28. Od sebe k sobě...

Po pár náročných týdnech se situace v naší rodině celkem srovnala. Děda dělal pokroky, jeho zdraví se zlepšovalo a já ho pomalu naváděla k větší samostatnosti. Přišlo období, kdy jsem si mohla trochu vydechnout, odpočinout. Ovšem byl to opět pouze klid před další bouří, respektive mezi bouřemi života…
„Ach jo, co se zase děje…?“ povzdechla jsem si jen tak do prostoru jednoho večera. Už pár dní mě zvláštně tlačilo ve spodní části krku, tedy mezi čtvrtou a pátou čakrou. Jakoby Nick z nějakého důvodu potlačoval vyjádření svých pocitů… Nechtěl je pustit ze srdce do krku… Prostě říct, co cítí.
„Promiň, snažím se něco dořešit…“ omlouval se nejistě.
„V pohodě,“ nechtěla jsem to víc rozmazávat. Pořád to byl příliš tenký led…

Hned druhý den jsem ale požádala paní Vagnerovou o automatickou kresbu.
„Páni, tak to jsem ještě nikdy nenamalovala a neviděla...“ divila se upřímně nad svou kresbou.
„To jsou fakt dvě spirály?“ nevěřila jsem vlastním očím.
„Jo, je to tak,“ přitakala.
„A co to znamená?“ nechápala jsem.
„ Hmmm...“ zamyslela se na chvíli a vzápětí přišla s vysvětlením. „Jedna spirála, tahleta, je skutečná. Ta druhá je jenom póza. To, co hraje na své okolí.“
„Vau, tak on hraje...“
„...že je v pohodě, šťastný novomanžel,“ dořekla za mě. „Ve skutečnosti je vnitřně sevřený jako tahle jeho spirála. Nechce ukázat, jak mu doopravdy je.“
„Ale co s tím?“
„Nic, to je jeho věc, Gábi,“ povzdychla si moje kamarádka a poradkyně v jednom a pokrčila rameny. „Smiř se s tím, že mu nemůžeš kecat do života, teda pokud tě vyloženě sám nepožádá o radu či vyjádření názoru.“
„A to vážně hodlám udělat!“ kývla jsem odhodlaně.
„Napadlo mě, že bychom ještě měly dát karty…“ ozvala se paní Vagnerová s trochu nepřítomným pohledem. „Napadá tě nějaká otázka?“
Nejdřív jsem se zamyšleně zašklebila, ale pak mi cosi vnuklo zajímavý dotaz.
„Co jsem si já pro něho vybrala v tomhle životě za zkušenost?“
„Zajímavé...“ hlesla jen tiše, zamíchala karty a já na její popud vybrala čtyři karty.
„Svět, Věž, Spravedlnost, Slunce,“ zrekapitulovala vybrané karty a zadumaně si je prohlížela. „Než jsi se objevila v jeho životě, měl pocit, že je celkem spokojený, ale zároveň byl roztrpčený, protože si uvědomoval, že mu ještě něco chybí, jako by poslední kousek skládačky, něco k dokonalosti… Když jste se na sebe napojili, nejdříve se mu všechno zhroutilo, pochopil, že to chtěl vidět jako téměř dokonalý život, ale bylo to víceméně iluzorní, lhal si… Donutila jsi ho postavit se všemu čelem, podívat se do zrcadla sám na sebe a svůj život a uvidět, co je skutečné a co ne. Slunce jako poslední karta předpovídá, že to zvládne, zvítězí sám nad sebou, svými iluzemi, vezme svůj život pevně do rukou...“
„To je nádherný,“ vydechla jsem dojatě se slzami v očích. „Tak moc bych mu to přála… A už se ani trošku nebojím, že by to nezvládl.“
„A teď se zkusíme zeptat naopak, co si on pro tebe připravil, souhlasíš?“ navrhla.
Trochu nepřesvědčivě jsem kývla.
„Ďábel, Velekněz, Kolo štěstí, Poustevník. Vztah s ním z tebe vytáhl skryté démony, vystavil tě silným energiím, jak pozitivním, tak těm negativním. Znovu ses musela přesvědčit o síle duchovního světa, o své víře v něj. Stále je to s tebou jako na houpačce, nejsi rozhodnutá, jak se zachovat, ale musíš na kole osudu najít svůj klid, rovnováhu ve středu, pak uvidíš všechno naprosto jasně. Získáš tím velkou zkušenost, moudrost a schopnost být sama sebou, sama se sebou a přitom nemít pocit, že jsi opuštěná...“
„Ano, chápu. A děkuju,“ přitakala jsem. Měla jsem dokázat nechat ho jít. A nejen jeho. Zbavit se potřeby „někoho mít“, nebýt „sama“…
Čekala mě ještě dlouhá a nesnadná cesta. Nás oba. Ovšem cílem nebylo najít naši společnou cestu, ale rozejít se každý tou svou. S vědomím, že jednou nás to k sobě zase zavede. Bez hrozby lpění a závislosti…