27. Stále na cestě, stále společně

To léto bylo pro mě a celou mou rodinu opravdu náročné – manželova máma umírala. A my byli bezmocní.
Odešla v červenci a následující měsíc dostal manželův táta mrtvici (záměrně nepoužívám slova „tchán, tchýně“, zní mi hanlivě, proto je nemám ráda, zato manželovy rodiče ano). Ten se po smrti manželky upnul na mě a já se svou povahou dobrovolně „hrála jeho spasitelku“.
Nejdříve děda (jak jsme mu všichni říkali od narození vnoučat) dostal jen slabou mrtvičku a po pár dnech v nemocnici se mu vedlo lépe. Ale pak přišel ten páteční večer…
Ležela jsem s dětmi v posteli, říkala jim pohádku a poté čekala, až usnou. Vlastně jsem už taky napůl spala, když mi najednou na mysli vytanul děda a nekompromisní myšlenka, že se mám za něho pomodlit. Udělala jsem to s nejhlubší upřímností a hned nato usnula…
Druhý den dopoledne jsem si na to ani nevzpomněla… Až do chvíle, kdy mi děda zavolal na mobil. Zněl nějak hůř, jako by nemohl pořádně mluvit. Oznámil mi, že je na JIP. Jen abychom to věděli, kdybychom za ním jeli.
Řekla jsem o tom manželovi, stejně jako o svém pocitu, že zněl nějak divně, jako by mluvil jen na půl úst… Hned odpoledne jsme za ním vyrazili.
Měl evidentně problémy ovládat levou ruku, spadený levý koutek úst a taky oko. Doktorka nám v soukromí sdělila, že měl předešlý večer silnou mrtvici a na určitou dobu byl docela ochrnutý na levou polovinu těla.
Jeho stav byl prý velmi vážný a zvažovali převoz do větší nemocnice v Brně. Pak se však nečekaně výrazně zlepšil a je z nejhoršího venku. Bude muset rehabilitovat, ale dostane se z toho.
Když jsme jeli z nemocnice domů, začala jsem si to všechno dávat dohromady. To moje večerní „puzení“ k modlitbě za něho… Ten moment odpovídal době, kdy byla dědova situace nejkritičtější.
Děda v té době potřeboval hodně psychické podpory a já mu ji už tak nějak automaticky poskytovala. Jenže toho začínalo být na mě příliš. K tomu ještě další měsíc, v září, měl manžel nehodu v práci a musel zůstat nějakou dobu v nemocnici. Nesměl skoro vůbec chodit. Do toho začala škola a mladší syn nastoupil do první třídy. Občas jsem začala propadat úzkostem, až skoro depresím. Byla jsem psychicky vyčerpaná a začaly na mě útočit černé myšlenky, jestli teď nejsem na řadě já s nějakou zdravotní komplikací. Kupodivu synové to všechno nesli velmi dobře.
Nick tu mou tíhu cítil. Častokrát jsem zaregistrovala, jak se mi snaží na dálku pomoct, vysílá ke mně sílu, odvahu, podporu… Pokoušel se mě objímat a uklidňovat, ale já měla pocit, že to chci a mám zvládnout sama, přestat na něm být závislá. Vnímala jsem jeho zmatenost a sem tam i smutek, že ho odmítám. Snad mi chtěl tak trochu vrátit to, co jsem předešlé měsíce dělala já pro něho…
Na základě této zkušenosti jsem napsala báseň. Jakoby z jeho pohledu. A tak zvláštně jasně jsem cítila, jak vnímá každé její slovo...

Společně na cestě

Padla až na dno,
ani se nebránila,
jak by jí chyběla
veškerá síla.

Vzdala se tak snadno,
já nechápal ten zvrat.
Toužil jsem pomoci,
ten pravý důvod znát.

Vždycky mi po boku
odvážně a věrně bděla,
její duše láskyplná
vedle mé se něžně chvěla.
Rád bych jí pomohl...
Jen kdyby chtěla!

Tak proč cítím její odmítání?
Vždyť má duše zoufalá
touží ji jen milovat
a chránit...

Ale ona...
...odmítla slyšet moje slova,
nechtěla slyšet znít můj hlas,
když jsem šeptal zas a znova:
„Dál věř v Lásku,
v Boha, v nás!“

Pak rázně objal jsem
její duchovní tělo,
však ihned jsem pocítil,
jak vzdorovat stále chtělo.

„Nech mě!
Já sama si pomůžu z nesnází!
Nechci být na nikom závislá!
Samotné přec mi nic neschází!“

Pak přišlo poznání,
smíření doba
a my jsme prozřeli,
skrz Vesmír, oba.

„Každá bytost oplývá
nekonečnou vnitřní mocí.
Však vězte,
že společně mnohem snadněji
projdete bouřemi strastí a emocí.

Tak ať už jsou vaše těla
spolu či vzdálená,
srdce i duše jsou
stále propojená.

Tohleto souznění
neslyšné uším,
je pouze záležitostí
milujících se duší.

Přijměte tento dar,
těžkostem navzdory,
nechť je váš vzácný vztah
pln úcty, pokory.

A až jednou vaše kalichy života
přetečou, plny zkušeností,
splynete opět v jednom celku
Lásky a Moudrosti na věčnosti.“

Ano, jednou… Ale teď to ještě nejde.