26. Já tobě a ty mně...

Následujících pár týdnů bylo docela oddechových. Ruch kolem Nicka a jeho zasnoubení trochu ustal, takže jsem ho nijak zvlášť v té době necítila. Snad jsme se oba pokoušeli navzájem ignorovat a tak nějak nevnímat…
Jenže pak se začal blížit den svatby a já opět začala mít „záchvaty“ nervozity, někdy až paniky. Pár dní před jejich „velkým dnem“, jsem jasně cítila, jak se na mě jako by přímo obrací. Ale pokaždé váhal cokoli říct… Prožíval hrozné citové propady a já o něho začínala mít obavy. Sice jsem se snažila vyhnout jakékoli komunikaci s ním, aby mě to zase nevtáhlo… Ale bylo to silnější než já.
„Prosím tě, vzchop se! Tohle období si máš užívat a né upadat do depresí!“ vzkázala jsem mu a zároveň vyslala povzbuzující sílu.
„Já fakt nevím, co mám se sebou dělat...“ ozval se zdrceně.
„Zvládneš to, i beze mě, nepochybuj! Drž se,“ dodala jsem mu ještě odvahu a sílu, ale do svých slov jsem z opatrnosti nedokázala dát dost… sebe? Prostě jsem si udržovala odstup. Přála jsem mu to nejlepší z celého srdce a on to musel cítit, ale zároveň jsem se držela v dostatečné vzdálenosti od všech těch „bláznivých“ emocí, které cloumají se… zamilovanými.

Ano, nakonec to zvládl. Ten den, kdy s Caroline uzavřeli sňatek, jsem jasně cítila, jak je strašně nervózní. Ale pak ten pocit postupně zmizel a zavládla radost, pohoda, smíření… V nás obou.
Novomanželé odjeli na líbánky a já… tak trochu s nimi. Cítila jsem, jak je tam moc šťastný, řádí jako malé dítě a videa, co dával na internet, to jen potvrzovala.
Bohužel, u mě doma se zrovna vyskytly problémy – jeden člen rodiny měl vážné zdravotní problémy. Nějak to na mě začalo všechno padat a docházely mi síly. Jako bych vyčerpala svoje zásoby.
Jedno ráno jsem se vzbudila s úzkostí a při myšlence, co mě ten den všechno čeká, jsem se začala hroutit. Už už jsem čekala, že se rozbrečím… když zničehonic ve mně zavládl mír a klid.
Ten den se to o mě pokoušelo ještě jednou. Pocit, že už to nezvládám, že víc neunesu… A zase najednou jako když se rozbouřená hladina jako mávnutím kouzelného proutku utiší. Jako by někdo ze mě všechnu tu tíhu, stres a smutek sejmul. Až jsem si pomyslela, jestli je to vůbec jako dovolené, takhle někomu ohromně pomoct. Zpočátku jsem to totiž přičítala moci mých andělů strážných…
V noci jsem však měla zvláštní sen, po kterém jsem nabyla vnitřního přesvědčení, že to moje „zázračné uzdravení“ má na svědomí Nick.
Zdálo se mi, že jsem u domu mých rodičů, ale ti už nežili. Byl teď můj a já ho nechávala předělat. Jenže jsem to byla já a zároveň nebyla. Nějak jsem se měnila... Jako bych byla fyzicky ne úplně živá, přitom jsem vypadala pořád stejně... Jen jsem nebyla tak vázaná na tělo, dokázala ho lépe ovládat, nebyla na něm tolik závislá a měla ještě další „nadlidské“ schopnosti. Pak jsem si uvědomila, že má někdo přijít. Vyšla jsem z brány a vyhlížela ho. Začala jsem mít trochu obavy. Náhle jsem pocítila zvláštně něžné pohlazení po srdci, které okamžitě všechny nepříjemné pocity smylo. Následovalo telepatické sdělení: "Jsem v pořádku, Lásko, buď trpělivá." Ano, čekala jsem na Nicka, který měl za mnou přijet a žít tam se mnou…
Probudila jsem se uprostřed noci a cítila, jako bychom se usmířili. Pak polibek a objetí...

Smířená...

Dávám Ti své sbohem,
a přece se neloučím.
S Bohem jsem smířená,
jemu se poroučím.

Svou bolest odevzdám
nejvyšší moci,
díky ní zůstáváš
stále v mém srdci.

S hlubokým vědomím,
co pravá láska znamená,
silná dál zůstávám.
Byť tolik zraněná...

Nikoho neviním,
jen sama sebe smím.
Zraní mě pouze to,
co sama dovolím.

Však věrně přísahám,
nezavřu brány srdce svého
pro jednoho muže.
Ač tolik milovaného.

Ctím jeho svobodu,
vůli a rozhodnutí...
Však city své nepopřu.
K tomu mě nedonutí.

Toužím po jediném -
štěstí mu stále přát.
Ač jinou má po boku,
já láskou svou budu ho
navěky věrně hřát.

Láskou, co neklade
žádné si podmínky.
Nečekám, nežádám...
Nechám si vzpomínky.

Vzpomínky na chvíle,
kdy láska mi křídla svá propůjčila.
Než přišel tvrdý pád.
Já na příliš pevnou zem narazila.

Však slzy se osuší,
rány se zahojí...
Láskou jsem létala.
Ničeho nelituji.