22. V pasti závislosti

Ve skutečnosti se pořád oženit nechtěl. Média probírala jeho zasnoubení s Caroline, jak ji požádal o ruku, jak to probíhalo, jak se na to připravoval a rozhodoval a tak dále. Dával rozhovory a všude se tvářil ohromně v pohodě a šťastně. Tvrdil, že už je srovnaný a připravený vstoupit do manželství a kdesi cosi... Ale přede mnou byl vnitřně příliš nahý, než abych mu to mohla uvěřit.
Byl frustrovaný, upadal do depresí, litoval sám sebe, čím musí procházet, pochyboval o svém rozhodnutí. Nejraději by ho vzal zpět. Ale to prostě nemohl.
„Sakra, chlape, jednou ses rozhodl, tak si za tím stůj!“ hučela jsem do něho.

Když jsem jednoho dne dostala příležitost, požádala jsem paní Vagnerovou, aby nás s Nickem zase ´namalovala´. Tedy naše čakry a jejich samostatné i vzájemné působení.
„Ten je v pořádné depresi,“ vyhrkla, aniž bych jí cokoli předem řekla o pocitech, které z něho cítím. „Pochybuje, svádí strašný vnitřní boj... A ty mu dodáváš sílu! Podívej, jak energie z tvé třetí čakry síly a vůle vystřeluje k té jeho!“
„Tak to až zoufale přesně sedí,“ zašklebila jsem se. Pak jsem se na ni podívala trochu rozpačitě a nejistě: „Myslíte, že dělám dobře? Mám mu pomáhat nebo se mám radši snažit ho ignorovat...?“
Rozpačitě pokrčila rameny. „Gábi, v tom fakt těžko radit. Jak praví jedno moudro: Příliš dobra škodí. Ale chápu, že když cítíš jeho pocity, jako kdyby byly tvoje vlastní, tak je těžké s tím nic nedělat. Chceš s tím něco dělat, aby se i tobě ulevilo.“
„Přesně tak,“ pokývala jsem hlavou. „Možná oba musíme najít hranice. On může říct, že nechce pomoct, jak už taky dal párkrát najevo. A já jeho rozhodnutí hodlám naprosto respektovat.“
„To je správný přístup.“

K tomu mi ještě ten večer přišla poslední vize jednoho našeho společného minulého života…
Ležela jsem v posteli, vyprázdnila mysl a přišly záblesky ´vzpomínek´. Nejdřív jsem uviděla malou blonďatou holku – hned nato přišlo poznání, že to jsem já. Holčička někoho pozorovala z křoví.
Následovala strašná scéna – nějaký muž v záchvatu zuřivosti bodal do nějakého lidského těla. Pak zvedl oči a podíval se přímo na dívku, do které jsem se na moment naprosto vžila. Hned nato mi došlo, že se nemusím bát toho, že mě viděl, neublíží mi, protože… je to můj otec.
V tu chvíli jsem věděla i to, proč to udělal, co tomu předcházelo. Viděla jsem dřevěný dům, ve kterém jsme žili, matku, která zemřela a se kterou jsem měla docela chladný vztah stejně jako můj táta. Zato mezi mnou a ním bylo hodně silné, zvláštní pouto. Milovali jsme jeden druhého láskou, která téměř překračovala meze lásky mezi otcem a dcerou.
On si však našel novou partnerku a měla jsem takový pocit, že tenhle vztah začal už před matčinou smrtí. Svým způsobem jsem to chápala – jejich manželství absolutně postrádalo vášeň. Jenže jeho novou partnerku jsem prostě nedokázala přijmout, svým způsobem jsem ji nenáviděla. Brala mi mého milovaného tátu. Svůj postoj jsem dávala docela jasně najevo. Navíc ta žena neměla tak docela čisté úmysly – stále víc na tátu naléhala, aby si ji vzal a ona se mohla stát paní jeho domu, prostě toužila po jeho majetku.
Otec byl pod čím dál větším tlakem, který jsme na něho obě vyvíjely. A to vše vyvrcholilo právě při téhle jejich schůzce u potoka, kdy jsem se stala svědkem oné krvavé scény. Nemohla jsem udělat nic jiného, než mu odpustit to, co udělal, to, že ji v amoku zabil. Navíc jsem se cítila svým způsobem za jeho čin zodpovědná…
Zůstali jsme opět jen my dva, s naším těžkým tajemstvím. Otec už si jinou ženu nehledal, o to víc se však stal závislým na mně.
Vyrostla jsem, našla si chlapce, vdala se… Ale stále jsem žila s pocitem, že na mně můj táta visí, cítila jsem jeho tíživou závislost na mně…
Skončilo to teprve jeho předčasnou smrtí, kterou zapříčinila jeho druhá velká závislost a to na alkoholu. Náš vztah se prostě tenkrát nevyřešil.
'I v tomto současném životě je stále psychicky nevyrovnaný, s potřebou na někom viset,' přemítala jsem už opět ´tady a teď´. 'Znovu dostáváme šanci vyřešit naši vzájemnou závislost. A cesta z ní ven není a nebude vůbec jednoduchá. Jak říct někomu, koho tak strašně milujete, že si musí pomoct sám, odepřít mu svou podporu? Musím být něžná, ale zároveň důrazná…. Dokážu to???'