21. Mocný obsidián

Rozhodla jsem se ještě intenzivněji pátrat po tom, co nás s Nickem tak moc spojuje, že jsme se rozhodli být v tomhle životě vnitřně tolik propojeni. Bylo mi jasné, že hodně vysvětlují naše společné minulé životy. Už ty, co mi byly odhaleny do té doby, vypovídaly až dost. Ale... měla jsem pocit, že mi uniká něco dalšího, hlubšího...
Zrovna jsem si prohlížela nějaký časopis o mystice a narazila na článek o drahokamech. A jelikož jsem odmalička do ´šutrů´ blázen, neodolala jsem a článek si přečetla.
A dobře jsem udělala. Když jsem pročítala ´schopnosti´ obsidiánu, měla jsem pocit, jakoby se ta slova jaksi ´zvýraznila´. Prostě právě tam byla pro mě velmi důležitá informace. A to, že obsidián pomáhá odhalit minulé životy.
'Takže ho musím očistit pod tekoucí vodou a potom nabít na slunečním a měsíčním světle. Pak si ho dám pod polštář a ve snu by se mi mohlo zdát něco důležitého z nějakého mého minulého života...' opakovala jsem si sama pro sebe v duchu a ´očišťovala´ přitom krystal jménem obsidián z mé sbírky ´drahých´ kamenů.
Hned další noc jsem si ho šoupla pod polštář a: Děj se vůle boží...
Ten sen byl tak živý, tak skutečný... Ráno jsem se probudila a měla pocit, že to snad ani nemohl být jen sen!
„Ocitla jsem se v nějaké škole... magie...“ popisovala jsem svůj noční zážitek paní Vagnerové hned při našem dalším setkání. „Učili jsme se telepatii. Náš učitel vypadal jako trochu znetvořený skřet, fyzicky mi byl téměř odporný. Ale přitom z něj vyzařovala ohromná síla, fascinující charisma...
Zadal nám úkol - pomocí telepatie zjistit, komu z našich spolužáků ve třídě předal nějakou informaci. Poznala jsem to.
Po skončení vyučování jsem šla trochu rozpačitě za ním a svěřila se mu, že jsem jeho úkol splnila ne díky telepatii...
´Já to poznala podle pocitů... Jeho pocitů! Prostě jsem to vycítila, že on má tu informaci...´
Blahosklonně se na mě usmál a řekl: ´Ale to je přece ještě lepší schopnost!´
Pak jen vím, že jsem z něho vycítila, že má zájem mít se mnou milostný vztah a že z toho budeme mít oba prospěch. Přistoupila jsem na to. Užívali jsme si náš zvláštní vztah, než se mě dost nabažil a odkopl...“
Paní Vagnerová jen pokývala hlavou. „A ten učitel byl, hádám, Nick.“
„Hm...“ přitakala jsem jednoduše.
„Vlastně i do jiných lidí se dokážeš naprosto vcítit, mám pravdu?“
„Jo, od té doby, co se to děje s Nickem. Jakoby se ve mně něco probudilo... Pomalu si začínám zvykat a snažím se, aby to se mnou tolik necloumalo. Častokrát vidím nějakého člověka v silném citovém rozpoložení a najednou jako bych byla v něm, přímo tím člověkem... Je to síla, ale svým způsobem je to nádherné. Jen si tím nesmím nechat ublížit, to jsem pochopila. Soucítím, vžívám se do nich, ale snažím se příliš nelitovat. Když vím, že si své životy plánujeme a vybíráme sami před narozením. Ale i s tímhle uvědoměním je to kolikrát tak těžký...“ přiznala jsem a bylo to tak... osvobozující.
„Čím těžší zkouška, tím cennější zkušenost a z ní získaná moudrost. Děje se ti jen to, na co jsi připravena, co jsi schopna zvládnout, to si, Gábi, pořád opakuj. Pomůže ti to. Čím jsi duchovně výš, tím je to náročnější, ale všechno se dá zvládnout.“
„Ano, to si naštěstí všechno uvědomuju. A taky to, jak jsem vděčná za vás, jak mi pořád pomáháte, dokážete mi naslouchat, navést na správnou cestu a tak...“
Mile se na mě usmála. „Však je to oboustranné, věř mi.“
Podala jsem jí list papíru. „To jsem napsala pro vás. Prostě jsem měla pocit, že to mám a hlavně chci udělat. Není to žádné mistrovské dílo, ale je to upřímné, od srdce.“
„Napsala jsi mi básničku?“ vydechla dojatě a začala číst:

Vděčnost

Co mám, to rozdávám
s láskou a upřímně,
s těmito úmysly
cítím se nevinně.

Dávat a nečekat
cokoli zpět,
je to, co naplňuje
duše a tento svět.

Vesmír pak vrací nám,
dle vyššího zákona,
to, co jsme vyslali,
to, jež vždy smysl má.

Bytost pak vznáší se
v éteru vděčnosti,
zažívá nejsladší
pocity věčnosti.

Já též chci vyjádřit
svou hlubokou vděčnost,
že Bůh mi do cest mých
přivál jednu bytost.

Bytost, jež dala mi
nevýslovně mnoho -
- lásky, dobra, moudrosti...
A nečekala, co bude mít z toho.

Slova sotva vyjádří,
co srdce by moc chtělo.
Přesto stále pocit mám,
že pokusit by se mělo.

Jednoduše říkám díky,
však s upřímností ryzí.
Tak přeji lásku, sílu, víru,
s odvahou procházet každičkou krizí,
neztrácet z dohledu svou nádhernou vizi...“

Se slzami v očích se na mě podívala. „To je to nejhezčí poděkování, co jsem kdy dostala... Děkuju, Gábi. Je nádherné, mít pro někoho takový smysl, takovou cenu...“
V paní Vagnerové jsem nalézala tolik spřízněných bytostí. Byla jako moje máma, sestra, kamarádka, rádkyně, učitelka... Člověk, vedle kterého jsem se nemusela bát, být sama sebou. A za to jsem jí byla vděčná ze všeho nejvíc.