20. Nickův velký krok. Vlastně nás obou.

Pár dní byl klid. Ovšem to úterní odpoledne mi pořádně pocuchalo nervy...
Bylo něco po poledni a já už skoro půl hodiny cítila, jak je Nick děsně nervózní. Nedalo mi to, a tak jsem se ho zeptala: „Prosím tě, proč jsi tak strašně nervózní?“
Uslyšela jsem udivené: „Ty to cítíš?“
„Né asi!“ spustila jsem na něho pobaveně. „Nechápu, že tě to ještě může tak udivovat.“
Nic víc mi k tomu neřekl. A já se už ptát nehodlala...

Večer to přišlo znovu. Chtěla jsem ho jen mlčky uklidnit, a tak jsem ho něžně objala.
„Já už tohle nechci dělat,“ odpálkoval mě rozhodně.
No, tak jsem si ho prostě nevšímala. Dalo se to vydržet.

Ovšem druhý den dopoledne už se to vydržet fakt nedalo. Pořád jsem cítila sžírající nenávist... ke Caroline. Nechápala jsem. Ano, přiznávám, že jsem ji prostě ´nemusela´, ale že bych ji nenáviděla... To zas ne. Bylo mi to dost divné.
Nicméně v té době jsem poslouchala přednášky jedné moudré paní, která radila, že když cítíme nějaký negativní pocit a uvědomujeme si, že ho nechceme cítit, tak se s ním prostě nemáme ztotožňovat. Brát ho, jakože není náš, nýbrž našeho malého Já – Ega. Tak jsem se to rozhodla vyzkoušet v praxi.
Pocitu jsem si nevšímala, opravdu jsem tu nenávist brala, jakoby nebyla moje. Ve finále se ukázalo, že moje opravdu není. Ale ani mého Ega. Byl to Nickův pocit...
Když už to začínalo gradovat do nesnesitelné meze, kterou nešlo v žádném případě ignorovat, šla jsem si na chvíli sednout. Že zkusím meditovat a zjistit, o co jde.
Sotva jsem si sedla, a zavřela oči, ozvalo se mi v hlavě ´zavrčení´: „To se nedá vydržet!“
Hned nato jsem ucítila, jak mě kdosi pevně objal a začal líbat...
No, kdyby mě v tu chvíli někdo viděl, asi by volal do nejbližšího blázince. Musela jsem vypadat hodně pitomě. Zalapala jsem po dechu a pořádně sebou trhla. Tak moc mě to překvapilo a... skoro až vyděsilo.
Začala jsem v duchu rozhozeně nadávat: „Co blbneš? Já bych to zvládla!“
Ale on ne…

Nešlo mi to z hlavy. Zkoušela jsem na internetu zjistit, co zrovna Nick dělá, co se děje, ale jako na potvoru nikde žádná zmínka. Musela jsem si zase pár dní počkat na ´osvětlení´.
Už v pátek večer jsem začala cítit zvláštní, hlubokou lítost. Tak ubíjející...
A v sobotu to samé. Až když jsem toho dne zase koukla na Nickův twitter, pochopila jsem.
„Včera jsme se s Caroline vrátili z kouzelné dovolené. A právě tam jsem ji požádal o ruku. Moje milovaná mou nabídku k sňatku přijala."
K tomu byly přiložené fotky z místa, kde k této významné události došlo a detailní záběr zásnubního prstýnku na Carolinině prstu.
Tak to vysvětlovalo úplně všechno.
Byla jsem šokovaná... Ale ovládala jsem se! Nechtěla jsem, aby na mně někdo v mém okolí něco poznal. Sotva jsem však našla trochu soukromí, popustila jsem uzdu svým pocitům.
Nadávala jsem. Ne na Nicka, ani na Caroline, nýbrž jen a jen na sebe.
'Proč jsem si, sakra, musela vybrat takovou zhovadilou zkušenost?!! K čemu tohle všechno je?!! Copak to má nějakej smysl, cítit člověka, nechat se tím docela zblbnout, a pak... dostat takhle přes čumák? Vždyť to je psychickej teror nejvyššího stupně! Proč jsem si to, já blbec, takhle naplánovala?'
Když jsem se trochu ´vyventilovala´, začala jsem zase srovnaně přemýšlet a rozebírat ono ´proč´.
'Co tady vlastně šílím? Vždyť mi muselo být jasné, že když nemůžeme být spolu fyzicky, musíme žít každý svůj život a k tomu manželství a založení vlastní rodiny prostě patří. Já jsem přece už dávno vdaná, mám děti, své zázemí... To bych byla pořádný sobec, kdybych tohle chtěla někomu upírat. Obzvlášť někomu, koho mám tak zatraceně ráda...'
Nick, samozřejmě, všechny tyhle moje pocity prožíval se mnou. V jednu chvíli jsem se jakoby obrátila k němu a řekla nejen jemu, ale i sobě: „Manželství je jen pozemská instituce. Jsou vztahy, které nepotřebují lidské potvrzení. Na vztahu je důležité, jakou má trvalost na vyšší úrovni. To, že budete manžely, neznamená, že si budete patřit. A to, že my dva cítíme pocity jeden druhého a nejspíš jsme spolu už hodně zažili, to taky neznamená, že na sebe navzájem máme nějaký větší nárok. Každý jsme tu sám za sebe, tak jako tak. Přeju hodně štěstí, ale hlavně lásky a pochopení, Nicku. Především to pochopení a taky vzájemnou důvěru. Kéž jste toho schopni. Říct si všechno a... přesto se milovat a respektovat.“
Tím to pro mě byla uzavřená záležitost. Tedy alespoň co se pochopení této zkušenosti týče. Srdce potřebovalo čas – nic jiného.