Finální vzpomínáníčko

S pár holkama jsem taky chodil. Někdy týdny, jindy dokonce měsíce. Ale nikdy jsem se nedostal na tu vzývanou další metu. Většinou za to mohli ty moje roštěnky. Ony tehdá všechny holky byly roštěnky, nevěděli jsme, co to slovo znamená, ale psalo se tak o nich v Boardu a tak jsme je tak taky častovali. Ale stejně, kdyby mi někdo tehdá řekl, že roštěnka je část zadní čtvrtě jatečně opracované půlky krávy, tak mu to asi stejně neuvěřím. No tak ty roštěnky, aby vás pustily do kalhotek, tak ony potřebovaly mnohem více času, hromadu důvěry a lásky. Na to já ale už neměl čas, trpělivost a asi ani tu lásku. Byl jsem tím totálně vyšťavenej, že když jsem pak chodil i s takovou, která by mi třeba i dala, tak mě to vůbec nenapadlo, zkrátka jsem to nějak vzdal a radši jsme hráli pexeso. Ono taky, když vás rodiče, co pár minut kontrolují klíčovou dírkou, tak to není bůh ví jaké afrodiziakum.

Měsíce, roky utíkaly a na našem skejtovém náměstí se odehrávaly příběhy. Experimentovali jsme s hulením, hašišem. Skákali ze schodů a grindovali po zábradlí. Byli jsme mladí, nevybouření a nějaké pravidla nám byla fuk. To už jsem ale byl na střední. První rok jsem si sedl jak jinak než ke největšímu šprťákovi, kterého jsem si první den vytipoval a vyšlo to. Díky němu jsem i tak tak prolezál. Největší zabiják byla matika, ta postupně sejmula spousty dobrých kluků. Druhý rok jsem si sedl k Dejvovi a už se ho ty další roky nepustil. Mého šprťáckého spolužáka jsem měl ale za sebou, dalo to více práce, ale furt jsem díky němu prolézal. Dejv byl jeden z mých životních mužů. Jo já vím, jak strašně teple to zní, ale bylo to tak. Jakože ne že jsme byli teplí, ale byl pro mě dalším nezbytným stupýnkem ve formování mé rozervané duše. Kreslili jsme graffiti, založili na chvilku kapelu, obráželi jednu párty za druhou a milióny dalších zážitků, průserů a machrovinek. Takže byla tady ta střední, byl to od základky obrovský skok. Na ní jsem byl ale dost oblíbený, na střední si člověk musel už místo vybojovat sám, stačila sebemenší chybička a lidi vám to dali sežrat. A já chyboval dost často, ale víte co? Bylo mi to docela u prdele. I když ego místy zaplakalo, moje bohémská duše se drala na povrch a nešlo to nijak zastavit. Na střední jsem začal taky dost číst. Možná za to mohla Gábina, přísahám bůh, že to byla nejkrásnější češtinářka minimálně z celé naší české zemičky. Ani ne třicetiletá blondýna s naducanými trojkami, ale ta jak vám byla sečtělá! Jasný, je to češtinářka, ale já byl furt v úžasu. Učitelky přeci nebývají kočky. Nebo mi chcete říct, že všechny ty učitelky ve středním věku, byly kdysi taky mladý a k nakousnutí? Možný to je. Takže díky Gabči jsem začal číst. Z počátku jsem ji servíroval svůj čtenářský deník, který jsem stahoval z internetu. Ale ona vám to jednou poznala a já se dost zastyděl. Zřídil jsem si teda kartičku do knihovny, mrkl na seznam povinné četby a půjčil si svoji první pořádnou knihu. Jmenovala se Quo Vadis a totálně mě rozsekala. Celou hodinu jsem si o té knize s Gabčou povídal, spolužáci totálně nechápali, trochu jsme je srali, ale tolerovali nás. Od té doby jsem nic dalšího už nestáhl a všechny další knihy pilně četl. Kafka, Dostojevskij, Skácel i Čapek, no všechny tyhle vlivné pány i dámy. To jsem ještě netušil jak mě můžou tyhle všechny všemožný a všemocný stránky papíru šíleně změnit. Jak už to tak bývá, střední tekla rychle jako blázen a byl tady stužkovák. Ještě v noci obletěla celou tuhle párty zpráva, že Dejv na hajzlíku tu naši Gabču přefikl. Pár okamžiků se mi to nechtělo věřit, ale za chvíli jsem je spolu viděl. Oba dva byli na sráč, zpocení a tak nějak šťastni. Nemohl jsem být na něj ani nasraný a přál jsem mu to.

Tldr, ani celou tu zběsilou střední jsem nezasunul. Asi jsem na to byl dost lenivý, kdybychom se moc snažil, tak bych to dal, jenže já se nesnažil. Pravačku jsem měl namakanou jako nějaký kulturista. Do kalhotek se mi ale už podařilo nejednou dostat a jaká to byla mňamka! Kuřbička taky proběhla.

Spousta lidí to nepobralo, ale já se vám celkem lehce dostal na vysokou a to v oboru, jehož předmět jsme na střední vůbec neměli a já tak musel opravdu moc šrotit. Dá se tomu ale říkat šrocení, když vás to vlastně baví?

Vysoká byla už úplně jiný svět. Člověk se o sebe musel umět sám postarat, nikdo nás za ručičku teda nevedl. Život na Slezské univerzitě by vydal na samostatnou knihu. Bylo to nespoutaný. Jo a taky jsem konečně zasunul a to fest. Další gigantický milník. Obrátilo mi to svět vzhůru nohama a od té doby jsem totálně závislý.