Zase jsem si zavzpomínal..

V tomhle prehistorickém období bylo všechno jinak. Těžko říci jestli lepší nebo horší. Byl to zkrátka úplně jiný svět. Ale sexuální výchovu jsme na Základní škole teda neměli. A tak i taková obyčejná stará dobrá honička, byla tehdá pro mladé totální záhadou. Veškeré poznatky se tak předávali z úst do úst, orálně chcete-li a víte jak to je s tou tichou poštou. Informace předaná na začátku má na konci zcela jiný význam.

Jedné obyčejné noci se ale můj svět obrátil vzhůru nohama. Ráno jsem se probral s totálně mokrou peřinou. Moc jsem to nepobíral. To jsem se jako pochcal? Styděl jsem se za to jak blázen, byl jsem zmatený jak lesní včela v řepkovém poli a tak jsem to jen nechal s otazníky v hlavě uschnout.

V tomhle období běhal kolem naší základky taky jeden takový pedofil. Myslím, že se jmenoval Vlastík a byl tím svým koníčkem docela vyhlášený, fakt srdcař. Celou dobu jsem nechápal, čím se ten pedofil jako živí, nebo co dělá, ale škola nás před ním jen varovala a každý ať si to dále přebere po svém. Zeptal jsem se na to tedy pančelky a ona na to, že je to pán, co běhá v lese, co je u školy, potlouká se kolem plotu a masturbuje u něj. No moc mi to nepomohlo. Ale nechtěl jsem být za debila, tak jsem se tvářil, že jsem to teda pobral a chápavě u toho mručel.

Jednou si tak kopeme s kamarády na hřišti, běháme, bavíme se, když v tom vidíme nějakého týpka, má asi kolem padesátky a kouká na nás zpoza stromu. Ani to pade nemusel mít, těžko říct, tehda nám přišli všichni staří, ale kouká na nás a něco strašně mastí. Hádáte správně, karty to teda nebyly. A tehdy to bylo poprvé, co jsem slyšel to slovo. Mí starší kumpáni se k tomu vyjádřili takhle:

„Ten kokot tam honí.“

To slovo teda není kokot, ale “honí”. Nikdy předtím jsem to slovo neslyšel. U nás doma nikdy nezaznělo a mí vrstevníci ho taky nepoužívali. Jedno bylo jasné. Bylo to něco zlého.
Tak po měsíci se mi zdálo o Martině, jak se sprchuje a pečlivě si mydlí každý záhyb a zajíždí si přitom i tam dolů. Vyprávím vám sen o náctileté, který se zdál náctiletému a tak nějaká slovní soudnost by mohla být na místě. Uznávám ale, že „tam dolů“ zní dost debilně. Myla si teda i pipinu a to řádně. Probral jsem se a byl jsem z toho dost vypleskaný. Určitě za to mohla ta reklama, která běžela v telce furt dokola a dokola, teda aspoň její první část.
„Chtěl bych být mýdlo ve sprše Claudie Schiffer.“ pamatujete? Nevím jestli reklama zafungovala, protože nikdo si nepamatoval na co to vlastně reklama byla, ale byl to určitě jeden z těch prapradědečků virálů.

Každopádně to ráno jsem dostal neukojitelnou chuť popadnout pindíka a něco s ním provést. Ruka jako by věděla, co má dělat, jela jako blázen a já zanedlouho poprvé oficiálně vystříkl a div netrefil lustr.
Nešlo to od té doby zastavit.

Dělal jsem si to všude a pořád, zamčený na záchodě, ve sprše, ve sklepě, když jsem šel pro brambory, zkrátka kdykoli se zabouchly dveře a já byl doma sám. Furt ale pod stínem toho, že je to asi něco špatného. Říkal jsem si, že jsem možná taky ten pedofil. Ale taky jsem si říkal, že ať teda klidně jsem, nic lepšího totiž není neexistuje.
Nějak jsem si od té doby vystačil sám se sebou a postupem času pobral taky to, že pedofil teda nejsem a všechno je se mnou bohudík v pořádku. Úplnou mou psychickou pohodu pak doklepala premiéra filmu Prci, prci, prcičky. Film byl od dvanácti a to my už teda chvíli měl. Koupili jsme si lístky a hrdě si nakráčeli k týpkovi, který si ty lístky zase bral. Nevím jestli za to mohl můj panický knírek, nebo jsem jen vypadal zkrátka starší a nebo jsem měl jen štěstí, ale kámoši se do sálu nedostali a pustili jen mě. Každopádně byl jsem tam sám a celkem rychle jsem pochopil, že se dívám na nejvlivnější film mého mladého života. Po skončení filmu jsem musel kámošům všechno převyprávět. Docela dost žárlili, ale taky htali každé mé slovo. Legendární scénu s jablečným koláčem pak každý přetavil doma po svém. Roman opíchal nějakou plastovou trubku, jeho táta byl instalatér, trubek měl plnou skříň a tak byl za chvíli přeborník a dost se vyznal. Pak mu ale jednou jeho oblíbený průměr trubky zmizel a on byl nahraný. Týden chodil bez duše, jako kdyby dostal kopačky. Honza se zas zkusil doma sám vykouřit. Vyprávěl nám, jak u toho dělal hotové jogínské kousky, ale furt mu prostě chyběl nějaký cenťák a tak se mu to nepovedlo. Já takhle do hloubky teda nešel. Jablečné koláče jsme doma nepekli, žádné trubky neměli a tak jsem jen zkusil opíchat gauč. Konkrétně takové to místo mezi dvěma podsedáky. Dřelo to. No nebylo to vončo.
Měsíce bez nějaké nové dívčí sexuální zkušenosti míjely, neměl jsem žádnou holku a tak jsem měl fůru času. Začal jsem tedy během devítky jezdit na prkně. Nebylo to nic prvoplánovýho a ani jen tak na efekt, prostě mě to dost chytlo a dlouho nepustilo. Byl jsem zároveň jedním z prvních skejťáků ve městě a tak to bylo dost vydřený. Některé triky jsme s klukama vymýšleli, jiné jsem se měsíce a měsíce učil, všechno to šlo tehdy dost pomalu, ale nikdo nikam nespěchal. Vysral jsem se teda na ty nevyzpytatelné holčiny a veškerou energii věnoval tomuhle prkýnku. Prkno bylo mezník jako prase, k němu se totiž vázala obrovská kultura lidí a dost mě to v mém životě ovlivnilo a poznamenalo.

A pak to šlo ráz naráz. To se ví, že nešlo jezdit v obyčejných riflích a botaskách. Naklusal jsem teda na brigádku a celé léto smažil takový ty šíleně slaný a jedovatý hospodský brambůrky. Bylo to pekelný, celé dny jsem ani neobjedval. Často jsem totiž schytal vážení a balení, no a když něco přebývalo, tak jsem to zkrátka jen ujedl. Prostě jsem žral a žral. Oběd nebyl třeba a já si po létě vydělal na nový prkno, které mě pak vyšvihlo úplně do jiné dimenze. Chápejte to tak, že už nemusíte do vzduchu tahat a roztáčet prkno z nějakého podřadného těžkého dřeva, ale prvotřídní skejt z lehounýnka dřívka. To jsem pak doslova lítal.
Na značkové hadry jsem už neměl, ale v tržnici se daly pořídit parádní Fishbone kapsáče a kopie Osirisek za zlomek značkové ceny. Kopie fakt monstrózně hnusných skejtových bot, tehda to bylo ale nebe a chtěli je všichni. No a zrovna, když jsem nevyzpytatelné holky fakt už nechtěl řešit, tak se mi začaly pomalu sami servírovat. Hotový running sushi. Stačilo jen otevřít pusu a všechny by tam naskákaly.
Zcela bez plánu a spontánně jsem začal v něčem vyčnívat a to holkám zjevně imponovalo. Nebyl v tom ani tak talent jak spíše dřina. Svoji roli teplýho kamaráda jsem pověsil na hřebík a makal více na sobě samém. Jednoho krásného slunečného dne jsem si takhle piloval nový tríček před Domem dětí a mládeže. Když v tom ke mě přiběhne můj skejtový kumpán Mates a ukáže mi na holčinu na lavičce. A povídá, že se jmenuje Markéta a že by se chtěla se mnou líbat. Čuměl jsem na něj jak opařenej a dost jsem váhal. Nebyla totiž vůbec, ale vůbec hezká a tím pádem ani můj typ. Jakože upřímně, byla spíše fakt škaredá. Ale já byl do devítky totálně nepolíbený a tak mu povídám:
„No jo, řekni jí ať dojde.“

A tak došla. Nevím jestli jsem byl taky její první, nebo desátý, bylo to stejně dost nemotorný. Jazyk sem a jazyk tam. Nic jsem o ní nevěděl, nikdy ji nenapsal žádný dopis, nic jsem k ní necítil a stejně to z nějakého záhadného důvodu bylo tady, moje první líbačka.
Vůbec toho nelituju, nakonec to nebylo tak špatné. I když svoje poprvé jsem si představoval trochu jinak, no třeba s Klárou. Kluci se mi pak pár dní ještě posmívali, vymýšleli všelijaké rýmy ve spojení s „hnusnou Markétou“. Ale já je moc neřešil. Byl jsem nejlepší skejťák široko daleko a i ty záhadné bytosti, holky, to začaly vnímat.
Patnáctý rok mého života byl na novinky dost bohatý. Dlouhodobě jsem rodiče rozesmíval tím, že já teda nikdy pít nebudu, ani to blbý pivo. Že to přece ničí buňky mozkové a dalších milión věcí a proč bych se měl takhle dobrovolně o ty buňky jako připravovat? No prostě strašně chytré děcko a vůbec jsem nechápal, co na tom chlastu rodiče vidí. Oni ale asi věděli své.

A pak tady byl den mých narozenin, které jsme šli oslavit s pár spolužáky na štěrkové školní hřiště. Nevím už čí to byl nápad, ale řekli jsme si, že patnáctka je přece jen mylník a jako takový by se měl taky pořádně oslavit. Šli jsme tedy do takovýho malýho zaplivanýho kiosku u cesty koupit nějaký chlast. Bábě to nebylo vůbec divný a naopak, když viděla, že v tom docela tápeme, tak nám z fleku doporučila Pražskou vodku a my si ji teda vzali. Všichni jsme se srazili na hřišti, kecali a popíjeli. No nebylo to nic chutnýho, zlatá kofolka. Ale s každým dalším lokem to bylo snažší a snažší, až jsme se propili k tomu, že je to celkem i dobrý. Dostal jsem taky pár bonboniér, které jsme k tomu zobali, lili a zkoušeli na tom štěrkovým hřišti nějaký triky na prkně. Ten večer padlo několik blbých nápadů a tohle byl zrovna jeden z nich. Byli jsme celý černí, samá díra, vodka lezla do hlavy ještě rychleji a dále mám jen totální okno. Pamatuju si jen záblesky z toho, jak mě kámoši podpírali a nesli domů. Vyklopili mě u vchodových dveří, zazvonili a pláchli. Vím, že to byl táta, který mě zvedl, odnesl do postele a zul boty. Tím to ale bohužel neskončilo, pokojík jsem měl společný s mou mladší sestřičkou. Bohužel jsem hned neusl a ještě pár hodin doslova šílel. Ptal jsem se jí, co pár minut, kolik je hodin a v mezičase házel jednu šavli za druhou. Ráno jsem se pak probral s dalším mým poprvé. Moje první kocovina a ta teda byla. Zeď byla celá totálně hnědá, to od té bonboniéry. Vedle postele jsem měl kýbl a ségra se radši zdekovalo do obýváku. Myslel jsem, že dostanu čočku jak blázen, no čekal jsem mnohé, ale to, že se to vlastně moc nebude řešit, tak to jsem vůbec nečekal a přesně tak to bylo. Dalo mi to ale co proto a nikdy více, co jsem bydlel doma, tak jsem se takhle už nezřídil.
Každopádně jsme furt jezdili na tom našem maloměstským náměstí. Vymýšleli nové tríčky, abychom o pár let později zjistili, že už dávno existovaly. Nesčetněkrát jsme zdrhali před pány policajty a sklízeli pak uznání před holkami, které celou tuhle show sledovaly.