80. Utíkání

Sasha se mi celý měsíc neozval. Na jednu stranu jsem to chápala, ale na druhou stranu mě ubíjel pocit, že tohle nemá smysl. Utíkání...
A tak jsem mu jednoho dne sama napsala.
“Ahoj, Sasho, jak je?”
Jako kdyby čekal, až to konečně udělám...
“Ahoj, Niko, nic moc, ale nejspíš mi už bylo a ještě bude někdy hůř. Jsem prostě optimista!” A přidal k tomu vysmátého smajlíka.
“Takže aspoň malá změna k lepšímu, ty pesimistický optimisto?”
“To víš, jsem takový ´citlivý rebel´, pořád jako na houpačce. Když si občas řeknu, že je mi konečně trochu líp, začne mě to zase o to víc drtit, abych jako na něco takového hezky rychle zapomněl. A nemyslel si, že to mám vyřešený. Prostě do hloubky to nejde a nejde. A navíc mám pocit, že ani ta strategie vyhýbat se ti, dělat, že neexistuješ, utíkat před tím vším, prostě nefunguje. Sakra zklamání, fakt.
To jsem se ale rozpovídal... teda rozepsal. Asi jsem to ze sebe potřeboval dostat, promiň.”
“Nemáš se za co omlouvat, naopak – já díky za upřímnost. Ale je fakt, že to ´utíkání´ a ´strkání hlavy do písku´ není k ničemu. Ráda bych ti nějak pomohla, dodala naději... Ale napadá mě jen to, že máš vydržet. Všechno dobré i těžké stojí zato, jenže to není evidentní hned. No, žádné extra povzbuzení, bohužel, promiň.”
“Naopak, znělo mi to docela prorocky a jaksi zvláštně mi to rezonovalo... Znáš ten pocit, který se občas ozve a říká: ´Jo, to je ono!´”
“Znám to dost dobře. Tak jsem strašně ráda, že ti přece jenom k něčemu bylo!”
“Já díky!”
“Rádo se stalo!” napsala jsem a přidala mrkajícího smajlíka.
“A co jinak děláš?” optal se ještě.
“Tak normálně pořád to samé dokola. Ale nepřestává mě to bavit, stále se něco učím, objevuju... Třeba dneska jsme s Rikou probíraly regresní terapii – to je léčení minulými životy. Prostě si v jakési nižší hladině vědomí vzpomínáš na traumata, která jsi připraven vyřešit.” Na chvíli jsem přestala psát a zamyslela se. Pak jsem přidala otázku: “Nevíš, proč ti tohle vlastně píšu?”
“Nejspíš bych si měl sehnat nějakého terapeuta – odborníka na regresní terapii,” odepsal okamžitě.
“Že by? No, to je na tobě.” Ale měla jsem z toho trochu tísnivý pocit.
Jakoby vycítil mé obavy.
“Bojíš se, co zjistím?"
“Už mě nebaví pořád se něčeho bát. Vím, že se pravdu dozvíš od někoho jiného, než jsem já. Možná to bude právě tenhle člověk...” došlo mi najednou.
“Tak tím jsi mě přesvědčila. Aniž bys to nejspíš měla vůbec v plánu.”
Byl rozhodnutý. A já se s tím mohla akorát tak smířit...

Na konci března jsem zašla k lékaři, který mi potvrdil, že jsem v šestém týdnu těhotenství. Bylo na čase oznámit to nastávajícím babičkám a dědečkovi...
Dohodli jsme se s Keithem, že jim to řekneme spolu, hned jak se vrátí z turné. Stejně jako o naší svatbě. Datum už jsem vybrala – 6. července.