79. Moudrost našich duší

Rika s Brianem se vrátili z líbánek. Poté, co nám barvitě vylíčili své kouzelné zážitky, jsme jim s Keithem oznámili, že se taky vezmeme. A že čekáme dítě.
Byli z toho celkem ´paf´.
“To jste to vzali pěkně hopem!” kroutila hlavou nechápavě Rika.
“Možná, je to tak lepší,” pokrčila jsem vesele rameny. “Kdybych měla zdlouhavě plánovat, kdy chci mít děti, nejspíš bych se jen tak nerozhoupala. To by mi do toho kecaly pocity, intuice, pak by se do toho vložil ještě rozum... Není nad to, když tě postaví před hotovou věc. Teda aspoň v tomhle případě a u mě.”
Brian se rozesmál. “Tak to je skvělé, že to bereš takhle s nadhledem! Už se strašně těším, jak budu dělat strýčka, co vám toho mrňouse rozmazluje a učí ho zlobit!”
“Miláčku, takové věci přece děti učit nemusíš! Leda že by ses ty ještě něco málo přiučil!” rýpla si do něho Rika.
“Tak to se máme na co těšit, Niky, co?” nahodil Keith naoko vyděšený obličej. “Oni už tady plánují, jak nám to malé zkazí!”
“Neboj se, lásko, ono bude rozvážné po tobě, takže se ještě tihle dva budou hodně divit, jak s nimi bude cvičit!” ubezpečovala jsem ho a hodila na Briana s Rikou provokativní pohled.
“Tak to se těším ještě víc! Bude větší zábava!” dostal mě Brian.
“Vždyť víš, že ho nic jen tak nerozhodí,” mávla rukou Rika.
“A víte už, co to bude?” optal se ještě zvědavě Brian.
“Na to je ještě moc brzo. To se dá poznat na ultrazvuku až kolem dvacátého týdne,” informoval ho Keith odborně.
“Ses asi tomuto tématu začal hodně věnovat, že toho tolik víš!” zamrkal na něho provokativně Brian.
Rika do něho šťouchla a řekla: “Bych chtěla vidět tebe, kdybys byl nastávající táta!”
“Jejda, to je hodně zvláštní představa, co? No, určitě bych byl nervózní, chtěl bych vědět co nejvíc o tom, co nás čeká, jak to bude probíhat... Ale hlavně bych se strááášně těšil!” popsal nám svou nejspíš hodně živou představu.
“No, tak se už radši ničemu nediv,” zašklebil se pobaveně Keith. “A to do toho ještě plánujeme svatbu...”
“Ber to v klidu, nejste v tom sami,” uklidňoval ho zúčastněně Brian. “A až budeme na turné, tak si vás s Rikou pěkně rozdělíme – já budu mít na starosti tebe, ona zase Niku. Budeme takoví vaši andělé strážní. Teda ještě navíc k těm vašim stávajícím.”
“Tak to už se naprosto přestávám čehokoli obávat,” rozesmál se docela uvolněně Keith. “Akorát tě předem varuju, že to se mnou nebudeš mít vůbec jednoduchý...”
“Tos mi neřekl nic novýho,” ujistil ho s nadhledem Brian.
“A co vaše datum svatby? A už víte termín porodu?” ozvala se znovu zvědavě Rika.
“V první řadě přede mnou nevyslovuj slovo ´porod´, prosím!” upozornila jsem ji rozhozeně. “Datum narození miminka jsem zatím ještě neřešila, on mi pan doktor sám nějaký termín ´předpoví´. A datum svatby... ten je zatím ještě taky ve hvězdách.”
“A to doslova,” zasmál se Keith a my ostatní se přidali. Všem bylo jasné, že naráží na mé astrologické ´techtle mechtle´.

Kluci opět s trochu těžkým srdcem odjeli na turné. No, Keith s o něco těžším. Ale Brian svatosvatě přísahal, že se o něho postará.
Opět jsem trávila nejvíce času s Avou, věnovala se tarotu, astrologii, psychologii a k tomu ještě začala shánět informace o těhotenství a porodu. Naštěstí ranní nevolnosti se nedostavily v takovém rozsahu, jak jsem se obávala. Cítila jsem se zvláštně jinak, ale příjemně, snad i lépe než kdy předtím...
“Hele, a proč vlastně někdo ty ranní nevolnosti má a někdo ne?” zeptala se mě jeden večer zvědavě Rika.
“Z hlediska psychiky jsem našla následující odpověď – žena, která během těhotenství, především na začátku, trpí nevolnostmi, vnitřně nepřijala fakt, že bude mít dítě. Určitá její část dítě z nějakého důvodu odmítá, může to být i podvědomé,” poreferovala jsem jí.
“Vážně? Tak to je super, že jsi to malé dokázala přijmout po všech stránkách, i když to přišlo tak nečekaně a náhle!” radovala se upřímně. “A k tomu podvědomému... Zdá se tedy, že tě naštěstí to trauma z minulého života, kdy jsi o jedno z dětí přišla, v tomhle směru nepoznamenalo.”
“Hm,” hlesla jsem pomalu, “snad se to neprojeví, až když se to děťátko narodí. Snad o ně nebudu mít příliš velký strach... Ale jelikož o tomhle prožitém traumatu vím, přeneslo se z mého podvědomí do vědomí a už by mi nemělo dělat v tomhle životě neplechu.”
“Takhle to funguje, jo?” divila se.
“Ano,” kývla jsem s jistotou. “Všechny... nebo teda většina našich nevysvětlitelných strachů a fobií pochází z traumat, které jsme potlačili do podvědomí, protože jsme se s nimi nebyly schopni vyrovnat. Ale když si je uvědomíme, vytáhneme zase ven a podíváme se na ně jako na něco, co už je za námi, čeho už je zbytečné se bát, tak nás to osvobodí. Může jít o zážitek z dětství, ale i z jednoho či více minulých životů. Prostě se to nabaluje, dokud to nepraskne, nepřinutí nás to vyřešit si to, dokázat se podívat tomu traumatu do tváře, najít v sobě tu odvahu uvidět tu příčinu. A říct si, že je to minulost, kterou můžeme a dokážeme nechat za sebou...”
“To sis někde přečetla či co?” optala se zvědavě.
“Jo, přečetla jsem pár knih o regresní terapii, která pomáhá lidem najít přičinu jejich problémů v dětství či minulých životech, prostě v době, kterou si vědomě nepamatujeme. Ale všechno je v nás uloženo a naše duše ví, kdy je pravý čas, kdy jsme připraveni a schopni se vyléčit. A ukáže nám právě to, co potřebujeme uvidět...” odpověděla jsem jí zamyšleně.
“Páni, my máme ale moudré a šikovné dušičky, co?” zasnila se vděčně Rika, a pak jsme se společně rozesmály.
Rozum nám dává chytrost, ale pravou moudrost získáváme duší...