73. Tak nevinná spolupráce

Sem tam se mi ozval i Sasha. Keith se nejspíš velmi rád pochlubil našimi zvláštními, dechberoucími zkušenostmi.
“Ani vlastně nevím, proč mě to překvapuje,” přiznal se mi. “Slyšel jsem a četl o tom, že tyhle věci se prostě opravdu dějí... Ale potkat pak někoho, kdo má takovou zkušenost, naživo... No, můžu jen závidět, abych byl upřímný.”
“Když dovolíš, tak k tomu nemám co dodat,” odepsala jsem trochu rozpačitě.
“Jistě, chápu. Popravdě ani mně to není moc příjemné. Jen jsem se chtěl ujistit, že si Keith nevymýšlí,” upřesnil mi to ještě.
“Nevymýšlí. A už se bavme o něčem jiném, prosím, ano?” požádala jsem ho.
“A jak se jinak máš? Něco nového o nás dvou?”
“K tomu taky nemám co říct, promiň,” utnula jsem to jeho vyptávání. A pak mě naštěstí napadlo velmi zajímavé téma. “Radši mi řekni, jak je to s tebou a Míšou? Prý plánujete nějaký společný projekt! To zní skvěle! Míša je, pokud můžu dle svého laického názoru soudit, obrovský talent na hudbu. Má pro ni úžasný cit. A pokud spolu něco v tomhle směru vytvoříte, bude to nepochybně naprosto úchvatné! A abych pravdu řekla, moc by mě takové vaše společné tvoření potěšilo.”
“Ano, Míša má velký dar a chci jí pomoct ho rozvíjet a využít. Zvlášť když k tomu mám prostředky. A mimochodem, nevím, jestli se tě už na to ptala, ale chtěli bychom použít ten tvůj text, co jsi napsala. Láska beze slov. Ten námět se mi moc líbí. Míša má k tomu danou moc fajn melodii,” chytil se toho hned.
“Jasně, není problém. Takže Míša dělá hudbu a ty k tomu texty?”
“Tak nějak. Ale kdybys chtěla přispět ještě nějakým svým textem, případně námětem, který bychom doladili... Nebudu proti a Míša určitě taky ne,” navrhl mi.
“Moc ráda. Ono se ve mně ještě něco najde, co bych mohla hodit na papír a přitom to stálo zato,” souhlasila jsem nadšeně.
“Super, budu se těšit. Jen doufám, že z toho nebudeš mít doma problémy. Myslím jako s Keithem,” rýpl si ještě.
“Jelikož to budu psát i pro Míšu, tak to snad unese. Prostě bude muset tak jako tak. Můžu si přece dělat, co chci,” uzavřela jsem to trochu vzdorně.
“Jistě. Tak se budu těšit na spolupráci. Měj se krásně a zase si brzo napíšem, jo?” zadoufal nakonec.
“Taky se budu těšit. Jak na spolupráci, tak na psanou konverzaci s tebou. Měj se podle svých nejlepších představ,” napsala jsem a opravdu mu to ze srdce tolik přála...
“Jó, to bych moc rád, ale zatím to nejde,” musel ještě znovu popichovat. “Tak zatím ahoj, Niky.”
“Ahoj, Sasho.”
Sotva jsme se Sashou ukončili naši psanou debatu, "přišel" mi nápad na případný námět k písničce. Najednou mi to šlo úplně samo...

JÁ JSEM...
Kdo vlastně jsem?
Jsem skutečnost nebo sen?
Tělo s duší nebo duše s tělem?
Sama sobě přítelem či nepřítelem?
A chci to vlastně vůbec vědět?
Vždyť jak snadné je jen sedět
s rukama v klíně
a tvářit se znuděně a líně.

Něco ve mně zatoužilo
poznat své já hlouběji...
Vždyť o co lépe by se žilo
s jistou vnitřní nadějí,
že věci se nám nedějí
jen tak hloupě nahodile...
A vše mohu změnit
hned od této výjimečné chvíle.

Tak tedy... právě teď odhalím
své světlo i svůj stín,
bez obav vykročím
vstříc všem svým emocím...

Co všechno dokáži?
Pohladit slovem,
stejně jako ublížit,
říkat druhým čistou pravdu,
ale také temné lži.

Umím se pohroužit
v hluboké mlčení,
jindy zas rozmlouvat,
předávat vědění.

Zvládnu být chápavá,
upřímná, milá,
kdy ze mě čiší jen
má vnitřní síla.

Ve slabé chvilce však
mohu zas odehnat
i ty, co miluji.
Jde ze mě mrtvý chlad...

A co smím?
Žít si, brečet, smát,
život s nadhledem
či tíživě si hrát.

A co ještě mohu?
Snít si a tvořit,
záhadám života
stále se dvořit.

Tisíci způsoby
vyjádřit to své já,
vždyť tolik možností
tento svět pro nás má.

A proto tvořme tělem, myslí
a celou svou podstatou,
ať nemáme duši svou
nikdy víc zajatou
smutkem či zlostí,
prázdnotou a marnivostí...

Tuto českou verzi jsem měla pro Míšu. Pro Sashu jsem ji stvořila v angličtině a ještě tu noc mu ji poslala okomentovanou slovy: “Vesmír na naši objednávku reagoval téměř okamžitě. Teď jsi na řadě ty. Je jen na tobě, jak s tímto textem naložíš. Dobrou noc a krásné sny přeji, Nika.”
Nečekala jsem, že mi hned odepíše, ale kupodivu se tak stalo. Zřejmě taky nemohl spát.
“To je prostě dokonalé, Niky! Opravdu jako dodané na zakázku přímo od Vesmíru! Moc díky. A na oplátku se ti ještě svěřím s tím, co jsem vytvořil já. Taky právě před chvílí. Nádherné sny, lásko moje...”
Neodepsala jsem. Už jen to jeho oslovení mě dostalo. A co pak ty jeho verše...

ABSOLUTNÍ LÁSKA?
Miluji, tedy nezraňuji,
miluji, tedy odpouštím,
miluji, tedy planě neslibuji,
své ego ve větší prospěch všech rozpouštím.

Miluji, tedy soucítím,
miluji, tedy nezávidím,
miluji, tedy necítím
závist pro lásku a štěstí druhých lidí.

Miluji, tedy dávám svobodu,
bys mohla vládnout jen sama sebou.
Sama se rozhodla snad jednou říct:
„Chci být právě s Tebou.“