71. Kdo odhalí tu fatální pravdu?

Cestování po Irsku v rámci turné probíhalo poměrně hladce. Žádné komplikace, žádné vyhrocené situace, prostě žádné velké ´vzrůšo´ se nekonalo. Přesto jsem měla z Keitha pocit, že je stále jaksi ve střehu.
Jedno odpoledne, když jsme tak s Rikou sledovaly kluky při zvukové zkoušce, se mě Rika jen tak mimochodem optala: “Vážně pořád nevíš, který z nich byl Kilian a který Alexander?”
Překvapeně jsem se na ni podívala: “To ti futr tolik vrtá hlavou? Jsem teda netušila!”
“To né, jen mě to tak najednou napadlo...” A pak připustila: “Párkrát jsem o tom tak jako přemýšlela, porovnávala ty jejich povahy a chování...”
“A...?” vyzvala jsem ji k odhalení svých závěrů v tomto směru.
“Tak sleduj – podle mě byl Kilianem Keith!” vybalila to na mě zostra.
“A jak jsi na to přišla?” optala jsem se jí s pobaveným úsměvem a bohorovným klidem.
“Jednoduše – Keith je žárlivý, vysazený na Sashe, prostě v tom jede jako tenkrát!”
Na chvíli se zarazila. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí.
“Ale...” lehce jsem ji popíchla.
Nešťastně se na mě podívala a pokračovala: “...ale na druhou stranu, může to být tím, že Keith byl Alexander a má v sobě tu živou, bolestnou vzpomínku na to, jak jsi mu byla ukradena jeho krutým bratrem... a proto se chová tak, jak se chová.” Po kratší pomlce dodala: “Taky ses mi jednou svěřila, že Sasha má nebo spíš měl strach mít s tebou blízký vztah, protože cítil obavy, že by ti mohl nějakým způsobem ublížit... Ale zase jsou dvě možnosti – důvodem může být to, že byl Kilian, který ti udělal ze života peklo... nebo mohl být Alexander a nese v sobě výčitky, že to on přivedl do tvého života svého bratra, který se do tebe zvrhle zamiloval, přinesl ti tolik utrpení a nakonec tě ještě připravil o dítě.”
S hluboký pochopením jsem si povzdechla. “Riky, já se na to snažila taky přijít tou rozumovou cestou, tolikrát... Ale nemá to cenu. A hlavně je mi jasné, že to prostě není důležité – to, co bylo tenkrát. Záleží na tom, jak se zachováme teď.”
“Hmmm...” ozvala se souhlasně. “A řekneš mi, až to budeš vědět? Myslíš, že se to vůbec někdy dozvíš?Já jsem prostě strašně zvědavá...”
“Dozvíme se to. Jen buď trpělivá,” ujistila jsem ji.
S přimhouřenýma očima se na mě zkoumavě podívala. “Proč mám takový zvláštní pocit, že už to víš...!?”
Jen jsem pokrčila rameny. “Není správné dělat unáhlené závěry. Pro ty dva to odhalení bude příliš fatální.”
“Tak to máš svatou pravdu! Radši je nechat v milosrdné nevědomosti...” uznala moudře.
Nemohla jsem jí to říct. Nikomu. Byla jsem si jistá, že ode mě se to nikdy nedozví. Prostě jsem cítila, že ten, kdo jim to jednou odhalí, nemám být já. A snad jsem za to byla i ráda...