70. Než naše životy zas něco rozčeří...

Zbytek našeho pobytu v České republice už proběhl bez dalších vyhrocených situací. Mezi Keithem a Sashou zavládla opět ´jen´ tichá nevraživost.
Když jsme se po těch pár dnech ocitli zase v letadle, které mířilo do Irska, Keith znatelně pookřál.
“Už se nemůžeš dočkat, až budeš zase doma, viď?” poznamenala jsem.
“Až BUDEME doma!” opravil mě, a pak bez vytáček dodal: “Nebudu ti nic nalhávat, připadal jsem si trochu svázaný. Prostě jsem se u vás necítil ve své kůži. Byla to fajn dovolená, ale jsem rád, že budeme zase jen my dva. Možná je to tím, že jsem si tak odvykl žít bez rodičů, prostě jen podle svého.”
“Oceňuju tvou upřímnost, miláčku. A naprosto tě chápu. Mí rodiče jsou skvělí lidé, možná i díky tomu, že nežijí spolu,” zasmála jsem se té myšlence. “Ale nejspíš každý rodič má tendenci své dítě tak trochu ovlivňovat, častokrát nevědomě, i když už je dospělé a samostatné. V jejich očích zůstáváme stále svým způsobem dítětem, které mají potřebu chránit, radit mu a tak podobně.”
“Jsem rád, že se v tom takhle shodneme a že se na mě pro to nezlobíš,” usmál se uklidněně a něžně mě políbil.
Opřela jsem se uvolněně o sedadlo a zavřela oči. Znovu jsem si přehrála scénu našeho loučení v mé bývalé domovině.
“Neboj, ségra, já to tady ošéfuju a všichni za tebou... teda za váma přijedeme na ´kontrolu´ neboli na návštěvu,” slíbila mi Míša. Mělo se tak stát v první polovině srpna, než kluci odjedou na turné po Irsku. A já nejspíš s nimi.

Následující dva týdny uběhly v určitém řádu raz dva. Kluci trávili dost času ve studiu a nacvičováním choreografie, zatímco já v té době navštěvovala co nejčastěji Lornu s malou Avou, poznávala jejich domácnost, Avin denní řád a hlavně ji samotnou. Párkrát jsem s ní taky vyrazila sama na procházku na nedaleké hřiště a do parku. A zamilovala si to místo svého nového domova se vším všudy.

Začátkem srpna přijela má rodina na návštěvu. Strávili jsme pár příjemných dní, během kterých jsem jim ukázala dům a všechna ta kouzelná místa kolem. Především mamce irská krajina učarovala. Loučili jsme se s docela těžkým srdcem, protože naše další setkání bylo ve hvězdách.
“Tak příště se sejdeme na vaší svatbě, jo?” přisadil si zase taťka.
“To může být taky za několik let, taťuldo,” zchladila ho trochu drsně Míša. Ten si jen zmořeně odfrknul.
“Jak to přijde, tak to přijmeme,” zhodnotila to mamka a dál jsme už naše příští setkání neřešili.

A nastal den, kdy kluci vyráželi na turné po Irsku. Měli naplánováno pět koncertů po větších městech každý druhý den.
“Hele, miláčku, chci tě jen upozornit, že se s tebou nehodlám jen tak vézt. Chci být taky nějak užitečná! Pomoct vám, co bude potřeba a v mé moci,” upozornila jsem Keitha ještě pár dní předem.
“Hmmm, tak s choreografií nám asi nijak nepomůžeš...” zamyslel se provokativně.
“Ty seš ale protiva!” zlobila jsem se naoko a něžně do něho žďuchla. Pobaveně se zasmál.
“No jo,” povzdechl si v legraci. “Jelikož jsem právě tohle od tebe očekával, domluvil jsem se s Hannah, jestli bys jí mohla být po dobu turné nějak nápomocná. Docela ráda souhlasila.”
“Vau, tak s Hannah! To se moc těším na spolupráci!” přijala jsem to s nadšením. “Moc děkuji, miláčku!”
“Za málo, lásko moje,” odpověděl s milým úsměvem. “Moc rádo se stalo.”