O levhartu a vlčeti

O levhartu a vlčeti


Před dávnými časy žil v lesích střední Asie krásný a silný levhart sněžný. Již od malého kotěte byl velmi samotářský a nejraději byl jen sám se sebou. Byl na to zvyklý. Když mu byl rok, odešla jeho maminka na lov, stejně jako vždy. Ale ten den byl něčím jiný. I když se na něj usilovně snažil zapomenout, nedokázal to. Ještě dnes stále cítil mráz a strach, když stál u vchodu do jejich doupěte a marně vyhlížel svou maminku, která se stále nevracela. Už si přesně nepamatoval, jak dlouho čekal, ale už ji nikdy nespatřil. Od té doby byl odkázán pouze sám na sebe. Nové doupě si zřídil v té nejodlehlejší části lesa, aby ho nikdo a nic nemohlo překvapit. Roky plynuly a z malého levhartího kotěte vyrůstal dospělý, silný samec. Stal se výborným stopařem a mistrem v maskování. Díky svému bílému kožichu byl ve sněhu téměř neviditelný. Po sněhu kráčel tiše a jistě. Zuby a drápy měl ostré jako břitvy. Les se stal jeho domovem. Znal v něm každý kout a skrýš. Když si vyhlédl kořist k ulovení, nikdy se nemýlil. O jeho loveckých schopnostech moc dobře věděla ostatní zvířátka, a proto se mu snažila vyhýbat. Levhart tak žil sám v ústraní, ale nevadilo mu to, byl tak spokojený. V lese byl králem. Jediný, kdo mu mohl ublížit, byl člověk.

Jednoho roku se do lesů vrátila mimořádně krutá zima. Přesně taková, jakou si pamatoval, když marně čekal na svou ztracenou maminku. Sníh byl všude, kam jen oko dohlédlo a mráz neustupoval již několik dní. Všichni obyvatelé lesa se schovali do bezpečí a tepla svých nor a z úkrytu vycházeli, jen když museli hledat potravu. Levhart také opouštěl své teplé a bezpečné obydlí jen v nejnutnějších případech.

Krutý mráz neustupoval již celé měsíce. Levhartovi došly zásoby jídla, a tak nastal čas, kdy se musel vydat na lov. Zima byla stále silnější. Levhart se proto musel vypravit mnohem dále než obvykle, ale s tím počítal a byl na to připraven. Jeho huňatý kožich ho do tohoto nečasu dokonale chránil. Již dlouho, ale stále trpělivě, kráčel lesem jako duch a vyhlížel svou kořist. Najednou se mu oči otevřely dokořán a jeho dokonalý zrak se ještě zostřil. V dáli konečně spatřil, co hledal. Stál tam velký, majestátní jelen. Zaradoval se, protože pokud by se mu podařilo jelena ulovit, získal by spoustu masa a nemusel by tak ze svého doupěte vycházet několik dnů, možná i týdnů. Doufal, že do té doby zima ustoupí a on se nebude muset za lovem vydávat tak daleko. Pokradmu se plížil za nic netušícím jelenem. Ten se snažil nalézt poslední zbytky mechu na kůrách stromů, ale příliš se mu nedařilo. Na hledání se tak soustředil, že ztratil ostražitost. Mezitím už se levhart přiblížil dostatečně blízko na to, aby podnikl svůj výpad. Rozeběhl se, skočil na jelena a v mžiku ho ulovil. Levhartovi bylo jelena líto, ale tak už fungoval život v lese. Uchopil jelena za krk do své silné tlamy a chystal se odvléct ho do svého úkrytu, když vtom ho vylekal neznámý zvuk. Znělo to jako nějaký pláč či nářek. Rozhlížel se kolem sebe, ale neviděl, odkud zvuk přicházel. Položil svůj úlovek na zem a vydal se po jeho stopách. Po několika málo krocích zjistil, co bylo původcem zvláštního naříkání. Vydávalo ho malé vlče, které čumáčkem strkalo do těla své matky, jež bezvládně ležela na boku. Zpod ní se sníh barvil do ruda. Maminka vlčete již nedýchala. To se jí přesto stále snažilo probudit. Levhart v dálce uslyšel další zvuky, které však moc dobře znal. Byly to výstřely z pušek. Levhart to nedokázal pochopit. Ano, také zabíjel, ale vždy jen kvůli hladu. Nikdy ne jen pro zábavu. Pozoroval malé vlčí štěně, které se neustále snažilo svou matku probudit, a přemýšlel, zda takto neskončila i jeho maminka. Ihned však tyto myšlenky vyhnal z hlavy, protože v něm probouzely staré pocity, které neměl rád. Smutek, strach a vztek. Vlče si levharta všimlo a ztuhlo. Bez hnutí na něj hledělo. On se upřeně díval na vlče. Po chvíli se otočil a vrátil se ke svému úlovku. Uchopil jelena zpět do tlamy a vydal se na cestu domů. Najednou za sebou však uslyšel tiché kroky, otočil se a spatřil malé vlče, které šlo neohrabaně za ním. Jakmile se na malé štěně otočil, zastavilo se. Levhart se dal opět na cestu, ale vlče šlo stále za ním. Nechtěl, aby ho kdokoli sledoval až do jeho tajného obydlí, a tak odložil jelena na zem a vlčeti se schoval za skálu. To se přiblížilo a levhart na něj vyskočil zpoza kamenů. Vydal zuřivý řev a vycenil na vlče zuby. To se vyděsilo a dalo se na útěk. Levhart byl spokojen, že se zbavil pronásledovatele. Opět uchopil jelena a konečně s ním došel do svého doupěte. Vlezl dovnitř a užuž se chystal pustit do jídla, když vtom se zadíval ke vchodu svého příbytku a nevěřil svým očím. Malé vlče tam stálo a koukalo na něj. Levhartovi došlo, že už ho nemá cenu zastrašovat. Bylo mu jasné, že se vždy vrátí. Přistoupil k vlčeti, to bylo strachy bez sebe, ale nesnažilo se utéct. Jemně ho uchopil do tlamy a přenesl ho k jelenovi. Hlavou mu pokynul, ať se dá do jídla. Vlče bylo ale příliš malé na to, aby si dokázalo ukousnout z tak velkého zvířete, a tak mu levhart musel ukusovat menší kousky masa. Vlče se nažralo a usnulo. Levhart si ho prohlížel, všiml si, že má po té cestě úplně zmrzlý a špinavý kožich. Začal tedy spící štěně olizovat. Trvalo mu dlouho, než byl kožich opět vyčištěný, ale podařilo se mu to. Po té si lehl vedle mláděte. Cítil jeho tlukot srdce. Ani si neuvědomil, jak lehce a hluboce usnul. Toho dne se levhart stal otcem malého vlčete.

Dny, týdny, roky plynuly a levhart učil vlče všemu, co uměl. To díky levhartovi nikdy nepoznalo hlad ani strach. Malé vlče pomalu rostlo do statného vlčího samce. Samo v sobě mělo zakořeněné lovecké pudy, které z něj tvořily nebezpečného lovce, ale s dovednostmi, které mu předával levhart, se z něj stával největší dravec lesa. Mezi vlky a levharty platila v lese jakási nepsaná dohoda, díky které se každý držel svého území. Levhart s vlkem se však procházeli spolu a brzy o nich věděl celý les. Stali se nejobávanější dvojicí. Vlk se stále častěji vydával na delší cesty řešit své vlastní záležitosti, ale nikdy se nezapomněl vracet za svým adoptivním levhartím otcem. Bral ho jako svou smečku a smečka se zkrátka neopouští.

Levhart stárl a lov se pro něj stával stále obtížnějším. Jednoho roku se opět vrátila krutá zima. Stejná, jako když zachránil svého vlčího syna. Ten byl již několik dnů pryč, což ale nebylo nic neobvyklého. Levhart se ale musel vydat na lov sám. Vylezl ze svého doupěte a dal se na cestu. Musel se znovu vypravit mnohem dál než jindy. Opět se tiše a trpělivě plížil sněhem. Ostříží zrak a napnuté uši se snažily zachytit jakoukoli stopu, která by ho přivedla ke kořisti. Vtom však zaslechl zvuky, které se mu vůbec nelíbily. Moc dobře věděl, jaké zvuky to jsou. Rychle pochopil, že dnes není lovcem, ale kořistí. Byly to dva lovci, kteří ho pronásledovali. I oni se dozvěděli o vzácném zvířeti, které vychovalo vlka, a jeho kožešinu chtěl mít doma každý. Začali po něm střílet ze svých pušek. Levhart byl však obratným skokanem, a tak se mu dařilo před kulkami uhýbat. Snažil se krýt za kmeny stromů a velké kameny. Lovci se ale nevzdávali. Stále dokola nabíjeli své pušky a stříleli, a ač se levhart snažil kličkovat, jak nejlépe dovedl, ucítil hroznou bolest v levé zadní noze. Snažil se, seč mu síly stačily, ale z těla mu začala vyprchávat energie. Tělem mu projížděla bolest a oči se mu zamlžily. Padl na bok a čekal na svůj konec. Lidé vypustili své lovecké psy, kteří se se štěkotem rozeběhli ke zraněnému levhartovi. Ten se ještě jednou pokusil vstát, ale na zadní nohu se nemohl opřít. Bylo to beznadějné. Psi už byli téměř u něj. Najednou však mezi lovci uslyšel zvuk, který znal již léta. Byl to řev jeho vlčího syna. Ten se vrhl mezi něj a blížící se lovecké psy. Byl mnohem větší a silnější než oni, jenže oni byly v přesile. Ale zuřivost, která se v něm probudila, když uviděl svého otce ležícího na zemi, mu dodávala nezměrnou odvahu. Při tom pohledu se vrátil zpět do doby, kdy se jako malé štěně pokoušel probudit svou maminku. Byl odhodlán ubránit svého otce za každou cenu. Odrážel jednoho loveckého psa za druhým. Lovcům téměř došlo střelivo a navíc měli obavy, že by zasáhli své psy. Vlk bojoval tak dlouho, až lovci psy raději odvolali. Ještě chvíli váhali, zda nezkusit posledních několik nábojů k zabití vlka, ale nebyli si jistí, že by zasáhli cíl a představa zpáteční cesty lesem bez jediného náboje a se zraněnými, unavenými psy, se jim vůbec nezamlouvala, a tak svůj boj vzdali a odešli. Vlk to dokázal, prozatím svého otce zachránil. Ten byl však zraněný, bez síly a v bezvědomí, ale stále dýchal. To vlka trochu uklidnilo. Začal olizovat postřelenou nohu otce. Kulka naštěstí nezůstala v ráně. Po chvíli alespoň ustalo krvácení. Vlkovo sliny na ráně zmrzly a zacelily ji. Vlk, tak jako dříve levhart jeho, popadl svého otce za krk do tlamy a snažil se ho odtáhnout do bezpečí jejich doupěte. Pokoušel se být co nejopatrnější, ale zmrzlé větve se zařezávaly do kožichu jeho otce. Po dlouhých hodinách se konečně dostaly do doupěte. Tam opakovaně olizoval ránu, dokud se nezačala uzdravovat. Vydával se na lov a nosil do příbytku stále dostatek potravy. Levhart tak měl dost jídla k tomu, aby mohl opět nabírat ztracené síly, ale byl stále velmi slabý a nemohl se na nohu postavit. Po několika týdnech, kdy se od něj vlk nehnul na krok s výjimkou lovu, se mu konečně podařilo vstát. Opatrně zkoušel na zraněnou nohu našlápnout. Bolelo ho to, ale noha držela, a tak vylezl z doupěte. Vtom se vracel vlk s dalším úlovkem, a když spatřil svého otce, jak opět stojí na nohách ve své největší kráse, upustil úlovek na zem a s radostí se k němu rozeběhl. Navzájem na sebe skočili a chvíli si spolu hráli. Pak se vlk vrátil pro kořist a společně se posilnili.

Levhart již nemohl lovit, ale vlk ho nikdy neopustil. Levhart tak nikdy nepoznal hlad, stejně jako vlk, když byl ještě mládětem. A tím vlk splatil svůj dluh.



(Pohádka a mnoho dalšího je k nalezení též na: https://mirosparkus.webnode.cz/)