V plamenech

První dny byly náročnější, než jsem si představovala.
Ne vždy se mi podařilo najít odvoz nebo místo na spaní.
Na nohou mám puchýře, celé tělo mě bolí a připadám si nechutně špinavá. Oblečení mě po nocích v téhle nové zemi nehřeje a tak jsem se dlouho pořádně nevyspala.
Přemýšlela jsem, že se vrátím, ale nemám sílu ani na to. A tak pokračuju dál. Krok po kroku, den za dnem.

Když jsem unavená, spím. Jinak jsem ale pořád v pohybu.
Možná by bylo jednodušší, kdybych věděla, kam vlastně jdu.


Peněz mám dost. Všechny své úspory jsem si totiž vybrala, zrušila jsem účty a zničila obě platební karty. Nechci je ale zbytečně využívat.
Sem tam si na benzínce zaplatím sprchu a nebo ubytování v kempu. Kromě jídla už pak ale za nic neutrácím.
Městům a lidem se snažím vyhýbat. Držím se stranou. Po vesnicích nebo v přírodě.

Přemýšlím ale, že si přeci jen pořídím stan. Bylo by to celé o něco pohodlnější.

Dneska jsem měla štěstí, došla jsem ke krásnému jezeru na kraji Slovinska.
Voda je poměrně čistá a v okolí nikdo moc není. Našla jsem tu i plácek s ohništěm. Tady dneska přespím.
Sirky jsem si vzala, když jsem si kupovala základní výbavu pro přežití v divočině a ty se dneska budou hodit.

Vykoupala jsem se, přemáchla špinavé věci a došla pro dřevo.


Při pohledu do plápolajícího ohně se mi vybavily vzpomínky na večer, kdy se můj život začal rozpadat v prach. A to doslova.
Rychle jsem je zahnala. Nejsem tady přece kvůli minulosti. K té se už vracet nechci. Chci najít nový začátek. Budoucnost.

Pod rouškou noci jsem se vysvlékla do naha a rozhodla se špatné myšlenky zahnat šokem ze studené vody. Plavala jsem dlouho. Potápěla jsem se a doufala, že se mi tak povede utopit i tu bolest, kterou vzpomínky přinesly.
Když to nepomohlo, rozhodla jsem se, že sebe i své myšlenky nechám unášet na vlnách, které na hladině jezera vytvářel mírný vítr.
Položila jsem se na hladinu vody a dokonale s ní splynula. Zvuky noci utichly v moment, kdy mé uši zaplavila jezerní voda.
S pomalým dechem jsem zavřela oči a snažila jsem se uklidnit svou mysl i svou duši.

Pocity uvolnění střídaly obrazce strašlivého požáru.
Po chvilce převzaly plameny v mojí hlavě kontrolu. Ohnivé jazyky sahaly vysoko nade mě. Praskot zahřívajícího se plechu mi neustával znít v hlavě. Mé myšlenky mě vtáhly tak hluboko, že jsem nevěděla, jak jim utéct. Zase jsem cítila ten nesnesitelný žár na své kůži. Zase jsem mělce vdechovala ten štiplavý kouř. Teda alespoň do té doby, dokud jsem dokázala popadnout dech.
Tahle lidská samozřejmost se ale pomalu vytrácela a netrvalo dlouho a já se nemohla nadechnout. Pálili mě plíce a na hrudi jsem cítila drtivý tlak.

Otevřela jsem oči a s hrůzou zjistila, že jsem pod hladinou, nejspíš už delší dobu. Mé tělo se snažilo získat kyslík a tak se nevědomky nadechlo trochy vody.
Prudce jsem máchla rukama do prázdna, jako bych snad doufala, že mě voda dokáže zachytit. Nohama jsem se snažila nahmatat dno.
Když se mi to podařilo, odrazila jsem se směrem vzhůru. Jakmile jsem měla hlavu nad hladinou, snažila jsem se rychlými tempy dostat ke břehu. Hned jak jsem pod svými koleny ucítila oblázky, které zdobily celé pobřeží, jsem s úlevou a velkým vyčerpáním začala vykašlávat zbytky vody z plic.
Bylo mi jasné, že mě ta minulost jednou zabije. Pomyslela jsem si a z posledních sil se doplazila k dohořívajícímu ohništi.