Death.on.line žije 1 - text je moc dlouhý

Dal jsem ti do dlaně
kus svojí duše
a ty jsi odpověděla suše
běž do prdele.

V mojí „milovaný“ zemi mě všechno začalo srát. A asi nejvíce moje neschopnost se rozhodnout co se životem. Je mi 40 a já netuším co bych měl dělat. Přijal jsem nabídku školit lidi v Dubaji co jsou to finanční trhy a jak je možné na nich lehce vydělat peníze a jak lehčeji ještě o ně přijít. Ale kliente musíš zavřít hubu, protože jsme tě učili a za týden z tebe udělali experta na vydělávání bez práce. Svět chce být klamán. Většina lidí je zblblá ze sociálních sítí, kde jsou všichni úspěšný bez tvrdé práce a maximálně se o práci píše.

Po týdenním rozkoukávání jsem zjistil, že se svoji velice limitovanou angličtinou nemám šanci přežít. Našel jsem webovou aplikaci a denně 2 hodiny před prací trénoval svoje proslovy a školení s učitelama přes skype. A to samé 2 hodiny pro práci. Většinu učitelů jsem do tří týdnu utavil kecama o inflaci a když budou dobře investovat, všichni se budeme mít dobře. Jejich životy se stanou růžové a nebudou muset prodávat svoji nejcennější komoditu – čas za 5 usd za hodinu. Svoje představení jsem začínal slovy, strávíme spolu tolik času, že mě začnete nenávidět. Jedna holčina, Iráčanka která musela emigrovat do Turecka, protože udělala na vysoké škole demonstraci za ženská práva, to se mnou vydržela o pár týdnů déle a nebo byla tak zoufalá, že potřebovala moje prachy. Každý druhý na planetě si umí přes telefon objednat jídlo, porno, ale zajistit trochu důstojné podmínky pro život je nad naše síly. Po 4 měsících mého trápení jsem uvítal změnu, když mi byla nabídnuta jiná země. Dubaj je jedno nejhorších míst na žití. Město postavené na písku z ropy a krve Indů, Pakistánců a Filipínců. Prázdné ulice a všude jen písek a budovy. Jsem netušil, že mi bude chybět zeleň a stín stromů. Při odletu do Indonésie jsem se na letišti potkal s dalším Čechem. Pokecali jsme o životě. A za další týden jsem v Indonesii zjistil, že mám asi Covid. Týden jsem jenom ležel a pil vlastní pot. Cesta na záchod po bytě trvala hodinu. Ještě mě v životě nic nevyplo jako Covid. Zajímavé bylo, že jsem jenom ležel a čekal jak to všechno dopadne, divákem ve vlastním životě. Telefon byl na druhé straně postele a já neměl ani sílu si zavolat o pomoc. Maximálně jsem zkontroloval displej jestli ještě svítí a čas. Asi za dva dny telefon umřel a já ztratil přehled o čase. Kde jsou staré Nokie, které vydržely při životu i týden?
Asi po týdnu jsem byl znova schopen se postavit na nohy a zkusil jsem sníst první jídlo, chutnalo jako polystyren, tak jsem usoudil, že mám Covid. Po oživení telefonu jsem zjistil, že chybím akorát Iráčance. Zprávy typu „I miss you“ vypadaly v mém pekle jako naděje. Vůbec jsem se dalších 14 dnů nedokázal na nic soustředit, naše lekce se stávali čím dál tím více osobnější, vtipnější. Každý týden jsem si zašel na testy do nemocnice a pozitivní jsem vydržel více než jeden měsíc, než jsem se vrátil do pracovního procesu. V office se na mě dívali skrz prsty a báli se mnou mluvit, pořád si mysleli, že je můžu nakazit. Úplně jiná mentalita lidí, začal jsem se učit, že když někdo něco řekne, tak druhý den už to neplatí a je naprosto v pořádku, že vám o tom ani nedá vědět, že už to neplatí. Na pracovní pohovor jsem pozval 200 lidí, všem jsem osobně zavolal, všichni mi všechno potvrdili, ale nikdo nedorazil. Ani nenapsali omluvu a nebo důvod proč nedorazili. Jsem ve městě, které má stejný počet obyvatel jako celá ČR a já nejsem schopný najít 5 lidí ochotných pracovat pro mezinárodní společnost. Dobré fiasko.

Iráčanka – ani nevím kde jsem udělal chybu, ale asi to bylo tím, že jsem začal více sledovat její prsa než pusu a nebo co říká. Přistoupila na moji hru a někdy ukázala více než se ho hodí na lekci Anj po skype. Začali jsme si posílat nemravné obrázky a budovat důvěru napříč kontinenty. Bylo fajn si vyhonit péro při pohledu na její prsa. Skoro každý den mě dokázala překvapit něčím novým, když jsem byl na obchodním jednání poslala mi fotku svého zadku a já hodinu přemýšlet nad svým stopořeným pérem a neměl jsem šajna co se děje kolem mě. Pracovní den pro mě skončil v momentu co jsem otevřel fotku a už jsem se jenom těšil jak si budu moci ve svém pokoji vyhonit péro. Lekce Anj se točili pouze okolo sexu a slov s ním souvisejících, okolo oblíbených poloh, její zálibě v BDSM. Zase se asi budu muset naučit něco nového. Asi se moc dívá na filmy. Chce si splnit sen a pořídit vysněnou motorku, ale část peněz ji chybí, v bance ji nechtějí půjčit, protože nemá občanství, tak to zkouší uhrát na kreditní kartu s velice zajímavým úrokem pro banku. Ikdyž vím, že dělám chybu, nabízím ji že ji peníze dám a ona mi je bude postupně splácet na našich společných lekcích. Dokonce vypadá upřímně, když mi děkuje. Dostavám novou porci fotek a velice krátkých videí a mám na měsíc materiál pro svůj homework. A stanovuji si nový rekord v počtu vyhonění péra za sebou za jeden večer na 5 pokusů. Poslední pokus je už jen o bolesti a touze překonat původní rekord. Péro mám celé fialové a v ruce kreče. Po hodině trápení vyloudím z penisu malou kapičku spermatu. V Jakartě končí lockdown a píšu ji, že ji chci vidět osobně. A že chci důkladně prozkoumat jedno místo na těle, které mi stále nechce ukázat. Prý není problém a už se těší. Než udělám rezervaci letenek, Turecko se uzavírá a začíná dvouměsíční lockdown. První měsíc se z denního kontaktu pomalu stává týdenní, omlouvá to velkým počtem studentů, jasně chápu, musí si vydělat na živobytí a v on-line světě to není zrovna nejjednodušší. Píšu ji, není problém. A více se soustředím na práci v office a pochopení místní mentality.

Jednou do práce nedorazí jedna naše zaměstnankyně, jenom mi pošle sms, že konči. To neberu a dva dny ji naháním co se stalo. Prý ji kolega řekl, že když uzavře smlouvu s klientem je její povinností se s ním vyspat. Vyvalím oči a nechápu, proč poslouchá někoho na stejné úrovni jako je ona sama. A proč mi to sama hned neřekla. Za neschopnost komunikovat, bych vyrazil oba dva. Základní pravidlo mentality Indonézanů: „je jedno kolik jim je let, všichni se chovají jako děti na základní škole“.

Začátkem druhého měsíce Iráčanka vypadá na umření, její kočka je po nepovedené kastraci a dělá strašný bordel během lekcí, říkám si, tohle musí každého studenta odradit, poslouchat nekonečné mnoukání a ona nemá prachy na reoperaci. Posílám ji peníze, ikdyž žádné nechce a doufám že se snad všechno vrátí do starých kolejí a já třeba dostanu novou inspiraci pro svůj každodenní homework. A zase se budeme spolu smát během lekcí. Jsem trochu rozhozený, že neřekla ani děkuji, ale proč vlastně? Ona žádnou pomoc nechtěla, spíše vypadá naštvaně, že se ji snažím pomoci.

Walking girl – Odpadly mi večerní lekce a jsem nasraný, že se mnou Iráčanka nekomunikuje, ikdyž ji vidím on-line, tak začínám cvičit a chodit kolem baráku. Každý druhý večer 2 hodiny a doufám, že zmizí moje pivní panděro. Je to uzavřený areál s 300 metrovým oválem, kde se všichni nájemníci ventilují. Během týdne poznávám všechny stejný magory jako jsem já. Poznávám Walking girl, jako jediná si na svoje procházky bere batoh na záda a bojí se ho odložit, že jí ho někdo ukradne v uzavřeném areálu s ochrankou. Jako jediná mi řekla více než „Hi“ a ptá se mě odkud jsem. Prý tipuje Německo, protože jsem nepatrně podobný manželovi, který je napůl Němec a Idnonézan. Postupně spolu více komunikujeme, je větší sranda chodit ve dvou než v jednom. Připadám si o něco málo lépe než zvíře zavřené v Zoo. Postupně mi vybleje všechno o svém životu a protože neumím Indonesky tak ji nemohu pomluvit u manžela, dětí a sousedů. U mě má jistotu, že to nikomu neřeknu. Dozvídám se všechno o jejím životě zavřeného mezi 4 stěnama, manželem co s ní nechce spát a je od nevidím do nevidím v práci a dvěma dětma zavislýma na on-line světě. Zkouším si zahrát na manželskou poradnu.

Základem všeho je komunikace. A když s tebou nechce komunikovat v bytě. Pošli mu sms, když to nepomůže pošli mu dopis, a když to nepomůže. Sepiš si jednotlivé kroky na papír a ukaž mu je ať ví co bude následovat:
1. Pokusit se komunikovat v bytě, proč už se mnou nechceš spát? Proč se mnou nechceš komunikovat?
2. Poslat mu tuto zprávu jako sms, whats app, email.
3. Poslat mu dopis do práce, domů, se stejnou otázkou
4. Návštěva manželské poradny
5. Dohoda s právníky a rozvod

Další týden bez komunikace s Iráčankou. Směju se sám sobě,
radit ostatním ti jde o komunikaci, ale sobě poradit neumíš.
Jsem nasraný, že není schopná se mnou normálně komunikovat jako dospělý jedinec. Jsem nasraný na sebe, že někdo koho jsem nikdy neviděl ovlivňuje moje chování.
Píšu ji, že by bylo slušné dát o sobě vědět,
a pokud v tom bude pokračovat příjde o mě:

Když spolu nekomunikujeme
Ztratíš mě
Možná to tak chceš
Tak proč to neřekneš

Hej debile:
Změnila jsem názor na tebe
Necítím se s tebou dobře
Ztratila jsem zájem
Mám někoho jiného

Budu nasraný
Můj plán byl
Cítit tě
Dotýkat se tě
ale to je život

Říci věci napřímo je lepší
než hrát tyto hry
Nebo se možná chceš pomstít
všem těm chlapům co ti ublížili

Na mlčení je krásná jedna věc
možná všechno je pravda
a nebo taky nic
protože mlčíš.

Za pár dnů dostanu jednoduchou odpověď:
„oh wow“ tolik příběhů a tolik drama.
A zase je ticho.
Rychlá smrt je lepší než trápení.
Jsem naivní kokot, co si pořád myslí, že život je fér.

Bella – moje nasranost nepolevuje, do telefonu si znova instaluji aplikaci Tinder. Dva roky používání této aplikace v Evropě a žádná reálná schůzka a tady v Indonesii se druhý den setkávám s Bella. Dle profilu průměrná holčina, ale s jednou zajímavou větou – chci se učit a zdokonalit v Turečtině. Proč se někdo tady chce Turecky? To mi hlava nebere. Potkávám čistou duši s životem v troskách. Holčina odešla za chlapem do Turecka, bohužel že je to kokot odhalila ve chvíli kdy ji ukradl dítě a nechal ji deportovat zpět do Indonesie. A ještě se snaží přesvědčit soudy, že je bez peněz jako ředitel obchodní firmy a bezdomovkyně ho musí živit. Jak je možný, že tyhle typy lidí si najdou zrovna mě? Jdeme do vodního světa o něco málo lepší verze zoo. Snažím se být pozitivní a vtipný, ale realita bude, že jsem jenom trapný. Doprovodím ji na bus a řekneme si „Ahoj“.

Vracím se do svého pokoje a zase píšu nějakou ukřivděnou zprávu,
zase bez odpovědi. Ignorace je zase o něco větší, už si moje zprávy ani nepřečte. Jdu raději běhat a chodit, je to lepší než poslouchat spolubydlícího jak si užívá s nějakou další holčinou. Za rok jich tady prý odhadem měl okolo 120. Obvykle když někoho v noci přivedl, měl jsem výuku a smáli jsme se, že vydrží jen dvě kola, která dohromady netrvali déle jak hodinu. Obvykle jsem řekl: „Ahoj já jsem Tomáš“ a natáhnul jsem ruku směrem ke slečně. Jednou jsem ho málem propálil, když někoho přivedl a já začal svoji větu a půlce mě přerušil, drž hubu, tu už jsi jednou viděl. Začal jsem se smát, abych to nějak zamaskoval a šel do svého pokoje vyhonit si péro nad fotkami Iračánky, než bude slyšet jeho tempo přes stěnu. Oba dva jsme na jiné vlně a pro svůj homework potřebuji trochu svých představ a myšlenek.