NEZAPOMENUTELNÉ PATNÁCTINY

Bylo krátce před koncem školního roku, když jsem tak jako každé ráno vyrazil do školy. Zbývalo mi pár dnů a základku opustím navždycky. O první přestávce jsem to již nevydržel.
„Stando a Kájo, kde jste? V pátek slavím patnáctiny!“, oznámil jsem. Měl jsem co oplácet. Kamarádům bylo patnáct před měsícem a oslavu, uspořádanou u Standy na zahradě jsme si za přispění jeho rodičů krásně užili.
„Vláďo, už taky? Vítáme tě do klubu skorodospělých. A kam vyrazíme? Už máš nějaký plán?“.
„To víte klucí, zahradu nemám, jako ty, Stáňo. Ale v blízkosti našeho domu otevřeli novou hospodu. Co kdybysme ji otestovali? Dáme si nějaký gáblík – zvu vás!“.

Standa s Kájou souhlasili. A protože mezi námi, jako nejvěrnějšími kamarády po celou základku nikdy nebylo daleko od slov k činům, sešli jsme se všichni tři v útulné malé hospůdce nedaleko mého bydliště. Jak jsem slíbil, objednal jsem dobrou večeři všem. Ale pak nastal problém.
„Co budeme pít?“, zeptal se Kája.
„Přece tady nebudeme sedět s Fantou, co říkáš?“, obrátil se na mě.
Pokrčil jsem rameny.
„Stejně žádnej alkohol nedostaneme, podívej se támhle“, upozorňoval jsem Káju. Podíval se tím směrem, kde na zdi visela cedule s velkými písmeny „mladistvým a podnapilým alkohol nepodáváme“.
„No, jo“, nedal se odbýt Kája.
„Cedule je jedna věc a skutečnost druhá. Zkusils to někdy?“.
Zavrtěl jsem hlavou.
„A to si říkáš skorodospělák? Srabe… Víš co? Zkusím objednat pivo a uvidíme. Platit budeme samozřejmě dohromady, co Vláďo?“.
Společně se Standou jsme pokrčili rameny. Moc se nám do toho nechtělo, ale Kája měl vždycky v naší partě hlavní slovo. A pak, přece nebudem srabi, že?

„Pane vrchní!“, Kája luskl prsty na přicházejícího číšníka.
„Každému jedno pivo!“.
„K službám, jak si budete přát“, uslyšel za sebou a za chvíli se na stole leskly tři půllitry s pěnivým perlícím mokem.
„Vidíš to? K čemu je tam ta cedule? Chtěl po tobě někdo něco vědět? Nechtěl. Tak nekoukej, a na zdraví!“.
Pivo se Kájovi podařilo objednat ještě jednou pro všechny. V té době ani já ani Standa jsme už neprotestovali.
„Co když objednáme něco tvrdšího?“, slyšel jsem Káju, když jsem dopíjel druhý půllitr.
„Seš blázen, nebo co? Nechci skončit na záchytce!“, pokusil jsem se Káju zastavit, ale nepodařilo se mi to. Do diskuse se vložil Standa.
„No, když nám dali to pivo, dají nám i to další. Kájo, ty asi vypadáš nejstarší, tak to zkus!“.

„Přání? Zase pivo?“, číšník se s notýskem a tužkou v ruce přiblížil k našemu stolu. V hospůdce bylo zcela obsazeno a číšník obsluhoval sám.
„Pane vrchní, absint, jestli máte!“
„K službám“, ozvalo se znovu za Kájou, když číšník odcházel pro objednané pití.
„Ty vole, víš, co jsi vlastně objednal?“, ptám se Káji.
„Víš, že to působí jako droga?“.
„Nechceš? Nepij. Vždyť to říkám. Srab a říká si dospělák. Na nějaké halucinace ještě nikdo neumřel a já už to taky vyzkoušel. Neboj se, nebolí to!“.
Pravda je, že absint nám všem skutečně zachutnal a zůstali jsme mu věrni celý večer. Protože jsem měl narozeniny, stihl jsem jich zkonzumovat a také objednat více, než ostatní.
Kolem desáté večer už vliv vypitého alkoholu působil na všechny.
„Podívej“, obrátil se Kája na Standu.
„Ten srab už zase u stolu spí, musíme ho vzbudit. Nic nevydrží, hubeňour jeden. Probereme ho a půjdeme,ne?“
Standa přikývl. I jemu se jazyk obracel ztěžka.
„A zapl…. zaplatíme, ne?“, připomněl.
„Jasně, ty starosto!“, opáčil Kája a už cloumal se spícím oslavencem.
„Vláďo!! Vstávej!! Půjdeš si lehnout, ale domů!“, obracel Kája probouzení v žert.

Když jsem otevřel oči, tak jsem si vůbec neuvědomoval, kde jsem. Kamarádi mi museli osvěžit paměť a stejně to, co mi vyprávěli, jsem v okamžiku zase zapomněl. Hlava mi zase klesla na stůl a já se pohroužil do opileckého spánku, provázeného růžovými sny. Pokračování příběhu jsem znal už jen z vyprávění kamarádů.

**********

„Pane vrchní, platíme!“, přivolal tentokrát Standa vrchního Lukáše, protože tak jej všichni přítomní hosté oslovovali.
„Tak to máme… Třikrát večeře, šest piv, káva, zákusky dvanáct absintů – prosím!“ Číšník položil na stůl účtenku. Strnuli jsme. Číšníkova matematika byla neúprosná. Číslovka na konci účtu začínala dvojkou a byla čtyřmístná.
„Vrátím se za chvíli“, řekl Lukáš, protože hosté se dožadovali další objednávky.

„Kájo, co budeme dělat? Tolik peněz dohromady prostě nedáme!“
„Počkej. Naděje umírá až poslední. Kde má Vláďa peněženku? On nás přece pozval, tak by měl nějaké peníze u sebe mít, ne? Podívej, zase chrápe“, prohledával Kája Vláďův oděv.
Ale ani za pomoci Vláďovy peněženky jsme celou částku nesložili.
„Víš co?“, Kája se zase ujal své vlády v naší partě. Bylo zřejmé, že je nejmíň opilý, snad pro ten dřívější „trénink“, jak sám přiznal.
„Utečeme! Kamarád přece musí na vzduch, ne?“.
Každý jsme chytili Vláďu z jedné strany pod rameny a vrávoravým krokem jsme ho bezvládného táhli z restaurace ven. Snažili jsme se odejít co nejdál. Ale moc se nám to nedařilo. Poměrně chladný vzduch červnového večera na nás působil jako rána bičem a vliv alkoholu byl čím dál tím silnější. Přesto jsme došli až na malé náměstíčko, kde se nám už nepodařilo Vláďu vlastními silami udržet. Položili jsme ho na zem. Zůstal bez hnutí ležet, když vedle nás u obrubníku zastavilo bílé auto.
„Tak tady jste, lumpové! Utíkat z restaurace bez zaplacení, to by se vám tak líbilo! Peníze sem!“.
Úslužné chování číšníka Lukáše se kamsi vytratilo. Teď ho zajímalo jen jediné. Útrata…
Iniciativy se opět ujal Kája.
„Pane vrchní, zaplatíme, ale musíme se napřed postarat o kamaráda. Vidíte, že tady leží a nemůžem ho probudit“, ukazoval na Vláďu, který nereagoval na žádné podněty.
„To známe, takové ptáčky! Já vás pustím a už vás v životě neuvidím! Pít vám chutnalo, ne? Tak žádné dohadování, peníze na ruku a bude vše OK!“.
„My ale ne.. nemáme to.. tolik“, snažil se vykoktat Standa.
„Co? Nemáte? Vy hajzlíci! Číšník se rozběhl ke Standovi a na jeho tváři přistála dobře mířená facka.
„A ty pojď sem!“, houkl na Káju, nakopl jej, popadl za límec a násilím vtlačil do svého auta.
„Beru si ho do zástavy“, zakřičel na Standu, když se rozjížděl. Auto zmizelo v levotočivé zatáčce a Standa zůstal na náměstí uprostřed noci s bezvládným Vláďou sám.

*******

„Co budu dělat? Vláďo, proboha, prober se! Sám tě nikam nedostanu. Vláďo!“
Vlivem situace jsem trochu vystřízlivěl. Moje snahy přivést Vláďu k životu však nikam nevedly.
„Tonda“, blesklo mi hlavou. Uvědomil jsem si, že u náměstí bydlí můj starší kamarád. Občas spolu pilujeme své umění v ledním hokeji.
„Toho snad probudím a něco vymyslí. Vláďo vydrž!“, potácel jsem se směrem k Tondovu bydlišti. Zvoním.
„Kdo je?“, ozval se Tondův hlas. Ulevilo se mi a rychle jsem Tondovi vylíčil, oč jde. To už Tonda přivolal záchranku a oba jsme spěchali na pomoc Vláďovi. Po krátké chvíli záchranáři bezvládného Vláďu naložili a s houkající sirénou odjížděli do nemocnice.

„V které restauraci jste to vlastně byli? A kolik jste tam zůstali viset?“, zkoumal dál Tonda.
„Já přesně nevím kolik, ale bylo to kolem dvou tisíc v restauraci U Lukáše“.
„Tak jdem pro Káju! Dojdeš se mnou? Nebo si taky usteleš tady na náměstí? Co vás to vy ucha napadlo, takhle nezřízeně chlastat?“.
Pokrčil jsem rameny. V restauraci jsme byli za chvilku.
Tonda zaplatil dluh a vyzvedl Káju, kterého si číšník ponechal „do zástavy“ v kuchyni s kuchařem.
„Počkej tady chvilku s Kájou Stando“, řekl mi. „Můžete jim oběma uvařit kafe?“, obrátil se na kuchaře. Sice jsem netušil, co Tonda zamýšlí, ale poslechl jsem. Teprve teď mi docházelo, co se vlastně mohlo všechno stát…

Po chvilce se Tonda vrátil.
„Tak vyřízeno. Můžeme jít. A zítra, až se vy flámové vyspíte, tak se pro mě zastavíte a půjdeme za Vláďou do nemocnice, jasné?“.

V nemocnici jsme se skutečně všichni sešli. Vláďa byl stále na jednotce intenzivní péče a v podstatě z nás všech na tom byl nejlépe. Jako poslední si matně pamatoval okamžik, kdy jsme jej s Kájou vyvlekli z restaurace a probral se až v nemocnici. kam ho dovezli tak říkajíc za pět minut dvanáct.
Teprve dnes si byl schopen uvědomit, že Standa s Tondou mu zachránili život.
„Já však do smrti nezapomenu na ten strach o tebe“, říkal jsem Vláďovi a líčil mu pokračování příběhu.
„Netušil jsem ani, kam číšník odváží Káju, když ho natlačil do auta. Věř nebo nevěř, vystřízlivěl jsem ještě na náměstí“, svěřoval jsem se.

A Kája? Ten celou dobu jen mlčel. Dobře si byl vědom, že to byl on, kdo celou partu vyprovokoval k pití a z části i jeho vinou večer skončil neslavně. Ale jedna věc mu přece jen nedala spát. Obrátil se na Tondu.

„Tondo, díky za pomoc, i za Vláďu. I já jsem měl strach, když mne číšník odvážel v autě neznámo kam. Vícekrát bych to prožívat nechtěl. Ale myslím, že nám dlužíš vysvětlení. Co bylo, když jsi nás s Kájou nechal v kuchyni?“.

Tonda se jen usmál.
„Co bylo, co bylo… Zavolal jsem policii. Když pominu, že číšník vám vůbec neměl co nalévat, tak vám snad přijde normální, že vás sotva se držící na nohou, mlátil na náměstí a absolutně ho nezajímal ležící Vláďa bez známek života? Mně tedy ne. Ale ani vy jste nebyli bez viny a neměli z restaurace utíkat jako malí. V restauraci je přece telefon. Standa mi mohl zavolat, když už jste nechtěli mít průšvih doma. Ach jo. Ještě, že ty vaše patnáctiny, pro vás a svým způsobem i pro mě nezapomenutelné, se v životě vyskytují jenom jednou…!“.