UTOPENÉ LÁSKY

„Co děláš?“, ohradila jsem se rázně, když mne Mirek při tanci lehce políbil a jeho ruce se nebezpečně přiblížily k mým prsům. Seznámili jsme se před hodinou, když jsem tak jako každou sobotu navštívila diskotéku nedaleko mého bydliště.
„No, co je? Jsi netykavka? Myslíš, že tady s tebou budu jen tak pro nic za nic trsat?“, naštval se Mirek.
„Hubička přece nedělá Kubíčka, to nevíš, Jarko? Myslel jsem, že si užijeme hezký večer!“.
„Tak hele, ty namyšlený nádivo, co si to o sobě a vlastně i o mně vůbec myslíš? Nejsem žádná matrace, abych po hodinové známosti skončila někde v posteli. Tomu já rozhodně neříkám hezký večer. A vůbec – když se ti to nelíbí, tady je tanečníků jinejch dost!“. Odcházela jsem ke stolu se zkaženou náladou.
„Promiň Jarko, já to tak určitě nemyslel. To dělá to ovzduší tady, líbíš se mi. Chápej, nejsem ze dřeva…“ , snažil se svoje počínání ospravedlnit Mirek, když za mnou pospíchal.
Pravda je, že se mi líbil. Hezký černovlasý kluk, s velkýma černýma očima. Ani nevím, proč mne jeho chování tak rozladilo a nedokázala jsem nedělat uraženou.
„Víš co? Trhni si…“, odbyla jsem jeho snahu jít opět na parket.
Nedoprošoval se, ač jsem to trochu čekala. Vzal ze stolu svojí sklenici Coca-coly, vylepšenou červeným vínem a odcházel.

„No,co. Pro jedno kvítí slunce nesvítí“, vzpomněla jsem si na přísloví mojí maminky a začala se rozhlížet po sále. A pak jsem ho spatřila. Vysoký špinavý blondýn, štíhlý, na první pohled manekýn, stál u dveří a tak jako já se rozhlížel. Naše oči se setkaly a já viděla, jak si klestí cestu k mému stolu.
„Jdem si trsnout?“, uslyšela jsem jeho hluboký sametový hlas.
„Promiň, já jsem David“, představil se.
„Jarka“, odpověděla jsem už cestou na parket. Právě hraný ploužák byl pro mne nezapomenutelným zážitkem, protože David byl skvělým tanečníkem. Když mne odváděl ke svému stolu, ztuhla jsem. U stolu seděl Mirek a popíjel další porci „houby“.
„Jo, neřek jsem ti, že sem tu s kamarádem, vadí ti to nějak?“, zaregistroval moje rozpaky David.
„Přišel dřív, než já, a když jsem se rozhlížel a spatřil tebe, tak jsem vlastně hledal jeho“, vysvětlil.
Proboha, přece mu neřeknu, že jsem Mirka odmítla, přemítala jsem si v hlavě, než jsem dodala:
„Nevadí, alespoň bude nějaká sranda“ a v duchu doufala, že snad i Mirek si nechá naši úvodní epizodu pro sebe.
„Mirku, tak to je Jarka“, představil mne.
„Krásně nám to spolu tancovalo co?“, odšoupával kavalírsky židli, abych si mohla sednout.
„Ahoj, já jsem Mirek, Davidův kamarád“, vnímala jsem Mirkův hlas s očekáváním, co bude dál. Nepokračoval. Beze slova objednal pro všechny láhev červeného a colu.
„Dáte si se mnou?“.
„Vidím, že už máš rozpito. Nakonec jsi tady byl dřív, než já. Tak nebudem trhat partu, co říkáš?“.
Přikývla jsem. Zábava pokračovala skvěle a já poznala, že oba kamarádi jsou výbornými společníky a baviči a Mirkovo chování bylo snad opravdu jen výjimkou. V tanci jsem střídala oba a výborně se bavila.
„Tak co, už jsi mi odpustila?“, Mirek se na mne díval svýma hlubokýma černýma očima a já jen přikývla. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi nelíbí.
„To jsem opravdu rád. A když už selhala moje snaha o hezký večer podle mého gusta, sejdeme se alespoň zítra? Mohli bysme do kina, dávají ty Vratné lahve se Svěrákem. Vidělas to?Prý je to dobrej film“.
Zavrtěla jsem hlavou a jen po očku sledovala, zda nás neslyší David, který tančil opodál. Jemu jsem totiž rande slíbila už v minulém tanci. A světe div se, taky to bylo do kina a na stejný film. Naštěstí na pozítří.
„Tak co, půjdeš se mnou?“ Mirek naléhal a já pokušení neodolala.
„Dobrá. Tak zítra ve tři před kinem Hvězda“,přisvědčila jsem.

Od té doby uplynuly dva měsíce a já se scházela střídavě s Mirkem i s Davidem. Bylo to značně organizačně náročné. Vždy jsem od každého diplomaticky vyzvěděla, co bude v konkrétním dnu „D“ dělat a kde se bude zdržovat. Představa, že by se společně setkali na jedné schůzce, mne strašila i v noci. Ale prozatím to vycházelo.

V práci jsem se svěřila své kolegyni Petře.
„Nejseš ty blbá? Co když se spolu domluví a někde si na tebe počkají spolu? Nebudeš se moct ani divit, když dostaneš do huby. Ale nakonec – je to tvoje věc. Já bych na to rozhodně neměla nervy, věř mi. Takhle si komplikovat život…“, kroutila nad mým počínáním nevěřícně hlavou.

Věděla jsem, že má plnou pravdu. Ale s přibývajícím časem jsem nějak nevěděla, jak vztah s jedním či druhým ukončit. Nechtěla jsem ublížit žádnému z nich. Oba měli v sobě něco, co mne přitahovalo jako magnet a já se nemohla rozhodnout, který je pro mne ten pravý.

********

Byl ponurý zářijový podvečer, když se Mirek vypravoval na další schůzku s Jarkou. Místem „M“, byl tentokrát parčík u nedalekého lesíka na konci města.
„Brzy bude mít kulaté narozeniny. Musím vyzvědět, co jí udělá radost“, přemýšlel, když se oblékal do džínových kalhot. Když vyšel z domu, pršelo. Podzim dával najevo svoji vládu.
„Fuj. Tohle období nemám rád“, vrátil se Mirek domů pro svetr a deštník. Autobus právě přijížděl. V parčíku snad pršelo ještě víc.
„Počasí na nic. Ani psa by nevyhnal“, roztáhl Mirek deštník a chtěl přidat do kroku, protože z dálky už viděl přicházet mezi stromy svoji vyvolenou. Ale najednou si uvědomil, že Jarka není v parku sama. Vyčouhlý hubený špinavý blondýn právě vzal Jarku kolem ramen a dlouze ji políbil.

„No, to snad ne!! Ten spratek vypadá jako David! No, to není možný, že by byl takový – můj kamarád?“, adrenalin v Mirkově sebevědomí stoupal a opravdu přidal do kroku. Z nenadání se vynořil na parkovém trávníku. David, u jehož nohou ležel košík plný hub, stále ještě Jarku pevně objímal a teprve za delší dobu, když Mirek zakašlal, oba od sebe odskočili.

„Kamaráde, co děláš? Takový seš kamarád? To jsem opravdu netušil! Jarka je přece moje holka, tak co si to dovoluješ?“, Mirek křičel, aniž si to uvědomoval.
„Tvoje holka? No to snad ne! Jarka je přece moje holka, viď! Tady jsme se setkali náhodou. Já byl na houbách…“, ukázal David na košík, z něhož vyčuhovaly krásné hřiby.
„Ještě mi řekni, že s Jarkou taky chodíš! Já se z toho picnu a oba vás zabiju. Tak mluv!“.
David zachoval chladnou hlavu.
„Jasně, viď Jarko. Kolik krásných večerů jsme společně prožili… No pověz mu to sama. A vůbec – je pravda, žes s ním taky chodila? Jarko?“ Otazníky v jeho očích se daly číst snad až z autobusu, který vjížděl na vzdálenou zastávku.

Ve mně by se krve nedořezal. Okamžik „O“ nastal. Obrátila jsem se na Mirka.
„Víš, to já jen tak“. Ani jsem nevěděla, proč takhle lžu, ale v tom okamžiku mne nic smysluplnějšího nenapadalo.
„Nemohla jsem se rozhodnout mezi tebou a Davidem. Proto jsem chodila s vámi oběma. Nezlob se, promiň.“
„Jo. Ty hezké chvilky mezi námi byly jen tak? Tak z mé strany rozhodně ne. A už máš konečně jasno?“, Mirkův hlas se chvěl vzrušením.
Zavrtěla jsem hlavou. Moje neschopnost provést v lásce radikální řez, přetrvávala.
„Tak ty se pořád nemůžeš rozhodnout?“, teď už opravdu se rozčílil Mirek.
„Tak pojď“. Všechno řešil rychle, s razancí sobě vlastní.
Než jsem se zmohla na odpor, odtáhl mne k fontáně v parku. Vzal mne přitom do náruče a než jsem se nadála, válela jsem se ve fontáně mezi spadaným listím v zeleném a studeném žabinci. Voda mi prosakovala nedávno zakoupeným kabátem až na kůži a opodál plavala kabelka s mými osobními věcmi…
„Teď se ti snad v hlavě rozsvítí!“, komentoval svoje počínání Mirek a odcházel.
„A nevolej mi! Nechci tě už ani vidět!“, slyšela jsem ještě jeho hlas, když jsem se snažila vyškrábat z fontány ven. Moc se mi to nedařilo. Dno fontány bylo pěkně kluzké a já na svých střevíčkách s podpatkem bez Davidovy pomoci neměla šanci se dostat na suchou zem. Několikrát jsem se ještě stihla vykoupat, protože mi ujely nohy. Když mne konečně David z fontány vytáhl, byla jsem promočená až na kůži ze všech stran. Můj béžový kabát poněkud změnil barvu do zelena a Davida to rozesmálo.

„Tak já jsem ti k smíchu, jo? To je všechno, cos pro mě dokázal udělat? Ty ses o mne ani nepral, ani jsi mne nebránil? To pro tebe znamenám tak málo?“, vyčítala jsem Davidovi.
„Patřilo ti to!“, poznamenal.
„Já už jsem dávno tušil, že nemáš jenom mě a podezíral jsem Mirka. Mirek to byl, který mi řekl, že dnes má tady s tebou rande a já se vydal na houby…
To, co jsem viděl, mi stačilo. Nediv se, že jsem se do ničeho nehrnul.
Bránil bych holku, kdybych věděl, že mne má opravdu ráda.
Ale o tobě to říci nemůžu.
Nevymluvíš mi, že dáš každýmu a moc práce to nedá.
Jen mne mrzí, že to byl zrovna můj nejlepší kamarád, kterého jsem dostal do blbé situace.
Ale my si to spolu vyjasníme. O to se nebojím.
Ale ty se měj. Byl to omyl. Měl jsem o tobě úplně jiné mínění.
Nechtěl bych tě za partnerku. Už vždycky bych se musel bát, že jsi mi nevěrná, víš?
Takže zapomeň na mě a měj se…!“

David sebral košík hub a odcházel pryč. Mluvil klidně, bylo jasné, že na rozdíl ode mne se už dávno vyrovnal s tím, že náš vztah jednou skončí. Během jeho dlouhého monologu jsem se nezmohla ani na slovo. Zůstala jsem stát u fontány jako opařená. Z kabátu mi kapala voda a z očí slzy. Bylo mi jasné, že za všechno si můžu sama a pláči jsem se nedokázala ubránit. Zároveň jsem si uvědomila, že ve fontáně jsem naráz utopila i obě své velké lásky.

Možná to bylo dobře. Kdo ví….