Bojovka 1/2

Odjela jsem z Prahy na víkend k našim do malého městečka nedaleko Plzně, budou mít na náměstí víkendovou slavnost. Má tu být i koncert Anety Langerové a jiných interpretů.
V sobotu ráno mě budí studený psí čumák, čmuchá mi k obličeji můj milovaný Johnny, moje zmuchlanina, 5letý shar-pei, sviňucha kousavá. Pošťák už k nám nerad chodí. Od té doby, kdy můj taťka vypustil psisko na chodbu a schodiště, aby pana pošťáka přivítal. Přivítal ho kousancem do koul... rozkroku.
Jdu ho i sebe venčit. Je tak krásné letní ráno, rozjímám se, to bude perfektní víkend, těším se!! Tetelím se blahem, že to byl výborný nápad vypadnout na víkend ven z Prahy.
V kapse mi pípla smska "Máte ráda bojovky?" Zamyslela jsem se (a taky jsem se okamžitě rozhlédla po okolí - on tu někde je?! - zbytečně vyšiluju.) "Mám, ve dne i v noci", odpovídám (s tou nocí bych měla brzdit) "Dobře, tak fajn," přišla rychlá reakce.
Dovenčím sebe i psa a hrnu se domů.. Mamka už připravila snídani (vždycky si mě hýčká, když se doma objevím dvakrát za rok) a chystá si už těsto na knedlíky. Bude kachnička se zelím, mňam! Srkáme se ségrou výbornou ranní kávu, ďábelsky oslazenou 6 kostkami cukru. Sladíme moc no, ale jsme obě jak lunt, tak to neřešíme.
Je chvilku před obědem a mně přišla zpráva (konečně!).
"Ihned se oblečte do něčeho nevkusného a jděte hned teď na náměstí". "Hned!"... Bojovka začíná.
Volám bráchovi, co děláš, máš čas, odvezeš mě hned teď na náměstí?"
"Proč", ptá se překvapeně, ale pobaveně. Má dobrou náladu a já taky.
"No to ti řeknu v autě, tak kdy tu budeš?"
"Stojím před barákem u vchodu, jdu na tu kachnu".
Letěla jsem dolů a jede se.. Brácha se vyptával, ale stejně jsem mu nic kloudného, proč mě tam veze, neřekla.
"Hraju bojovku". Jen zakroutil hlavou a smál se, že jedu, jak hadrník v teplákách (Já, vždycky tak vyladěná, upravená, zakládající si na vzhledu) Přijde mi smska s dotazem: "Jste na místě u vstupu?" (děsně mi buší srdce)
Přijedeme do jedné ze čtyř bočních ulic, které vedou k náměstí. Zastaví nás natažená páska a paraple s obsluhou, kde se musí zakoupit vstupné. Jsem vykulená, tohle mě ve snu nenapadlo, nemám u sebe ani floka, to jsem tele. Brácha se s autem otáčí a stahuje okénko. Přijde mi další zpráva: "Jděte a poptejte se u vstupu na slečnu Petru, ta vám předá informace". Zajímavá shoda jmen.. mávnu na bráchu, že ať jde ke mně, jenže on tím pochopil, že je "propuštěn" a může odjet. Odjel. Co teď?! Jdu a ptám se po slečně Petře. A mám štěstí, ta na mne kývne, ale jen kouká a mlčí. "Dobrý den...Mám si tu prý u vás vyzvednout nějakou...měla byste mi sdělit...jmenuji se Petra", blábolím páté přes desáté. "Ruku", dejte mi ruku", říká to milé stvoření. Jsem zmatená, tedy podávám ruku, že si s ní potřesu pravicí. Nechtěla se seznamovat, ale nalepit mi kolem zápěstí proužek, který se dostává na koncertech, jako vstupenka. "Máte zaplacené vstupné".. Zírám a stojím.. "Můžete jít dál", vybízí mne, "Jo a abych nezapomněla, máte tu nějaký dopis od moc milého kluka". (Žárlím?!) ((brácha u mne má pivo za odvoz a panáka za to, že trefil tu správnou ulici))
Vkráčím.. kšiltovku mám naraženou dost v obličeji, ale ne tak moc, to abych měla rozhled. Náměstí je plné stánků s občerstvením a z pódia připraveného na večerní slavnost se ozývá zkouška mikrofonu. Lidí je tu dost, a protože jsme na malém městě, tepláky tu jsou snad celkem normálním oblečením, takže jedno strašidlo navíc s davem splyne. Najdu si vhodné a klidnější místo u stánku s cetkami a čtu dopis. Je to přeložený papír A4 a na něm černou fixou nadrápáno (doktor se v něm nezapře): "TAK, VÍTEJTE NA STARTU BOJOVKY. BUDE TO PRIMA!" a ještě tam byl další papír, trochu ozdobený " POUKÁZKA NA GRIL. KUŘE! STÁNEK VEDLE MUZIKY! Ježiš, to je zábavný!, culím se. Zpod kšiltu se ostře rozhlédnu po okolí, hledám stánek s grilovanými kuřaty. Ale našla bych ho snad i poslepu, jak to po náměstí vonělo. Tak vím, kam půjdu, teď ještě dočíst to, co je na poukázce v závorkách napsané modrou propiskou (VĚDÍ O VÁS, (ASI UŽ VŠUDE))! (Na místě jsem se chtěla propadnout!) Teď už ale trochu nejistě a tak trochu nenápadně rozhlížejíc se kolem sebe jsem došla ke karavanu s občerstvením. Než se rozhodnu oslovit pána, který má napilno s krájením chleba, chvilku nervózně přešlapuji, než spustím "Já bych tu...dobrý den...já bych tu měla mít předplacené kuře," pípnu. "Ano, ano, jo máte... půlku...dáte si k němu rohlíček nebo chlebíček?", ptá se vesele. "Nooo, já ještě nemám hlad, vezmu si ho za chvíli", vyhrknu (co to dělám, proč to říkám?) "Dobře", jak je libo", a šla jsem si sednout na lavičku. Na to že byl čas oběda, bylo na náměstí hodně lidí a mně se nějak rozklepaly kolena.. z toho nevědění, co přijde dalšího? Kouká se na mě zpozarohu, jak tu bojuju, trapčím a neskóruju?????? Nedělo se nic. Nikdo na mne zpozarohu nevybafl, půlka grilovaného kuřete se na rožni točila dál, ani pán ze stánku pro mě nic dalšího neměl, nedělo se nic, lautr vůbec nic. Tak tam sedím a sedím, čumím a přemýšlím..(To jsem čekala víc! Vezmu to kuře a dojdu s ním za babi do domova důchodců, dojdu jí překvapit, blesklo mi hlavou). Zvednu se z lavičky, pohledem hypnotizuju pána ze stánku, očividně to fungovalo, protože se začal usmívat a směrem ke mně hlásí: "Tak s rohlíčkem nebo s chlebíčkem?" "S chlebíčkem", směji se a vidím, že mi k ubrousku přidává i nějaký složený papír. HA! "Já jsem měl od pána, co to platil nařízené, že Vám ten dopis nesmím dát, bez toho kuřete, víte". AHA! No čabila jsem se, jak idiot, a tak jsem se začala těšit na další dobrodružství, že jsem dostala hlad. Pustila jsem se do křidýlka, a hihňala se sama pro sebe a otevírala složený papír s dopisem "DEJTE SI V KLIDU KUŘÁTKO, S KUŘÁTKEM TO BUDE LEPŠÍ. V KLIDU SI HO DEJTE A DALŠÍ ZASTÁVKA JE, STÁNEK S CUKROVOU VATOU" a