Proč je špatně „žena v politice“ (27)

Když posloucháte zpravodajství nebo čtete noviny, politika a odborné profese vám pravděpodobně budou připadat jako ryze mužská doména. Problém je v tom, že zatímco muž je podle novin či rozhlasu expert, špičkový odborník, hrdina, kancléř a podobně a to, že je muž, se obvykle neříká, protože v politice a odborných profesích je to tak obvyklé, až se to považuje za samozřejmost, žena s týmiž úspěchy je v novinářském jazyce v nejlepším případě „žena v politice“, v jiném případě „Angela“, v horším případě nějaký anonymní muž, protože koho jiného by běžné posluchačstvo očekávalo pod označením v mužském rodě, jako např. „politik“? Jak by mohlo generické maskulinum (zahrnování žen pod označení podstatným jménem mužského rodu) fungovat, když se ho děti odmala učí sabotovat a oslovovat ženu „paní učitelko“? A když za svého nejoblíbenějšího spisovatele jmenují J. K. Rowling, dočkají se ponižující odpovědi, že „na ženu se neptali“. Není divu, že se pak novinářstvo stydí označovat ženu jako experta, špičkového odborníka, hrdinu či kancléře, a ničí tak její prestiž a autoritu. A mysli čtenářstva a posluchačstva bez speciálního tréningu odmítají „nevím“ jako odpověď, takže si nepřipustí, že neví, kolik těch „expertů“ jsou muži, kolik ženy a kolik nebinární osoby a nebudou po tom pátrat na internetu, ale všude, kde to jen trochu jde, si dosadí představu muže (pozná se to, když jim dáte za úkol si takové „experty“ představit a nakreslit, jak vypadají...).

Z tohoto krutě nespravedlivého jazykového systému studu existuje několik cest. Ideální by bylo, kdyby se nikdo nestyděl ženu za experta, špičkového odborníka, hrdinu či kancléře označit. Jenže zatímco třeba angličtině, která s tím začala už před mnoha staletími, se to s určitými nedostatky daří, nikdo neví, jak toho reálně dosáhnout u českých mluvčích (pokud je tedy nechceme přeučit na angličtinu). Proto současná doporučení pro rovné pojednávání mužů, žen a nebinárních osob v českém jazyce doporučují upřednostňovat při nazývání osob označení, která můžeme stejně sebejistě spojovat s ženou jako s mužem, stydět se označovat muže způsoby, které nemají rovnocenný ekvivalent u žen a nebinárních osob, a kde ideální tvary označení nenajdeme, používat mužské i ženské označení, bez ohledu na to, jak velký paskvil to (zpravidla přechýlené) ženské označení je. I na ten nejhorší patvar se totiž dá zvyknout a bude pořád lepší než být jen „žena v politice“.

Poznámka: „rovné pojednávání žen, mužů a nebinárních osob“ se odborně označuje jako „genderově vyvážené vyjadřování“.

Pro podrobnější a hlubší seznámení se s tématem je možno využít např. příručku „Kultura genderově vyváženého vyjadřování“:

http://data.idnes.cz/soubory/studium/A100125_BAR_GENDER_PRIRUCKA
.PDF