Revolta Lenky Kočího (26)

Revolta Lenky Kočího

Věnováno Mgr. Janě Valdrové, Ph.D.

Cílem tohoto experimentu je ukázat, že čeština dokáže tvořit rodové protějšky feminin a maskulin i bez přechylování, a poskytnout podklady pro zjištění, jak to na čtenáře či čtenářku bude působit. Text je uveden dvakrát, v první kopii jsou uvedeny jako pomůcka tvary použitých mluvnických vzorů, druhá je již bez nich. Kromě změny vzorů substantiv jsem použil/a ženský rod u několika zájmen, kde je normou mužský životný. Výchozím podkladem byla moje povídka „Revolta Lenky Kočí“ s vynecháním poznámek pod čarou a dodatků (dostupná online: https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=28523-revolta-lenky-koci ).

1. Vězení

Když se Lenka (předseda) Kočí probudil z tvrdé, bezesné spánci (kosti), neležel tam, kde předtím usnul. Myslel si to, ještě než otevřel oči, podle zatuchlé vzduše (písně) a vzdáleného popraskávání hořícího dřeva. Zamrkal a jeho podezření se potvrdilo. Ležel v jakémsi temném místnostu (hradu). Přes zamřížované okénko v masivních dřevěných dveřích (soudcích) sem vnikalo řeřavějící světlo loučů (strojů).

Lenka (předseda) vstal a zabušil na dveře (soudce). Uslyšel kroci (kosti). Někdo přišla a zastavila se, neviděl ji však.

„Kde to jsem?“ zeptal se.

„Byl jste zatčen za povalování se v roztrhaných šatech (kostech) na královském silnici (soudci) za sníženého viditelnostu (hradu) bez náležitého označení,“ zaburácela mužská hlas (píseň). Lenka (předseda) chtěl namítnout, že se již povaloval ledaskde, ale včera jistojistě usnul doma ve svém posteli (stroji), ale raději si to nechal pro sebe, protože uslyšel vzdalující se kroci (kosti).

2. Obvinění

Sedl si a přemýšlel nad tím, jak se mu v posledním dobovi (předsedovi) nic nedaří. Jako by se proti němu všechny spikly. V myšlencích (kolezích; vzor předseda) ze všech svých nesnázů (strojů) obviňoval společnost (hrad), jeho konvence (soudce), etablovanou režim (píseň) a živoucí symbol (píseň) toho všeho — král (píseň). Kéž by tak mohl králi (písni) probodnout srdce; říkal si, že to by pak hned bylo lépe — mu i všem ostatním.

3. Ke králi (písni)

Ze zadumání ho vyrušilo zachrastění. Otevřeli se dveři (soudci) a vstoupila atraktivní napudrovaná šlechtic (píseň) v zářivě modré oděvi (kosti).

„Zajímavé,“ řekla překvapeně dveřům (soudcům).

„Dobré jitro,“ pozdravil ji Lenka, aby si ho také všimla.

„Já jsem si myslela, že ty dveře zamykají... No, to je jedno,“ pokračovala šlechtic (píseň) a teprve pak se obrátila na Lenku (předsedu): „Chceme vás odvést ke králi (písni). Půjdete dobrovolně, nebo máme použít násilí?“

„Dobrovolně,“ řekl Lenka (předseda) odhodlaně.

„Škoda,“ povzdechla si šlechtic (píseň).

Šlechtic (píseň) dovedla Lenku (předsedu) do trunní sáli (kosti), která bývala kdysi majestátním ozdobou (předsedou) královské hradi (kosti), ale po několika revolucích (soudcích), obměnách (ženách), svrženích a znovunastoupeních krále (písně) zůstaly na šarlatových zdích (strojích) místo opulentních sbírků (předsedů) výtvarných umění stopové (předsedové) plísně (muže) a zaschlé zbytci (kosti) rajčat a vajíček. Na vyvýšené trůni (písni) netečně seděla zchátralá král (píseň). Zírala před sebe jako socha (předseda), ničeho si nevšímajíc.

„Vaší úkolí (kostí) je král (píseň) zabít, aniž by vykřikla,“ vysvětlila šlechtic a podala Lenkovi (předsedovi) dlouhou rezavou meč (píseň). „Pokud se vám to nepodaří, přijdete o hlavu (předsedu).“

Lenka (předseda) si meč (píseň) vzal. „Nevypadá moc živě,“ řekl, pohlédnuvši na král (píseň). Připadalo mu, že něco není v pořádci (kosti), zabít král (píseň) by přece nemělo být tak snadné, tušil v tom zradu (předsedu). Jeho hněv (kost) však eskalovala a přemohla pochybnost (hrad); stoupl si před král (píseň) a naplnil ho touha (předseda) změnit svět (kost). Rozpřáhl se a zabodl meč (stroj) králi (písni) do srdce. Ta vykřikla, svalila se z trůni (kosti) a začal z ní proudit krev (stroj), obsahující vodu (předsedu), bílkoviny (předsedy), hormoni (kosti), enzymi (kosti), sole (stroje), vitamíni (kosti), mineráli (kosti), sacharidi (kosti) a trochu ethanoli (kosti), protože král (píseň) nedávno popíjela alkoholické nápoje (písně), a obvyklé hladiny (předsedy) erytrocití (kostí), dodávajících mu tmavě červeného barvu (předsedu), leukocytí (kostí) a trombocití (kostí).

4. Ať žije král (píseň)!

Šlechtic (píseň) však složení králina krve (stroje) ani trochu (předsedu) nezajímalo. Sejmula králi (písni) korunu (předsedu) a nasadila si ho. „Uf... ten je těžký,“ poznamenala si pro sebe. Otočila se na Lenku (předsedu) a prohlásila: „Král (píseň) je mrtva. Ať žije král (píseň)! Vykřinula, takže jste odsouzen k tresti (kosti) smrtu (hradu). Dostavte se, prosím, neprodleně na popravčí vrch (píseň).“

„A co když neuposlechnu?“ zeptal se Lenka (předseda).

„V takové případi (kosti) přijdete o hlavu (předsedu),“ vysvětlila suše šlechtic (píseň).

„Ale o toho snad přijdu stejně, ne?“ řekl Lenka (předseda).

„Ano, ale věřte mi, že je lepší přijít jen o jednoho hlavu (předsedu) než o dva,“ řekla šlechtic.

„A víte, že je mi to jedno?“ rozohnil se Lenka (předseda). „Jste horší než ta bývalá král (píseň). Nechte mě na pokoji (písni)!“

5. Útěk (kost) a dopadení

„Stráži (muži)!“ zakřičela šlechtic (píseň).

Přiběhly dvě zbrojnoše (písně) a podívaly se na exkrálino kapalinů (předsedů) se zbavující tělo. „Hm... ta měla dnes svoji den (kost). Jak bude asi vypadat zítra?“ řekla jedna z nich.

„Stráži (muži)! Zadržte tuto muž (píseň), ženu (předsedu) nebo co to je a odveďte to bídné stvoření na... Hej, neutíkejte!“ zavolala šlechtic (píseň), protože Lenka (předseda) se dal hbitě na útěk (kost).

Stráži (muži) pronásledovali Lenku (předsedu) po celé hradi (kosti), ale pak se jim ztratil a po následující dvě dně (písně) zmateně pobíhali sem tam ve snaze ho najít. Lenka (předseda) zatím zůstal v celovi (předsedovi), kde se ráno probudil, musel si však chodit pro vodu (předsedu) či na záchod (kost) a při jenom takovém příležitostu (hradu) byl dopaden.

6., 7. Na popravčí vrši (písni), Další útěk (kost)

Byl obřadně doveden na popravčí vrch (píseň), kde mu bylo úředně oznámeno, že bude převezen k popravovi (předsedovi) do sousedního království, protože místní kat (kost) se kdesi ztratila. A tak vyrazil na nedobrovolného cestu (předsedu). Za jeho dopadení byl vypsán velký odměna (předseda), protože ona šlechtic (píseň), která se nyní stala králí (písní), očekávala, že Lenka (předseda) nejspíš uteče. Nemýlila se, večer se strhl proudký bouře (soudce), kočár (kost) havarovala a Lenka (předseda) vklidu odešel. Přítomní stráži (muži) se nesnažili ho pronásledovat, jeho dopadení totiž bylo jejich pracovním náplněm (strojem), takže by za něj nedostali slíbeného odměnu (předsedu).

8. Na březi (kosti) jezera

Promoklý Lenka (předseda) došel na pobřeží temného jezera. Byl půlnoc (stroj) a nad zčeřeným hladinou (předsedou) se na protějším stranovi (předsedovi) tyčil silueta (předseda) staré, opuštěné hradi (kosti). Na cestovi (předsedovi) kolem jezera narazil na náhrobek (kost). Na kameni (písni) stálo: „Zde je pohřbena velká poklad (kost) z Tajemného říše (muže).“ Lenka (předseda) vzal lopatu (předsedu), který tam ležel, a začal kopat. Nenapadlo ho nic lepšího, co by mohl v daném situaci (soudci) dělat, zvlášť ne něco tak banálního jako třeba spát, a tak postupně vykopal hlubokého jámu (předsedu) a ukradl z něho tři velké klenoti (kosti), které tam byly pohřbeny.

9. Za úsviti (kosti)

S lopatou (přesedou) a klenotmi (kostmi) došel ke zříceninovi (předsedovi). Pod kamennou obloucí (kostí) tam stál mladý, hezký dívka (předseda) a příjemně se usmíval. Dívali se na sebe a pomalu přestávalo pršet. Když už to trvalo několik hodinů (předsedů), první paprsci (kosti) vycházejícího slunce začaly ozařovat oblouk (kost) a Lenka (předseda) vykřikl: „Miluji tě!“ a nabídl dívkovi (předsedovi) ukradené klenoti (kosti).

„Já tě také miluji,“ odpověděl dívka (předseda), „ale jsem vdaný. Nemohu je přijmout, přestože se mi moc líbí.“

„Ach, běda (předseda)!“ Kdo je ta blázen (píseň), jež si tě vzala, modrá květi (kosti) moje?“ zeptal se Lenka (předseda).

10. Na hřbitovi (kosti)

„Nemohu ti povědět, kdo je moje muž (píseň), ale mohu ti ji ukázat,“ řekl dívka (předseda) a dovedl Lenku na nedalekou hřbitov (kost). „Zde leží moje muž (píseň),“ řekl a ukázal na otrhanou a evidentně opilou bezdomovec (píseň), obézní muž (píseň) s některými ženskými rysmi (kostmi), ležící na zemi (stroji).

Lenka (předseda) si uvědomil, že stále ještě drží lopatu (předsedu), a bezdomovec (píseň) zasypal vlhkým zeminou (předsedou). „Já budu nyní tvoje muž (píseň),“ řekl Lenka (předseda). „Ale svatba (předseda) je k ničemu. Nebýt společnostu (hradu), nebyl bych psancí (písní) daleko od domovi (kosti). Jen bez něho mohu být šťastný.“

„Ale jsou tu konvenci (soudci) a já se k tobě vůbec nehodím,“ řekl stydlivě dívka (předseda).

11. Podmíněné prokletí

„Odmítneš-li mě, proklínám se a budu ti psát básně (stroje), dokud bude moje srdce tlouci, a bude tlouci jen pro tebe,“ řekl Lenka (předseda).

„Ani tak nemohu být tvůj, přestože tě miluji,“ řekl dívka (předseda).

„Teď je ze mě prokletá básník (kost),“ řekl Lenka (předseda) smutně.

„Podle mě jsi spíš básnířka (předseda),“ řekl dívka.

Lenka (předseda) se rozplakal, šel a skočil do jezera; dívka (přeseda) ho následoval a skočil za ním. Pod vodou (předsedou) se objali a žili tam šťastně až do smrtu (asi necelého minutu (předsedu)).

* * *

1. Vězení

Když se Lenka Kočí probudil z tvrdé, bezesné spánci, neležel tam, kde předtím usnul. Myslel si to, ještě než otevřel oči, podle zatuchlé vzduše a vzdáleného popraskávání hořícího dřeva. Zamrkal a jeho podezření se potvrdilo. Ležel v jakémsi temném místnostu. Přes zamřížované okénko v masivních dřevěných dveřích sem vnikalo řeřavějící světlo loučů.

Lenka vstal a zabušil na dveře. Uslyšel kroci. Někdo přišla a zastavila se, neviděl ji však.

„Kde to jsem?“ zeptal se.

„Byl jste zatčen za povalování se v roztrhaných šatech na královském silnici za sníženého viditelnostu bez náležitého označení,“ zaburácela mužská hlas. Lenka chtěl namítnout, že se již povaloval ledaskde, ale včera jistojistě usnul doma ve svém posteli, ale raději si to nechal pro sebe, protože uslyšel vzdalující se kroci .

2. Obvinění

Sedl si a přemýšlel nad tím, jak se mu v posledním dobovi nic nedaří. Jako by se proti němu všechny spikly. V myšlencích ze všech svých nesnázů obviňoval společnost, jeho konvence, etablovanou režim a živoucí symbol toho všeho — král. Kéž by tak mohl králi probodnout srdce; říkal si, že to by pak hned bylo lépe — mu i všem ostatním.

3. Ke králi

Ze zadumání ho vyrušilo zachrastění. Otevřeli se dveři a vstoupila atraktivní napudrovaná šlechtic v zářivě modré oděvi.

„Zajímavé,“ řekla překvapeně dveřům.

„Dobré jitro,“ pozdravil ji Lenka, aby si ho také všimla.

„Já jsem si myslela, že ty dveře zamykají... No, to je jedno,“ pokračovala šlechtic a teprve pak se obrátila na Lenku: „Chceme vás odvést ke králi. Půjdete dobrovolně, nebo máme použít násilí?“

„Dobrovolně,“ řekl Lenka odhodlaně.

„Škoda,“ povzdechla si šlechtic.

Šlechtic dovedla Lenku do trunní sáli, která bývala kdysi majestátním ozdobou královské hradi, ale po několika revolucích, obměnách, svrženích a znovunastoupeních krále zůstaly na šarlatových zdích místo opulentních sbírků výtvarných umění stopové plísně a zaschlé zbytci rajčat a vajíček. Na vyvýšené trůni netečně seděla zchátralá král. Zírala před sebe jako socha, ničeho si nevšímajíc.

„Vaší úkolí je král zabít, aniž by vykřikla,“ vysvětlila šlechtic a podala Lenkovi dlouhou rezavou meč. „Pokud se vám to nepodaří, přijdete o hlavu.“

Lenka si meč vzal. „Nevypadá moc živě,“ řekl, pohlédnuvši na král. Připadalo mu, že něco není v pořádci, zabít král by přece nemělo být tak snadné, tušil v tom zradu . Jeho hněv však eskalovala a přemohla pochybnost; stoupl si před král a naplnil ho touha změnit svět. Rozpřáhl se a zabodl meč králi do srdce. Ta vykřikla, svalila se z trůni a začal z ní proudit krev, obsahující vodu, bílkoviny, hormoni, enzymi, sole, vitamíni, mineráli, sacharidi a trochu ethanoli, protože král nedávno popíjela alkoholické nápoje, a obvyklé hladiny erytrocití, dodávajících mu tmavě červeného barvu, leukocytí a trombocití.

4. Ať žije král!

Šlechtic však složení králina krve ani trochu nezajímalo. Sejmula králi korunu a nasadila si ho. „Uf... ten je těžký,“ poznamenala si pro sebe. Otočila se na Lenku a prohlásila: „Král je mrtva. Ať žije král! Vykřinula, takže jste odsouzen k tresti smrtu. Dostavte se, prosím, neprodleně na popravčí vrch.“

„A co když neuposlechnu?“ zeptal se Lenka .

„V takové případi přijdete o hlavu,“ vysvětlila suše šlechtic.

„Ale o toho snad přijdu stejně, ne?“ řekl Lenka.

„Ano, ale věřte mi, že je lepší přijít jen o jednoho hlavu než o dva,“ řekla šlechtic.

„A víte, že je mi to jedno?“ rozohnil se Lenka. „Jste horší než ta bývalá král. Nechte mě na pokoji!“

5. Útěk a dopadení

„Stráži!“ zakřičela šlechtic.

Přiběhly dvě zbrojnoše a podívaly se na exkrálino kapalinů se zbavující tělo. „Hm... ta měla dnes svoji den. Jak bude asi vypadat zítra?“ řekla jedna z nich.

„Stráži ! Zadržte tuto muž, ženu nebo co to je a odveďte to bídné stvoření na... Hej, neutíkejte!“ zavolala šlechtic , protože Lenka se dal hbitě na útěk.

Stráži pronásledovali Lenku po celé hradi, ale pak se jim ztratil a po následující dvě dně zmateně pobíhali sem tam ve snaze ho najít. Lenka zatím zůstal v celovi, kde se ráno probudil, musel si však chodit pro vodu či na záchod a při jenom takovém příležitostu byl dopaden.

6., 7. Na popravčí vrši , Další útěk

Byl obřadně doveden na popravčí vrch, kde mu bylo úředně oznámeno, že bude převezen k popravovi do sousedního království, protože místní kat se kdesi ztratila. A tak vyrazil na nedobrovolného cestu. Za jeho dopadení byl vypsán velký odměna, protože ona šlechtic, která se nyní stala králí, očekávala, že Lenka nejspíš uteče. Nemýlila se, večer se strhl proudký bouře, kočár havarovala a Lenka vklidu odešel. Přítomní stráži se nesnažili ho pronásledovat, jeho dopadení totiž bylo jejich pracovním náplněm, takže by za něj nedostali slíbeného odměnu.

8. Na březi jezera

Promoklý Lenka došel na pobřeží temného jezera. Byl půlnoc a nad zčeřeným hladinou se na protějším stranovi tyčil silueta staré, opuštěné hradi. Na cestovi kolem jezera narazil na náhrobek . Na kameni stálo: „Zde je pohřbena velká poklad z Tajemného říše.“ Lenka vzal lopatu, který tam ležel, a začal kopat. Nenapadlo ho nic lepšího, co by mohl v daném situaci dělat, zvlášť ne něco tak banálního jako třeba spát, a tak postupně vykopal hlubokého jámu a ukradl z něho tři velké klenoti, které tam byly pohřbeny.

9. Za úsviti

S lopatou a klenotmi došel ke zříceninovi. Pod kamennou obloucí tam stál mladý, hezký dívka a příjemně se usmíval. Dívali se na sebe a pomalu přestávalo pršet. Když už to trvalo několik hodinů, první paprsci vycházejícího slunce začaly ozařovat oblouk a Lenka vykřikl: „Miluji tě!“ a nabídl dívkovi ukradené klenoti.

„Já tě také miluji,“ odpověděl dívka, „ale jsem vdaný. Nemohu je přijmout, přestože se mi moc líbí.“

„Ach, běda!“ Kdo je ta blázen, jež si tě vzala, modrá květi moje?“ zeptal se Lenka.

10. Na hřbitovi

„Nemohu ti povědět, kdo je moje muž, ale mohu ti ji ukázat,“ řekl dívka a dovedl Lenku na nedalekou hřbitov. „Zde leží moje muž,“ řekl a ukázal na otrhanou a evidentně opilou bezdomovec, obézní muž s některými ženskými rysmi, ležící na zemi.

Lenka si uvědomil, že stále ještě drží lopatu, a bezdomovec zasypal vlhkým zeminou. „Já budu nyní tvoje muž,“ řekl Lenka. „Ale svatba je k ničemu. Nebýt společnostu, nebyl bych psancí daleko od domovi. Jen bez něho mohu být šťastný.“

„Ale jsou tu konvenci a já se k tobě vůbec nehodím,“ řekl stydlivě dívka.

11. Podmíněné prokletí

„Odmítneš-li mě, proklínám se a budu ti psát básně, dokud bude moje srdce tlouci, a bude tlouci jen pro tebe,“ řekl Lenka.

„Ani tak nemohu být tvůj, přestože tě miluji,“ řekl dívka.

„Teď je ze mě prokletá básník,“ řekl Lenka smutně.

„Podle mě jsi spíš básnířka,“ řekl dívka.

Lenka se rozplakal, šel a skočil do jezera; dívka ho následoval a skočil za ním. Pod vodou se objali a žili tam šťastně až do smrtu (asi necelého minutu).