Rozednění

Světlo. Ruch. Zvláštní štiplavá vůně a hořko na jazyku.
„Tak vás opět vítám mezi námi, paní Titlbachová. Probudit se po čtyřiceti osmi letech, a ještě bez významného poškození mozku, to se opravdu téměř nestává. Je to skutečný zázrak. Jak se cítíte?“

Ostrá bolest mi projela celým tělem.
„Mami, půjdeme dneska na tu plovárnu?“
„To víš, že půjdeme, vždyť jsem ti to slíbila, Anežko,“ otočím se směrem k malé dceři a pokusím se o úsměv, ale zavrávorám tak, že se oběma rukama musím chytnout kuchyňské linky. Pokusím se o krok, chci se posadit. Anežka právě rozdává sušenky na svém čajovém dýchánku celému plyšovému osazenstvu s Paní Chloupkovou v čele. Začíná večerní televizní relace: „Dobrý večer, vysílání dnes otevíráme velmi smutně. Včera psychicky narušená dvaadvacetiletá Olga Hepnarová najela nákladním vozem Praga RN do skupiny osob čekajících na tramvajovém ostrůvku v Praze 7 na…“
Další silná bolest. Jako by mi tělo trhali na kusy. Pád. Rána. Tma.
„Maminko, mami, maminečko, co se stalo? No tak vstávej, jdeme přeci na plovárnu. Mamí…“

„Kde je moje dcera, paní doktorko?“
„Jsem tady, mami,“ ozve se zezadu nejistý hlas, ve kterém je i přesto patrná velká míra štěstí a úlevy. Žena s mahagonovými vlasy, které krásně lemují její srdíčkový obličej se protlačí skrz hlouček zdravotníků přímo k mojí posteli.
„Ahoj, mami, já, já…,“ vychrlí ze sebe a vrhne se mi kolem ramen.
Pohladím ji po vlasech a zadívám se jí do tváře. Už to není ta malinká holčička, která ze všeho nejvíc nenáviděla čištění zubů. Její obličej zvýrazňuje pár vrásek hlavně kolem očí, líčka jsou neustále narůžovělá a oči pronikavě hnědé. Vidím v ní sebe, až na ty oči.
Čtyřicet osm let, kdy neměla mámu. Čtyřicet osm promrhaných let, které jsem nestrávila s mojí dcerou. Nevím o ní vůbec nic a chci vědět všechno.
„Prosím, povídej mi o sobě, o svém životě, určitě toho máš tolik co říct.“ Anežka se ode mě odtrhne, přisune si židli a začne: „Mám dvě děti, Olivera a Sofii. Sofii je devět, ráda a hezky maluje, nedávno si založila Instagram.“ Všimne si mého nechápajícího výrazu a rychle dodá: „Takovou on-line síť, kde komunikuje s kamarádkami a přidává na ni selfíčka – svoje fotky. Oliverovi je patnáct, je to puberťák. Všechny moje nápady hejtuje a veškerý volný čas tráví tím, že se na playstationu chystá na třetí světovou.“
„Co že dělá?“ vyděsím se.
„Hraje si. Zítra je sem vezmu s sebou. Ptají se na tebe, chtějí babičku.“
Ta představa vnoučat se mi líbila, zajímají mě, chci je poznat. I když mi pořád něco našeptávalo, že jsem si pořádně nevyzkoušela ani roli matky, dokážu být tedy i tak správná babička?
„Moc se na ně těším,“ odvětila jsem s úsměvem po krátkém zamyšlení.
„Mám manžela,“ pokračovala Anežka, „Viktora. Pracuje jako lídr jedné softwarové společnosti. Seznámili jsme se na vejšce. Studovala jsem marketing, pak ekologii, ale nakonec pracuju jako tisková mluvčí na Praze 3.“
„A co táta?“ zeptám se rozpačitě, ale se zájmem.
„Táta umřel loni v listopadu, chytil covid. Byl měsíc v nemocnici a bojoval, bohužel prohrál.“
S Petrem jsme se rozvedli, když byly Anežce dva roky. Čekal dítě se svojí sekretářkou. I přesto jsem nedokázala zamáčknout slzu, která se drala ven.

Odvedla jsem Anežku k Petrovi. Dnes je lichá středa, jeho den. V koupelně se ještě trochu načančám. Rty si obtáhnu rudou rtěnkou, podívám se na sebe do zrcadla a ihned ji smyji, zvolím radši přirozenější odstín. S Rudolfem se mám sejít v půl druhé na Strossmayeráku. Mám to jenom dvě ulice, mohu si tedy ještě dovolit lehké balkonové cigárko na zklidnění nervů a potlačení nervozity. Konečně vyrážím. Mám to tak akorát. Zabočím a všimnu si velkého nákladního vozidla. Hned na první pohled mě zaujme, řídí ho totiž velmi mladá dívka a usmívá se. Vlastně se přímo chechtá. Vyhlížím Rudolfa, nevidím ho. Asi přijede tramvají. Vydám se tedy na tramvajový můstek, počkám tam na něj. Sotva se stihnu rozhlédnout na přechodu, uslyším ránu a výkřik: „Proboha, potřebujeme doktora!“

Pláč, krev, vřískot, to jediné jsem si dokázala vybavit, když jsem se po nevím, jak dlouhé době probrala doma ve sprše. Studená voda mi stékala po chvějícím se těle. Seděla jsem neschopná čehokoliv. Zírala jsem do prázdna. Neustále se mi vybavoval obraz velkého auta, sebejisté řidičky a bezmocné obličeje vyděšené k smrti. Když si uvědomím, jak málo kroků mě dělilo od té strašlivé nehody, přeběhne mi mráz po zádech. Jakmile jsem se pokouším vstát, nohy se mi opět podlomí. A co Rudolf? Opozdil se nebo stal obětí nájezdu? Kde je teď? Žije?

Vydechnu. Upřu pohled na Anežku, která mi právě vysvětluje, co všechno obnáší nynější lockdown či co. Během těch pár hodin jsem se dozvěděla tolik věcí, od jejího dětství, přes pubertální roky až po strasti dospělosti. Ovšem jednu otázku mám stále na srdci. Na tu mi moje Anežka bohužel odpovědět nedokáže, nestihla jsem je seznámit. Co se tehdy stalo? Čekal na mě Rudolf někde opodál a přežil to? To už asi nikdy nezjistím.
„Táta mi zajistil krásné dětství. Dal mi vše, co jsem potřebovala. Snažil se dělat mámu i tátu v jednom. Ale jedno vím jistě, na plovárně jsme už nikdy nebyli. Už půjdu. Musím vedoucímu poslat měsíční výkaz práce během homeofficu a od pěti mám distanční třídní schůzky. Stavím se zítra ráno. Mám tě ráda,“ dokončí Anežka těmito slovy svou první návštěvu a já jsem sama. Sama se sebou. Třídím svoje vzpomínky a tvořím plány do budoucna.