Já, kniha

Sedím v antikvariátu již jedenáct let. Celých jedenáct let na mě lidská ruka nesáhla. Jsem stará a opuštěná. Každý den sem zavítá spousta lidí, kteří hledají tu osudnou knihu, do které by se ihned začetli a na dlouhou dobu ji nepustili z ruky. Stále pátrají a pátrají, ale nikoho ani nenapadne zajít se podívat do oddělení pohádek. Vždyť právě pohádka je nejlepší lék na unavenou a přepracovanou lidskou duši. Na pohádky se nejspíše zapomnělo, tudíž většinu času trávím tím, že vzpomínám na svoje mládí. Na dobu, kdy jsem ještě rozdávala radost.
Narodila jsem se 14. září roku 1986 v jedné pražské tiskárně. Poté má cesta vedla doslova do království vůní. Bytem se linuly všemožné vůně od lesa po něco sladkého, co by mých 295 listů slepilo v jeden. Tento svět se mi velmi zamlouval. Všechno se lesklo, nějaké divně se hýbající objekty, což jsem později zjistila, že jsou lidé, si vesele zpívaly a povídaly. Štěstí z nich zářilo na míle daleko. Časem jsem pochopila, že ten den byly Vánoce, dny, kdy se sejdou všichni příbuzní a známí, povědí si o novinkách ve svých životech, odpočinou si od všedních starostí, a také si dají dárky. Já jsem byla jeden z nich.
Nejdříve jsem seděla na zemi tak dlouho, že se mi opravdu ulevilo, když se rozletěly dveře. Do pokoje vběhl malý človíček, pohlaví spíše ženského a s hlasem jako píšťalička zvolal: ,,Ježíšek! Ježíšek už přiletěl! Mami, koukej, kolik nám tady nechal dárečků! V té zelené tašce jsou pohádky. Ty budou určitě moje!" „Aničko, uklidni se, nebo zavolám Ježíška, ať si zase hezky rychle všechny dárky odnese!‘‘ V té chvíli jsem doufala, že budu vážně patřit tomu vysmátému miničlovíčkovi a ne tomu uječenému sucharovi. Naštěstí tomu tak bylo.
Anička ze mě byla velmi nadšená a mně to dělalo dobře. Byla jsem pořád s ní. Usínala jsem vedle ní, jezdila k babičce na prázdniny, a dokonce mě občas propašovala do školy jenom proto, aby se pochlubila, jakou pěknou knížku má. Odpustila jsem ji i to, že na mě jednoho večera, během horlivého listování převrhla hrnek s kakaem. Sice jsem chvíli hrála uraženou a schválně slepovala listy k sobě, ale pak jsem viděla, že se kvůli tomu Anička moc trápí, a tak jsem toho nechala. Dodnes mám na straně osmdesát dva uprostřed kapitoly Čert a Káča skvrnu s vůní čokolády.
Nicméně ani já jsem nebyla nenahraditelná. Z Aničky se stávala mladá slečna, která místo pohádek raději sáhla po dívčím románku. Svůj čas jsem stále více a více trávila v zaprášené knihovničce u okna. Později mě Anička věnovala svému mladšímu bratrovi Tomíkovi. Ten se ale s knihami moc nekamarádil, a tak jsem další roky strávila celá utlačovaná v poličce. Jednou jsem byla málem rozžvýkána k smrti. Když šel Tom do školy, zapomněl zavřít dveře. Do pokoje zavítala obrovská chlupatá potvora s mohutnými tesáky a řítila se směrem ke mně. Už jsem se loučila se svým životem, když se z kuchyně ozvalo: ,,Same, co tam děláš? Pojď sem!“ Sam poslušně sklopil uši a šel tam, kde bylo jeho místo.
Časem i Tomášek vyrostl a já už nebyla nikomu k prospěchu. Tom se rozhodl, že si s blížícími Vánocemi trochu přivydělá a prodá nepotřebné knihy, včetně mě, do antikvariátu. Vůbec mě to netěšilo. Mezi knihami se povídalo, že antikvariát je zlo. Čekáte, stále jen čekáte na nového přítele, který ani nemusí přijít. Zabalil nás do krabice a odnesl do našeho nového domova.
Od té chvíle bydlím tady. Každé ráno se probouzím s nadějí, že přijde někdo, kdo by o mě stál a komu bych mohla zpestřit život. Bohužel nikdo nepřichází. Už jedenáct let.