Protože jsem omyl

A máme tu pátek 27. května 2005, přejeme všem Valdemarům všechno nejlepší k svátku, ozývá se z rádia Evropa 2.
Je krásné slunečné ráno, kdy jen trochu déle než obvykle koukám do skříně a přemýšlím, co si vzít dnes na sebe do práce. Ne že bych neměla co na sebe z důvodu množství, to ne, hadrů mám dost, ale zrovna jich ve skříni nemám moc čistých a vyžehlených.
Je tam ta minisukně, ta co jsem si koupila, ale věděla, že ji jen tak neobléknu, jsem trochu stydlivka. Nohy oholené a v už v květnu krásně opálené od slunění se u rybníka, takžeee bych si jí dnes mohla dovolit. A vypadá to i na pořádné letní vedro, to je další bod k tomu si dnes obléci něco kratšího. Tu jsem doplnila tílkem s bílým nápisem Only for the brave (Jenom pro statečné). Přes rameno přehazuji kabelku a s pocitem jestli nejsem moc cool, vybírám raději žabky, než střevíčky na podpatku, vybíhám z domu směrem k tramvajové zastávce. Jedu do práce. Pracuji jako prodavačka v malém obchůdku v obchodním centru. Jsem tam už přes rok. Ze začátku jsem tuhle práci chtěla jen jako přestupný bod, kdy bych si ve zkušební době našla něco kancelářského. Jenže, skvělá parta, úžasná kolegyně, šéf v klidu, výplata vždycky včas, prémie z prodeje, zaměstnanecká sleva na oblečení a hlavně s čistou hlavou domů, mi tak nějak zkřížilo plán.

Už z jezdících schodů vidím, jak před obchodem, od kterého mám klíče, přešlapují dva pánové. Kluci. Kluci mého věku. Nedívám se na ně a trošku nervózně vytahuji roletu, je tři čtvrtě na deset. Otevírací doba je od 10:00..deset nula nula.. Jejich hovor na chvíli ustal a já lituji, že jsem si tu krátkou sukni dnes brala. No nic. Vpluji do obchodu, roleta je stále do půlky stažená. Jdu do skladu v zadní části obchodu, kde máme s kolegyněmi malé zázemí a odkládám si kabelku. Hned se obracím, protože mám v zádech kroky. "Pánové, já mám ještě zavřeno!," vyjeknu na ně. Ten menší postavy se jen usměje a klidným hlasem povídá: "Slečno, žádný strach, my si tu jen vybereme nějaké džíny a hned půjdeme". Modlím se moc, ať už přijde kolegyně Lenka, ať už tu je a spolu pány vyvedeme. Nestalo se. Bože, ten menší je ale drzý! Ten vyšší jen postává u stolu a dívá se na vystavené zboží. Drzoun si vezme džíny, ví přesně svou velikost, takže mě vlastně vůbec nepotřebuje. Chová se jak v samoobsluze a také mi to i říká. "Já se obsloužím sám, vím přesně, co chci." Vzdávám to, ale oči mám o to víc na stopkách. Pan Drzej zapluje za závěs zkušební kabinky.
Vtom se objeví ve vchodu Lenka. Moje zlatá kolegyně, s úsměvem přes celý její krásný obličej. Rty má jako Julie Roberts, veselé hnědé oči, opálená v každém ročním období a dlouhé lesklé vlasy pod lopatky, černé jako havran. Vždy je moc pěkně upravená a vyladěná. Postavu štíhlou s vyrýsovanými svaly, a je to prcek, ale s ohromným charisma. Ví o ní celý obchoďák!
Udiveně se ptá: "Ty už tu máš zákazníky?" Naštvaně kroutím hlavou. Zpod závěsu se objeví hlava toho drzouna a prosí mě, abych mu podala ty džíny, co visí skoro až u stropu. Jdu, a v duchu si znova nadávám, že jsem si tu sukni brala! Protože na ně nedosáhnu, beru si schůdky a natahuji se přes regál pro džíny, co si pán přeje. "Hele, ono to je pěkné i dole jako nahoře", říká ta drzá hlava. Lenka si ve skladu odkládá věci a já zrudlá studem i trochu rozlobením slézám ze schůdků. "Nate!" a podávám džíny drzounovi do kabinky. Pak tam stojím jako solný sloup. Solný sloup je i ten druhý. Všichni se díváme směrem ke kabince na hýbající se závěs. Mlčíme... Drzá hlava vyleze: "Hmm, není to ono, přijdu jindy. Mám teď trochu na spěch. Jsem psycholog a tohle je můj pacient a musím ho odvézt do léčebny." Zírám... "Tady je moje vizitka, tak kdybyste měli někdo problém, třeba s pitím...drogami nebo vztahy, tak mi můžete cinknout" a podává mi s vizitkou i v kouli zmuchlané dvoje džíny. "Nashledanou."
"Co to bylo?" "Netuším, Leni, ale ty hovada mi sem vlezli i přes staženou roletu." Lenka se na mě jen usmála: "Ten malej po tobě jede!!!" To mě rozesmálo a s pobavením jsem se začetla do vizitky. Filip T., psycholog a nějaké telefonní číslo...
Nedá mi to,nedá mi to...Ten drzoun, psycholog by potřeboval za uši. Nechal tu na sebe úplně všechno, jméno, telefon..co si z něho nějak nevystřelit?!. S Lenkou vymýšlíme plán, ale vždy nás napadlo něco, co bylo trapný nebo ještě trapnější. A dny utíkaly..

Po 18 dnech.. Mám po práci, sedám do tramvaje a ...píšu smsku... anglicky...
"Hi Filly, calm down I'll call you later..." (cha! trapné, ale nic jiného mě nenapadlo)
"Who is it?"
"Omlouvám se, překlikla jsem se :) Už se to nestane". (no trapárna veliká!)
"No tak moment, jaktože mě máte v seznamu ve vašem telefonu a já vás ne? Kdo ste?"
"Putri Petra K." (Proč bych lhala. Měla jsem pro strach uděláno. Bude mít co dělat s tím mě najít, jestli ty vizitky rozdával kdekoli. A nebo bude vědět hned, kdo jsem.)
"Hmmm, a odkud mě znáte?"
"Z obchodního centra."
"A jaktože tak dobře anglicky mluvící holka dělá v obchodním centru."
"Protože jsem omyl"..(který pravděpodobně zabral)