Když kručí v břiše

Když kručí v břiše.

Hlad je nejlepší kuchař aneb chybami se člověk učí.

O tom není pochyb, jak máme hlad, ukuchtíme nemožné nebo aspoň studená kuchyně nahradí sporák, troubu apod.
Každý o tom víme své, že?
Ať jsme mladí, starší, malý, větší.
To se mi tak jednou přihodilo, že jsem přišla domů, lednice prázdná, na sporáku studeno, děti běhaly venku, manžel byl taky někde v nedohlednu a já hlady málem šilhala.
Jak to, že nikdo nenakoupil, ptala jsem se sama sebe?
Dnes byl na řadě můj miláček přeci, že bych se spletla a jukla jsem na lednici do vzkazů.

Kde nic - tu nic, ani vzkaz či lísteček s nákupem, to jsem z toho jelen,...

Napila jsem se, popadla tašku, koukla do lednice a špajzu a běžela jsem nakoupit.
Toho dne jsem dělala přesčas, tudíž jsem dorazila domů docela pozdě. Bydlíme na malé vesničce, kde není žádný obchoďák, ba ani naši šikmoocí spoluobčané zde nemají svůj kšeftík.
Náš malý koloniál jako za starých časů byl na návsi a všichni ho navštěvovali rádi. Měli tam vše od rohlíku přes toaleťák až po žárovky a jiné v domácnosti potřebné věci.
Huhlala jsem si pro sebe : musím to stihnout, pátek na krku, čtyři hladové krky doma a co bych jim dala k večeři.
Jako správná matka, jsem cestou dumala, co koupit, aby to bylo brzy uvařené a nakrmila jsem svou milovanou rodinku.
Když jsem to konečně vymyslela a dorazila k obchůdku na dveřích vidím nápis : Pro nemoc zavřeno.

To mám tedy radost, co teď?
Nic mě nenapadalo, v hlavě vygumováno, auto v servisu, manžel v nedohlednu, co já si jen počnu?
Myšlenky mě lítaly hlavou jak rychlé šípy a každý se mi zapichoval do té prázdné kebule.
Když už jsem měla pocit, že jsem celá děravá, hlava mě bolela jak střep – řekla jsem si dost!

Přeci něco musím vymyslet.
Šla jsem nazpět k domovu, už pomalinku, stejnak nic nezmeškám.
Byl podvečer, většina sousedů už seděla v klidu domova u večeře a telky.
Jen moje večeře lítala někde v dáli v nedohlednu.
Cestou jsem potkala kočku, co si nesla pyšně svojí ulovenou myšku. Ohlédla se po mě, myšku upustila na zem, koukla na mě a významně zamňoukala, aby se pochlubila, jak je malá a šikovná.
Pousmála jsem se a šla dál, číča si to odcupitala pryč i se svou večeří.

Né, že bych jí tu kořist záviděla, ale přeci jen já si žádnou večeři nenesla a hlad už jsem měla jako vlk.
Opět mě pohltil tok myšlenek, který se soustředil jen a pouze na jídlo.
Bylo to hrozné, ale stále jsem koumala, čím nakrmím doma své hladové krky.
Přeci nejsem horší než ta kočička, která si poradí i bez koloniálu a supermarketu.

V tom mě bleskl hlavou spásný nápad.
Přeci nebudu vypadat jako nezodpovědná matka, která nemá co dát svým nejmilejším k večeři.
Cesta domů vedla okolo pole s kukuřicí a nedaleko rostly brambory a zelí.
Mám- nemám, ptala sem se sama sebe?
Ale co, kolik lidí si tam občas zaskočí a ještě se s tím chlubí.
Jenže já nejsem žádná místní zlodějka, ale ten hlad, ten byl tak otravný, v břiše mi kručelo, myslela jsem, že domů ani hlady nedolezu.
Pomalu se smrákalo, nikde nikdo.
Odhodlala jsem se ke svému snad dosud nejhoršímu hříchu.
Skočila jsem do pole, honem škubala kukuřici, rvala jí do tašky, když už jí bylo do polovic plno, přeskočila jsem vedle na brambory. Ty jsem musela vlastníma rukama vyhrabat z hlíny, cpala jsem je do tašky, jak jen to šlo nejrychleji a co se vešlo.
Byla to hrůza, vidět mě tak někdo, to by byla ostuda a těch drbů po celé vesnici.
Špinavá jsem byla jako prase, ale ještě mi zbývalo zelí. To stačilo jedno, řekla jsem si a už jsem šla po něm.Vyškubla jsem ho ze země, vrazila ho pod paž a mazala jsem zkratkou domů.
Ještě že už byla tma a nikdo mě nepotkal.
Doma nikdo.
Jindy bych se vztekala, naháněla rodinku k večeři, ale dnes né, dnes jsem byla naopak ráda, že tu nejsou. Jak se mi ulevilo, že to stihnu.
Erteple letěly do umyvadla s vodou, zelí jsem v rychlosti nakrájela, hodila vařit, pak jsem zbavila kukuřici slupek a hodila jí do hrnce.
Koumala jsem nad úpravou toho pokrmu až se ze mě kouřilo.

Stihnu to, co myslíte?
Brambory byly uvařeny brzy, zelí podušeno – jen jsem ho dochutila a předvařenou kukuřici jsem dala na gril a nachystala jí jako pochoutku.
V tom se rozlítly dveře a moje rodinka vrazila do kuchyně.
Ahoj mamčo, už jsme tu a máme hlad, že bysme i hřebíky chroupali.
Musela jsem se smát.

Umýt ruce a ke stolu, zavelela jsem.
Naservírovala jsem brambůrky se zelím a pravila, že takto zdravě jedli naši předkové a jakého vysokého věku se dožili. Jako lahůdku jsem dala grilovanou kukuřici.
Jak si všichni pošmákli, až jsem se divila.

Když měli bříška plná vyřkla jsem dotaz :
Miláčkové, kdopak měl dnes nakoupit?
Děti po sobě hodily očkem a pravily : „my, maminko, nezlob se, my zapomněly.“
Já se nezlobila, jen jsem se poučila, že pro příště musím mít ve špajzu brambory, zelí a kukuřici.
Proč?
Přeci, kdyby někdo zapomněl nakoupit, abych udělala zase tu baštu, co jedli naši předkové.
Ženská si musí poradit v každé situaci.