Kdo si hraje, nezlobí

Kdo si hraje, nezlobí aneb hry v každém věku.

A kdo si nehraje, ten tedy určitě zlobí?

Někdy to bývá i naopak, děti si hrají a zlobit zvládnou taky.Pak jsou zase děti, které opravdu při své hravé zábavě nezlobí.
A co teprve dospělé děti, jak na tom jsou oni?

Dospělé děti to jsou většinou Ti rodiče, kteří z dětí nevyrostli nebo se dětmi při hraní se svými ratolestmi stávají. Není na tom nic špatného, jak by si někdo mohl myslet. Dětičky se při hraní zabaví a jejich tatínkové či maminky také.
Rázem jdou pryč téměř všechny starosti, které nás běžně provázejí, naše myšlenky se hnedle ubírají jiným – hezčím směrem a nálada se zlepší.
Mám ráda ty dny, kdy si mohu hrát a být opět dítětem.

Tatínkové – muži, kteří se zdají býti velkými chlapy někdy machry nad machry, vidíme v nich svalovce a takové ty nebrečící velikány.
Chlapi nebrečí – říká se jim odmalička, ale proč, proč by chlapci a chlapi neměli brečet?
Copak jsou jiní než děti rodu ženského?
Mají taky své dětské trable a potlačovat pláč už v dětském věku, se mi nezdá býti dobrým návodem do dospělosti.
Pak si hrají anebo spíš působí jako machři, ale ve skutečnosti jsou to citlivé bytosti, které čekají na pohlazení, slova chvály a povzbuzení.

To všechno jim máme poskytnout naopak my ženy, ale i my potřebujeme totéž.
A tak se ocitáme v kruhu, kdy on i ona čekají na to stejné a vždy je jeden z nich nešťastným, když se nedočká.

A teď jdeme do dětského koutku :
Stavíme kostky, házíme míčkem, jezdíme s vláčkem, autíčky v autodráze,...to většinou s kluky.
Stavíme domečky, oblékáme panenky, nakupujeme, vaříme z písku polévky, špagety, pečeme dortíky, mamince uvaříme kafíčko, tatínkovi pivíčko, no to asi neuvaříme, ale na pískovišti jde všechno i šlehačku do kávy máme.
Hrajeme si a dovádíme na skluzavce, běháme po okolí, honíme se, zahrajeme si na schovku a spoustu dalších krásných dětských her provozujeme.

Jsme šťastní, v těchto chvílích jsme opravdu spokojení a nic nás netrápí.

Pak najednou malý Jiřík zakopne a spadne, natluče si kolínka a spustí pláč.
To je dobrý, slyší od maminky, to nic není, než se oženíš, tak se to zahojí. No, copak ten malý capart ví, co to znamená?
U holčičky zase – než se vdáš, tak se Ti to zahojí,...ani dívenka z toho není moudrá a pláče dál.

Přiznejme si, že to všechno, co nám rodiče v tomto věku povídají, to vše se nám kamsi do šuplíčku v hlavičce uloží a zůstane tam pěkně schované do doby, než se zase něco podobného přihodí a nám se situace vybaví a vše vypluje napovrch.

Pak už jen používáme dle návodu ten samý postup a já se ptám, je to tak správné?

Chceme přeci, aby z našich dětí – holčiček i chlapečků vyrostly silné osobnosti, které se nebudou ničeho bát a budou se umět ke všemu postavit čelem.
Když ale zakopnou, spadnou, cosi si poraní, je přeci normální, že si pobrečí. Vždyť to bolí, tak to snad ani bez pláče nejde.

Pak ani v dospělosti nebudou v sobě dusit pláč a nebudou si marně hrát na ty chlapy, co nebrečí, ale přesto je to tak bolí a nemusí to být jen natlučené koleno.
Ona ta naše dušička ať už je v ženě nebo muži, je stejně zranitelná a křehká.

Přimlouvala bych se za všechny a říkala jim odmala, jen si poplač, když to bolí, ale neboj se, ono to přejde, časem se to zahojí a zase bude dobře!

Nejsme přeci bezcitné stroje, ale lidské bytosti, které cítí a radují se z dětských her.

Už se těším, až zase půjdeme s někým na pískoviště a prolézačky. Počkám si, až někdo spadne, bude plakat a řeknu mu tu pravdu do očí, aby jí měl schovanou v šuplíčku, až přijdou těžší chvíle v dospělosti.

Být dítětem se nebojím, je to návrat k dětským radostem a hrám.
Tak si hrajme a radujme se, dokud to jde.