Nebýt vidět, a přeci zářit

Nazývám člověka chytrým jen tehdy, kdy pracuje pouze se svou bránicí, aby do světa přispěl něco hodnotného. Moudrý je ten, který nepotřebuje svou bránici k přidání polena do ohně. Tak jako voda, která na prameni je tak slabá, nevinná, jen jemně zvoní v uších, a přeci je to ona, bez které bychom životem nekráčeli. Lidská bytost je dokonalá. Byli jsme stvořeni tak, jak jsme měli BÝTI stvořeni, se všemi chybami, se vší vadou, protože to z nás dělá onu dokonalost. Už jen to je zárukou naší hodnoty, naše odlišnost, kterou mezi s sebou máme. Jaké by to bylo kráčet životem bez našeho Já, bez toho, co již před nějakým pátkem lidé nazvali Egem. Jaké by to bylo ho nevlastnit? Možná bychom právě nebyli viděni, ale přece by z nás plál všude-přítomný oheň. Žijeme v těžké době, kamarádi. Máme kolem sebe tolik ohně, ale se směsí benzínu či nafty. Nikdy jsem nechtěla mít v těle topenáře, ale mám ho. Na občance má pod kolonkou jméno kurzívou napsáno Ego. A v poli stav je dominantní manželství s mým srdcem. Zažívá takový šovinistický vztah, kdy manželka začíná tušit, že nedochází k harmonickému vztahu. Ale co zmůže. Muž při rozhodování neposlouchá svou drahou polovičku, ale poslouchá své okolí. Vliv z jedné strany, vliv z druhé. A přeci, i když ji nade všechno zbožňuje, má obavu. Jaké to bude, když dám na svou ženu, a přestanu být zářící hvězdou, takovou, jakou mě chtějí všichni spatřit? Co takhle jednoduše odejít z cesty prestiže, bohatství a spolu se ženou nazout jiné boty? Takové, které nejsou tak barevné, ale moje žena je má ráda. Nejsou sice tak oblíbené. Ale, co když jsou jen neobjevené nebo nepochopené. Třebas stačí jen omést pavučiny obav. Překonat, stát se onou výjimkou ve stádu. Jsme na to dva. Já a moje srdce.
Já samo to nikdy nedokázalo. Nikdy bez své ženy nedošlo do cíle, okolí chtělo stále více. I když se už dotýkalo pásky, někdo jiný ji posunul dál a ono opět sbíralo síly. Ale ty docházely, Ego nebylo příliš dobré pro ty, kteří nebyli dobří zase pro druhé Já. Byli v jednom boji o světlo, přitom to největší světlo mají doma. Přestože zářili, nikdy ne tak dostatečně.
Člověk, jenž září a není vidět, není vždy to správné pojmenování skutečnosti. On září. Dostatečně. Má na sobě boty se sešitou podrážkou, bez značky obliby. Pije džus pomerančový, i když ostatní ho nutí o libosti džusu ananasového. Cílovou pásku přestřihl hned na začátku závodu. Chodí pěšky kolem všech běžců, a přece vítězí. Má v sobě manželství, pár v harmonii, který se odstřihl od dominantního postavení jednoho. Ti dva našli v sobě toleranci, rovnováhu a štěstí. Štěstí. Takže i zdraví? To nevím. Nemoc ho zastihla, ale on ji přijmul, že k ní patří, pro nyní. Za chvíli ji pustí nebo ona jeho. Prostě není jeho. Odejde.