Na co se Tě, Dalajlámo, mám ptát?

Dalajlámo, člověče, ty, který ses v tomto životě ujal řemesla humanitního, lidského. Jaké to je, doopravdy poznat svůj smysl a roli ve vesmíru? Jaké to je se každé ráno probudit s pocitem souladu? Jaké je to usmívat se nad jistotou, že přesně tak, jak se planeta otáčí, tak je to správné? Jaké je to následovat cestu Tvého náboženství, ale přece být svobodný na duši? Jaké je to být obětí lidského lpění, ale přesto v onom lpění nevidět zkaženost? Jaké je to ve všem, co se kolem Tebe odehrává, vidět užitečný důvod směrem k zítřku? Mám hodně otázek, jsem jako malé dítě neznaje odpovědí. Omlouvám se ti za mou troufalou druhou osobu, kterou používám. Tím třebas snížím dojem adorace, kterou k tobě chovám, nejevíš se mi teď jako předmět božství, ale spíše jako človíček, kterého znám 30 let a považuji ho za přítele. Můžu nazvat Boha přítelem? Mám právo s ním komunikovat jako s rovným? Dokáže ho přítel nahradit? Nyní by mě nejspíše kterýkoliv dav nazval rouhavým, a ty legračním, protože Tě nazývám Bohem, nejspíš by ses zasmál. V minulosti známe příběh státu, ve kterém se na Boha mohl obracet jen nejvyšší panovník, vykonával mu oběti a tím zajišťoval prosperitu celému národu. Běžný smrtelník neměl sebemenší nárok toto vykonávat, avšak, co kdyby se o to pokusil? Bůh vyslyší každé volání pomoci, říká zase jiný příběh. To je však možná odpovědí na mou otázku, zda přítel dokáže božství nahradit. Ale, není to právě ona vlastnost přítele? Že slyší každé volání? Neříkej mi, že žiju v utopii s růžovými brýlemi v kapsách. Jednou mi jeden člověk na této planetě vytvořil úsměv na tváři s větou: “I když budeš péct buchty tvarohové, a bude to tak, že tvaroh bude způsobovat bolest žaludku, všem, kteří okusí. Upozorním Tě na to, ale neodsoudím a budeš stále mým přítelem.” Bůh soudí, Dalajlámo? Proč se na to ptám člověka, který kráčí ve světě s botami buddhismu. Věříš ve vlastní cestu, ve vlastního ducha? Jaké to je si být sám se sebou jist? Víš často přemýšlím, jaké to je se postavit před obecenstvo se smíchem, který nikdo na planetě nikdy neslyšel, nikdo takový nevlastní, ale přeci jen se hrdě se zasmát svým vlastním slovům. Není to arogantní chování? Jak by mohlo? To jen my máme vlastně se stavu důvěry v sobě samého obavy. Odlišovali bychom se od ostatních. Zapomínáme na vlastní hodnoty, protože nechceme vybočovat. Nechtějí, abychom vybočovali. Kdo to nechce? Všichni, v čele s námi samými. Zvykli jsme si na to nebýt sami sebou. A marně čekáme na syndrom vyhoření v tomto stavu, abychom mohli změnit své vlastní životy. Jak se to dělá, jít proti proudu, ale i tak plout po té nejjemnější vlně? Měníš svět svým vlastním způsobem, svým vlastním smíchem, vycházející z úst, avšak též z očí. Připadáš mi, že nemáš strach. Z lidstva, ze smrti, z bolesti. Jaké to je dojít do tohoto bodu? Máme nějaký návod na to, tam dojít? A co potom? Máš pravdu, člověče, co bychom chtěli hledat za tím světlem na tom tunelu? Nejspíše světlo nové. Avšak často se tam krčí pouhá tma, temnota. Těšme se proto z cest, které podnikáme, protože po dosažení cíle nás nejspíše nečeká taková euforie, jakou očekáváme. Trápím se nad zkušeností, která mě nutí přemýšlet nad tím, že spousta z nás nepěstuje schopnost radovati se z kroků, nestačí nám ani Čapkova šlépěj. Rádi bychom ihned odznáček, který by zajišťoval obdiv, chválu trvaje kratší čas než mžik. Vyrovná se mžik radosti, úsměvu, který malujeme, když se na onen mžik náležitě těšíme? Nemyslím si. Pověz… cítíš se v Indii jako doma? Jaké to bylo, když Tě tenkrát vykázali z místa, které se stalo tvým rodištěm? A konečně, prosím, mi odpověz na otázku, jaké je to být obětí lidského lpění, ale přesto v lidech nevidět zkaženost? Nevnímám na Tobě, jako kdyby jsi to potomkům říše středu bral za zlé. Oplácíš tedy dobré dobrem, a též dobrém i zlo? Jsi člověk, to mi nenamluvíš, že tě nenapadla ani jedna sebe-lítostivá myšlenka. Proč by měla? Nejspíše by ses mě otázal. Že prý je všechno v pořádku, tak jak má být. Protože tak, jak se točí planeta země, tak je to správné. Je to přirozené. Nesnažme se tak moc mířit proti proudu jemné to řeky. Vrátit zase celé lidstvo na tuto pevnou loď a konečně jim odebrat veškeré nástroje na stavění hrází, které brání v průtoku přirozeného. Asi by ses usmál. Já vím. Hlavně proto, abych se usmála téže. Já se usmívám, celé hodiny při myšlenkách, že toto řemeslo záchrany má potencionál do budoucna, kterému ty a další tví přátelé dodávají tvář. Věříte v lidský soulad s touto planetou. Děkuji, Dalajlámo, děkuji, člověče.