Co je nejdůležitější otázka, na kterou musí lidské bytosti odpovědět?

Tolik lidí a tolik různých otázek, všech stejně zajímavých a pro danou osobnost stejně důležitých. Přemýšlím, zda bych svůj otazník mohla položit na konec věty, která by směřovala ve stejném znění novorozenci i člověku ve středním věku. Zda by se hodila pro Somálce, Vietnamce a nebo Čecha, žijící na samotě u lesa plné bříz. Najít otázku, která by byla aplikovatelná pro všechny bytosti na této planetě, bez rozdílu, bez jakékoliv váhavosti, se stejnou důležitostí. Těžko budeme nutit předškoláka, aby si na vrchol svého seznamu otázek položil věty obsahující život po smrti, stejně jako dědečkovi budeme jen ztěží domlouvat o tom, kým se stane za dvacet let. Já však niterně věřím v existenci těchto otázek. Věřit je zkreslená jistota, avšak plná naděje. 

Vraťme se prosím na ryzí počátek. Tam, kde se lidé nepovažovali za výjimečnost mezi druhy. Nikdy jsme to nebyli my, kteří diktovali pravidla. Možná sami sobě předáváme moudra a nazýváme se mudrci. Ale co ten zmůže oproti čirosti ranní rosy, která budí veškeré rostlinstvo, podobná roli matky. Verbální projev pomocí jednoho z živlů. Co víc potřebujeme k tomu býti šťastní? Mít vůbec možnost o našich životech pochybovat. Vytvářet všechny různé otázky a na ně dostávat odpovědi. Zvládli bychom tuto úlohu bez toho, co je kolem nás? Jaká síla oproti té naší chrabrosti. Na co více si lidé chtějí odpovědět než na otázku: “Když se ráno kouknu na modro-stříbrnou oblohu, uvidím zase slunce?” Měli bychom bez této odpovědi vůbec prostor na další existenční otázky? Já tu nejsem proto, abych posuzovala, abych vytvářela stupnici plnou hierarchie. Abych zlehčovala to, a naopak vyvyšovala ono. Jsem jen pouhou včelou v úlu plných domnělých včelích královen. Málo kdo si z nás umí přiznat, že jsme vlastně jen všichni trubci. Avšak budeme mít vůbec možnost naše nejdůležitější otázky vytvořit, pokud ráno neuvidíme slunce? Není to právě ta zásadní otázka lidského bytí? Klaním se ti nadlidská přírodo, Matko všem dětí, které později zplodili i nás, kteří čtou tento text.