Kruh

Čím jsem starší, mám pocit, že se točím ve větších kruzích. Říkám si, to je jen období, které zmizí, já se těším, až pomine, jenže období se stane časem, který už nemohu vrátit zpět. Nebo neumím žít teď a tady, přítomností a sama si to období vytvářím, až nebudu mít strach, zamiluji se, až nebudu mít strach, přiznám se tomu člověku, až to přebolí, seberu všechny kousky svého zlomeného srdce a pokusím se ho dát zase dohromady. A až mi zase vše dojde, budu se jen věnovat sobě, najdu si čas a začnu mít ráda sebe, být sama se sebou, zlepšovat se, zdokonalovat a už nikdy neudělat stejnou chybu jako předtím. Mám pocit, že dělám pořád vše dokola a vracím se k něčemu, kde už jsem dávno neměla být. A vím, že nemám čekat na to, až nastane to AŽ…

Našla jsem si na tohle všechno lásku, které jsem se vždy strašně bála, okolo mě ta láska, vztahy, kamarádství nebyly nikdy nejlepší a já se je naučila vnímat, že musím být pořád ve střehu, aby náhodou někdo neublížil mé romantické duši. A pak poznala, že když se budu stále bát, nikdy nic nebudu mít a utečeme mi jen ten čas. A tak osud mi poslal člověka do života, kdo se měl stát mým přítelem, láskou a já si neuměla vybrat sama, nechat si toho člověka ve svém životě a nikdy nepoznat jaký je v partnerském vztahu, nebo začít milovat, ale vědět, že to nikdy nebude napořád a možná vlastně ani opětované, strhnout se vlastními city a touhou po někom. Myslet na někoho kdo vás tak vůbec nevnímá, kdo vás nevidí stejně zamilovaně, komu nebudete chybět, když vás delší dobu neuvidí, protože je jen kamarád.

Ze STRACHU jsem přešla k LÁSCE, milovat někoho kdo to nemá stejně, s kým možná zažijete něco ve svém životě, ale to NĚCO znamená jen pro vás, ale taky jsem zažila, kdy jsme si dovolili s tím člověkem být na chvíli společně, moct se dotknout, políbit. Jenže sex možná nic neřeší a možná jen vše rozděluje, možná to je jen chvilkový pocit, který už nejde vzít zpět. A já vím, že jsem nechtěla patřit mezi ty všechny se kterými si spala. Možná jen neumím nemilovat své přátelé, kamarádit se svými láskami. Točím se v kruzích a vracím se ke své chybě, kterou dělám, stále dokola. Naučila jsem se špatně milovat? Nebo miluji až moc?

Nebo přemýšlím až moc nad vším, že mi vše utíká, ten koho jsem měla potkat, toho jsem potkala, ale třeba ještě někdo do mého života vstoupí, třeba už mým životem prošel bez povšimnutí.

Uvědomuji si, že stále vzhlížím k tomu člověku, který mě naučil přestat se bát. Já si ho chtěla nechat na vždy, protože jsem ho milovala, miluju a vždy asi budu, svým způsobem, ale zjišťuji, že bych se nejradši nikdy nepoznala a že ničím kontakt se všemi společnými kamarádi a jsem víc zase sama, tak jako na začátku, vadí mi ta faleš, náhodný sex, to když prozradíš svoje city, že jsi najednou zranitelný a jako nemocný láskou a druhý by to asi chytil. Vadí mi to, že jsi pro někoho jen chvilkou a lehce se ztratí zájem. Možná jsem jen jiná na tuhle dobu.

Přemýšlím si, kde jsou lidi ze školky se kterými jsem si hrála jako malá, spolužáci ze základky, kde je první učitelka, kterou jsem milovala, kde je banda ze střední se kterou jsem se opíjela v parku, kde jsou ty lidi z vejšky, co jsme debatovali do hloubky u vína, kde jsi teď Ty a proč mi chybíš a ne všichni ty ostatní?

Proč jsem se naučila díky Tobě vše a nesměla Ti dát nic nazpět, proč na Tebe myslím, když Ty jsi jinde, proč si vše ráda připomínám a Ty už si to dávno zapomněla. Proč já se ptám, jak se asi máš, když Ty se nezajímáš. Trápí Tě nikdo jiný a nikdy Ti nebude nikdo dobrý, proč si pořád říkám, že už Tě nemiluju, abych se pak přiznala jak moc vlastně, cítím se jako bych na sobě páchala sebevraždu láskou k Tobě a já to prostě nechci stále dokola, připadám si, že jsem jak na poušti, Ty jsi moje Fata morgana a já klečím v písku a koukám na dlaně, ze kterých se mi ten písek sype.

Možná jen už nechci sledovat jak Ty žiješ a já jen přežívám a čekám, že si to možná někdy uvědomíš. To se ale nikdy nestane. Ty budeš poznávat a prožívat lásky, zase se pro někoho nadchneš jako to bylo tenkrát do mě a budeš tvrdit jak Tě ten člověk dostal z nějaké situace a jak Tě zachránil a až tě ten člověk začne milovat vše zboříš, protože se sama bojíš milovat a být milována.

A já vím, že bych chtěla strašně moc se nemotat v tomhle kruhu, v Tvém kruhu, uvolnit se z té sítě a plavat si po svém. Už jsem Tě odehnala od sebe, už sbírám všechny ty kousky zlomeného srdce, dávám je dohromady a myslím víc na sebe...
Nejvíc bych chtěla mít Tvůj dar na vše rychle zapomenout, tak snad už je to doopravdy a napořád a já Ti už dám navždy sbohem a začnu žít a nebo jsem zase na začátku kruhu?