Gana/36

Kráčíme vybetonovanými chodbami, a naše kroky se odráží od stěn. Můj průvodce nemluví. Chvátá někam kupředu a já mu mám problém stačit. Místy musím až popoběhnout, aby mi neutekl. On si tady zřejmě už zvykl. Nepotřebuje žádnou dýchací ampuli. Je tady doma, na rozdíl ode mne.
Náhle zastaví před jedněmi z mnoha téměř totožných plechových dveří. Je na nich napsané nějaké číslo v intergalu. 1457 myslím. Nebo 1253? 1136? No to je jedno. Na učení kódů nejsem zrovna talent.
Vezme za kliku a otevře. Vstoupíme dovnitř. Do nozder mě praští puch hniloby a plísně. V místnosti kraluje syrová zima. Zřejmě tu nikdo dlouho nezatopil.
Přešlápnu z nohy na nohu.
Zmáčkne vypínač vedle dveří a zářivka na stropě se neochotně rozbliká.
Zamrkám. Je to tu podobné jako u Jednookého. Železná skříň v rohu, nízká postel u protější stěny, nad ní digitální panel a prázdná police. Stůl se židlemi tady chybí. I lednička.
Mládenec za sebou přibouchne dveře a pak se ke mně prudce otočí. Ošklivě se mračí. Bez varování mě chytne za rameno a přirazí zády ke stěně. Zářivka odrazí záblesk čepele, která se mu náhle zjeví v dlani. Je rychlý. Do krku mě píchne ostrý hrot.
„Kde jsi k tomu přišla? A chci slyšet pravdu, nebo tě vykuchám jako drůbež,“ zavrčí výhružně.
„Co…cože?“ nechápu náhlý dějový zvrat.
Nůž mi sjede po šíji a přeřízne kůžičku, na níž visí mušle od Ruby.
Namotá si přívěšek na pěst a zhoupne jím před mýma očima. Stále mě u toho pevně drží. Kudla naštěstí zmizí v pouzdře za opaskem.
„No…eeeh…“ nevzmůžu se na kloudnou odpověď. Jsem furt tak trochu v šoku.
„Co jsi provedla holce, která tohle nosila? Okradla ji! Ublížila jí? Přiznej se,“ přitvrdí stisk. Rameno mám jako ve svěráku. V jeho tmavých očích vzplane zloba. Cení na mě nepřátelsky zuby, mezi kterými má výraznou mezeru. V ten moment mi docvakne, čím mi přišel povědomý.
„Ruba mi tuhle mušli dala na památku našeho přátelství,“ zašeptám. Pokud se v odhadu nemýlím, mělo by to zahrát v můj prospěch.
„Nevěřím ti.“
„Čekala ji svatba. Na krku už pro tuhle cetku nezbylo místo. Musela si nasadit snubní náhrdelník,“ zahledím se mu do tváře. Mám pocit, jako kdyby po těch slovech sebou mírně cukl.
„Ruba se nikdy vdávat nechtěla. Tvrdila, že všichni muži jsou idioti,“ odsekne.
„Proč bych něco takového kradla? Vždyť to nemá jinou hodnotu, než jako vzpomínka,“ zkusím jiný argument.
„Kdysi dávno si tuhle vzpomínku přinesla ze své domoviny, aby na ni nikdy nezapomněla. Byla pro ni důležitá.“
„Myslím, že se zapomenout pokoušela. Chtěla navždy za minulostí udělat tlustou čáru a stát se Orbenkou.“
„Lžeš,“ praví nedůvěřivě, i když vypadá, že mírně znejistěl.
„Proč bych ti měla lhát? Nebojím se tě. Pochybuju, že máš koule postavit se rozkazu vašeho jednookého šéfa.“
„Pokud jsi ublížila mojí ségře, tak za to zaplatíš. A před Vůdcem si to zodpovím.“
„To ty jsi Rubě ublížil, ne já. Když tě odvedli k Legii, myslela, že jsi mrtvý,“ vpálím mu nelítostně. Začínám ho mít plné zuby.
Po těch slovech sebou trhne, jako kdybych mu dala facku.
„Jak tohle sakra víš?“
„Dělaly jsme spolu v Gubacakově úklidovce. Tu mušli mi dala, abych na ni nezapomněla. A možná ani sama na sebe. Byla hodná. Nikdy bych jí neublížila,“ pravím měkčeji, když si povšimnu, jak se jeho až dosud rozzuřený výraz promění v tiché zoufalství.
Po těch slovech mě pustí.
„Zachoval jsem se tehdy jako kretén. Je mi líto, jestli se kvůli mně trápila,“ praví sklesle.
„Ruba se neumí trápit dlouho, je to šťastná povaha,“ mrknu na něho povzbudivě.
„Promiň, nevěděl jsem, že jste byly kamarádky. Chovám se jako kretén i teď,“ přizná.
„Jsem zvyklá,“ pokrčím rameny.
„Na co?“
„Že se chlapi chovají jako kreténi.“
Jen se uchechtne a zapálí si cigaretu.
„Jsem Ugor,“ podá mi pravici. Má velkou masitou dlaň, která hřeje a pevný stisk.
„Já vím. Vyprávěla mi o tobě. Moje jméno je Gana.“
„Já vím,“ ušklíbne se. „To video z tvého zatčení, tady viděl snad každý Nizir. Jednooký nám ho poslal, abychom měli přehled, co se u nás doma děje. Jsi celebrita,“ naznačí ironickou úklonu.
„Paráda,“ zhorší se mi okamžitě nálada o sto procent.
„Nemáš z toho radost?“ podiví se.
„Měla bych?“
„Pro Vůdce máš cenu, co by jiní za to dali,“ povzdechne. Z tónu jeho hlasu vycítím osten závisti.
„Ty mu to jako žereš? Ty kecy o rovnoprávnosti?“ zavrtím nevěřícně hlavou.
„Tady to funguje. On svoje lidi nenutí ke spolupráci pod pohrůžkou násilí nebo smrti, jako se to děje u Legie. Všichni pro něho bojují dobrovolně. Než jsem ho poznal, byl jsem ztracený. Neměl žádnou vizi, nic za čím bych šel. Cítil se zbytečný a hrozně sám. Na životě mi přestávalo záležet. Mám pocit, že jsem se našel až tady.“
„Když lidem chybí vize, strašně snadno se nechají vmanipulovat do války, to tvrdil už Koren,“ poznamenám.
Ugor se zamračí.
„Taky jsi prošla jeho nelítostnou školou?“
„Jo.“
„Je to starý blázen posedlý Vůdcovou smrtí. Obětoval tě svým sobeckým cílům stejně jako kdysi mě a až se nevrátíš, začne trénovat dalšího zoufalce, co udělal chybu.“
„To asi jo, to se zcela určitě stane,“ přikývnu neochotně.
„Vykašli se na Korena a jeho nesmyslné řeči. Přidej se k nám. Doopravdy. Celou svojí duší. Oddej se tomu a objevíš nový svět,“ zazáří mu náhle tmavé oči.
„Jste se s tou oddaností všichni zbláznili.“
„Dává člověku sílu a odvahu. Když člověk dělá věci jen pro sebe, jsou bezcenné. Pokud se však do nich pouští pro vyšší dobro, najednou v nich objeví opravdový smysl.“
„A co je to podle tebe to vyšší dobro?“
„Všichni ostatní, než je on sám.“
„Když jsem naposledy riskovala svůj život pro někoho jiného, skončilo to soudem a deportací.“
„Protože ten systém tam dole na Nazairu je špatný. Nelítostný, krutý a elitářský. Tady to fachá podle jiných pravidel. Tady má každý život cenu.“
„Jo? A co životy Bellanů z té druhé planety?“
„Říkám tady. Ne tam. Sobectví zaslouží potrestat.“
„Je sobecké utéct za lepším? Vždyť i ty jsi utekl a já koneckonců taky.“
„Však nás taky za to náležitě potrestali. Kdyby nebyl Vůdce takový lidumil, už by bylo po nás.“
„Lidumil, nebo jen vypočítavý stratég, který díky obratné manipulaci získal vojáky vycvičené UNIÍ.“
„Ty jsi stále loajální Korenovi, co?“ pochopí.
„To netvrdím. Ale nevím, proč bych měla měnit jednoho vypočítavého parchanta za jiného vypočítavého parchanta.“
„Protože to Vůdce myslí dobře. Nedělá to pro sebe, ale pro nás.“
„To tvrdil Koren taky. Chce prý ukončit válku. A Jednooký ji zase touží nechat rozhořet úplně všude.“
„Chce jen potrestat rozmazlence za jejich sobeckost a darovat světu rovnost.“
„A kdo jsou to podle vás ti rozmazlenci? Obyvatelé Bellanu 2., nebo velkých měst na Nazairu? Či snad celý Mazur?“
„Mazurové, co vím, prolomili dohody a začali vyrábět na těžkou práci umělé lidi, takzvané genity. I oni jsou naši bratři…“
„Tvá sestra se vdala za rodilého Orbena. Čeká s ním dítě. Díky tomu získá řádné občanství v hlavním městě a stane se Orbenem, podle vašich pravidel rozmazlencem. To ji jako kvůli tomu půjdeš zabít?“ zaútočím na střed.
Cukne sebou, jako kdyby dostal tvrdou ránu na solar.
„Sestra je nevinná. Jestli něco takového udělala, tak jen proto, že mě odvedli a zůstala sama.“
„A kdo je vinný? A kdo to rozsoudí? Copak je ve válce čas na spravedlivý soudy?“
„Ty se k nám nepřidáš, co. Ještě tě neopustila vidina, že zabiješ Vůdce a vrátíš se zpátky,“ zableskne se mu nebezpečně v očích.
Mlčím. Nedržím v rukách žádné zbraně, se kterými bych to mohla uskutečnit. Vlastně jsem o tom přestala i uvažovat. Vzdala jsem to. Vzdala jsem se. Ovšem kdybych tu možnost dostala, neváhala bych.