Gana/37

Je mi zima. I když Ugor před svým odchodem, zapnul v místnosti nějaký radiátor, ze stěn stále vstupuje syrový chlad. Zabalím se do deky až po uši. Přinesl mi ji Ugor a k tomu petlahev s vodou, náhradní ampuli se vzduchem a nějaké placky zatavené v igelitu. Říkají tomu prý rumsak a nemám pátrat po původu surovin. Zatím mě nestravuje vlčí hlad, takže jsem je nechala válet na polici a zkoumání z čeho jsou vyrobené, nechávám raději na později.
Radiátor monotónně vrčí a mě se za žádnou cenu nedaří usnout. Matrace je tvrdá a navíc otravně kouše. Člověk má pocit, jako kdyby ležel na strništi. Navíc mě kapánek znervózňuje ta ampule. Co když se mi přísavka ve spánku uvolní z nosu a já se začnu dusit? Doufám, že mě to probudí dřív, než bude po mně.
V hlavě mi víří chumel myšlenek jako zběsilé tornádo a já se v nich mám problém zorientovat. Když zavřu oči, vidím dvě zjizvené tváře. Přísnou Korenovu, s nekompromisními žlutými zraky a popálenou kůži Jednookého s černou bulvou mramorovanou zlatými prasklinkami. První mi hned bez obalu vyjevil, že mě bezohledně zneužije a druhý se mne snaží přesvědčit k dobrovolné spolupráci, ovšem využít mě chce taky. Jeden touží válku ukončit, druhý rozšířit po celé UNII. Trochu velký sousto pro jednu bezvýznamnou holku z pobřeží.
Nejradši bych odtud zdrhla a nechala je oba, ať si to mezi sebou vyřídí sami. Není to můj boj. Já ho nezačala. A ani není v mojí moci ho ukončit. Jenže utéci se odsud nedá. Kdesi na povrchu sice zůstal můj přistávací modul nastavený na návrat ke Korenově vesmírné lodi, jenže kdo by se proboha vracel do jámy lvové. Netuším, co by se mnou provedl a zkoušet to nechci. Fakt nemám zájem skončit jako jeden z jeho cvičných terčů nebo figurantů pro mučení. A že by mi to dal sežrat, tím si mohu být jistá. Netrénoval mě pro útěk, ale pro účelnou, plánovanou vraždu.
Ovšem zůstat tady, znamená namočit se do války. Pochybuju, že mě budou živit jen tak pro nic za nic. Buď se k nim přidám, nebo?
A pak mám usnout. Když absolutně nemám páru, co znamená ono nebo. Prý si tu jsou všichni rovní a Jednooký nikoho k ničemu nenutí. Pracují pro něho dobrovolně. A co ti kteří pro něho nepracují? Ti nuzní. To tady jako mám začít šít halenky v nějaké fabrice?
Přijde mi to směšné a zároveň tragické. Vzpomenu na Horta a jeho názor, že svět je nespravedlivý všude úplně stejně. Jako je, ale když má člověk plnohodnotné občanství v Orbenu a nic moc mu nehrozí, přijímá se tahle skutečnost o dost líp. A co by v téhle situaci dělal Panko? Stezku opravdového člověka absolvuje prý jen pár statečných. Jenže, co je v tuhle chvíli ta opravdová cesta a kudy se po ní vydat?
Trvá to dlouho, ale nakonec se přece jen propadnu do spánku. Není v mé moci v tuhle chvíli nic kloudného vymyslet, a tak se vykašlu na ampuli, vrčící radiátor i kousavou matraci a vyčerpaně se vydám do říše snů. Tentokrát se opět objevím v nenáviděném domě. Možná mi ho do mysli přivedl výtah, kterým jsme sem přijeli, nebo skutečnost, že už zase nevím, co si počít dál.
Stojím před tlačítky s čísly pater a netuším, které zmáčknout. Zavřu oči a stisknu náhodně nějaké uprostřed. Ozve se zaskřípění a kabina se dá do pohybu. Postupuje vzhůru velmi pomalu a ve mně roste napětí, co mě zase čeká. Vrže to a podlaha se pode mnou mírně houpe ze strany na stranu, výtah však nezastavuje.
Vyčkávám a uvnitř mě bobtná tíseň. Jsem přesvědčená, že tentokrát se lítat nebude. Tentokrát mě čeká zase nějaký průser.
Drcne to a přepravní kóje zastaví.
Otevřu oči dokořán a nejistě strčím do dveří. Stisknu zuby i pěsti a vystoupím ven.
V místnosti panuje ponuré šero. Je dlouhá, že připomíná spíš nějakou chodbu. Opustím výtah a vydám se kupředu. Před sebou spatřím podivné vysoké konstrukce, na kterých něco visí.
Zamrkám a promnu si oči. Světlo tu je mizerné, není pořádně vidět, co to je. Kráčím to zvláštní podlouhlou cimrou, až dojdu k první konstrukci. Pohlédnu vzhůru a vrazím si do pusy pěst, abych nevykřikla.
Je to šibenice a houpe se na ní lidské tělo. Tvář má celou tmavou, jak se mu odkrvila, takže pořádně není poznat, o koho jde. Uhnu pohledem stranou, ale pak mi to přece jen nedá a přemůže mě zvědavost.
Pozvednu se na špičky a dech se mi zrychlí. Spatřím opelichaný knírek, drahé sako a vyzáblou rachitickou postavu.
Gubacak. Na šibenici visí Gubacak.
Navzdory tomu, jak výjev působí strašně, uvnitř mě se vůbec nic nepohne. K jeho smrti jsem absolutně lhostejná. Byl to vypočítavý gauner, první z celé plejády osob, které mě v Orbenu bezohledně využili. Teď tu visí, s vystrčeným jazykem v koutku a nevzbuzuje ani náznak lítosti.
Dobře mu tak. Dostal, co zasloužil. Gauner vyčůranej.
Na další šibenici se houpá obtloustlé tělo Krchy, toho parchanta, co nás dusil v kurzu.
Pak Uzier Kuka se svou dcerou Cukrou, která má na bílém tričku vytištěné zelenočerné logo firmy Octamon. Ani jejich smrt ve mně žádné emoce nevyvolá. Jsou mi ukradení. Nemůžu říci, že bych jim smrt zrovna přála. Z druhé strana mě ani nemrzí.
Následují kravaťáci z firmy, co bezohledně překročili můj pytel. Visí tam jako prádlo na šňůře. Promodralí, bezvládní. Jeden jako druhý.
Až mě překvapí, jak rychle jsem si na ty výjevy zvykla. Stala se vůči nim lhostejná.
Přidám do kroku. Chci už to mít, co nejdřív za sebou.
Další z oběšenců je servírka Lina, pak zasloužilá matka Citaba a taky bývalý živnostník Varna.
To už ale skoro utíkám. Tihle mi nic neudělali. Sice jsme se neskamarádili, ale na jejich smrt se dívat nechci. Začíná ve mně růst úzkost.
Když zarazím o tělo mladého Damiena, málem vykřiknu. Pak strnu. Na jedné z dřevěných konstrukcí se pohupuje kámoš z výcviku Gory. A hned za ním učitel taktiky Rastan a nakonec Panko.
„Nééé!“ zařvu.
Za Pankem visí okrskář Kuleh, velitel směny Zorba a taky holky z úklidovky. Ulina, Dora a…
Když pohlédnu do Rubiných mrtvých očí, začnu zvracet. Na krku má zásnubní náhrdelník a pod ní leží bezvládné tělíčko mrtvého dítěte.
„Tohle je válka, Gano,“ uslyším za sebou. S trhnutím se otočím.
Stojí tam Koren, v ruce cigáro, v očích sžíravý, obviňující pohled.
„Já za to nemůžu,“ zašeptám vyprahlým hrdlem.
„Nedokázala jsi splnit úkol.“
„Ale…“
„To proto zemřeli.“
Zavrtím hlavou a s hrůzným pocitem v duši vyrazím dále. Pryč od těch strašlivých obvinění.
Stačí zdolat pár metrů a noční můře bude konec.
Po pravici spatřím mrtvá těla Plamínkovi manželky Alby a jeho dvou dětí. Visí vedle sebe. Odevzdaní, nevinní. Čistí. Ušpinění mým a Yaworovým hříchem.
Polknu.
To ne, tihle si smrt fakt nezasloužili. Byli dobří.
Už jen pár metrů a bude konec.
Už jen jedna šibenice a dostanu se ven.
Kdybych zavřela oči a tu vzdálenost zdolala poslepu, ušetřila bych si mučivé utrpení. Ale mě to nedá a pohlédnu tím směrem.
Strnu. Na posledním dřevěném břevnu s konopným provazem okolo krku visí Silvan Hort.

***

„Vstávej.“
Co?
„Tak sakra vstávej,“ přitvrdí hlas.
„Co se děje?“ zamumlám v polospánku.
„Vytrhla sis trubici od kyslíku a dusíš se? Tos sebou musela ve spánku, sakra, tak mlít?“
Otevřu oči. Stojí nade mnou Ugor a vypadá ospale. A taky pořádně naštvaně.
„Zdál se mi hnusný sen,“ přiznám.
„Už je to dobrý, byl to jen sen,“ usedne vedle mě na postel a začne mi upevňovat dýchací okolo nosu. Pečlivě ji přilepuje náplastí, abych ji zase tak snadno neztratila. Buclaté prsty má docela obratné. Za chvíli je hotovo.
„Díky,“ pohlédnu na něho s vděčností.
Jen mírně zavrtí hlavou, jako že to nic nebylo.
„Nemohl bys tu zůstat? Nějak to sama nedávám,“ špitnu.
„Chceš po mně, abych strávil noc v jedný cimře s Nizirkou?“ polkne.
„No a, co je na tom?“ nechápu.
„Víš, jak dlouho jsem neviděl naživo Nizirku? Natož, abych u ní seděl na posteli.“
„Jsem voják jako ty, navíc z druhý strany barikády.“
„A právě proto tady nezůstanu,“ zvedne se. „Co když to je pouze hra. Počkáš, až usnu a podřízneš mě jako králíka. Máš Korenův výcvik a takovým se nedá věřit.“
„Trochu mě přeceňuješ, ale jak myslíš. Chtěla jsem se jen v klidu vyspat. Bez nočních můr.“
„Noční můry do snů vojáků patří a to na všech barikádách.“