Gana/35

„Víš, i já kdysi, stejně jako ty, pracoval pro systém v uniformě. V mládí mě vycvičili v kasárnách UNIE, a pak zařadili do výkonu služby. Dělal jsem v takzvaném DTV – Dozoru nad těžbou a výrobou. Byla to na místní poměry slušně placená práce, ovšem v toxickém prostředí a se zbraní za pasem. Mým úkolem bylo dohlížet nad pořádkem a plněním kvót v největším utraniovém dole Rabak. Dotáhl jsem to až na hlavního dozorce, měl pod sebou slušnou řádku podřízených a z vydělaných peněz se dokonce i jednou za čas mohl podívat na jinou planetu, než je tahle díra. Kdybych držel hubu a krok, nejspíš by se mi podařilo na stará kolena našetřit i na nějakou chajdu třeba na Torenu nebo Nazairu. Jenže mně v jednu chvíli všechno to utrpení začalo žrát duši. Viděl jsem, jakým způsobem to funguje jinde a jak bezohledně tu s námi vymetají. Když pak začaly první vzpoury a UNIE sem poslala svou armádu sjednat pořádek a já viděl mnoho místních zbytečně umírat, něco se ve mně zlomilo. Ne, nešel jsem jim okamžitě pomoci. Nechal jsem se naopak přeložit do jedné z meziplanetárních zbrojních montoven, získával informace, budoval tajná spojenectví. Čekal jsem na čas, až se armáda UNIE ukolébaná falešným pocitem vlastní neporazitelnosti odklidí z dosahu a až teprve pak začal jednat. Můj instinkt mi velel nechránit jen sám sebe. Neutéci odtud, ale pokusit se zachránit i ostatní. Rozumíš mi, nebo ne?“ zadívá se mi vážně do očí.
Na jeho naléhavost zareaguji mlčením. Pokračuju až po chvíli. Vidím to celé jinak.
„Když mě v nazairských horách cvičil Koren pro tuhle misi, vodil mi tam často bellanské mladíky v uniformách vaší armády. Odchytili je někde na Bellanu 2. a já se na nich učila mučit a taky zabíjet. Je jste neochránil, ale naopak namočil do pěkných sraček,“ vpálím mu bez obalu.
Po těch slovech sebou trhne, jako kdybych mu dala ránu pěstí.
„Ten parchant to nikdy nevzdá, co?“ zavrčí temně.
„Znáte ho?“
„Byl první, kdo se mě chystal zbavit. To díky němu jsem přišel o oko a jeho ohyzdnou tvář zdobí ta dlouhá jizva. Vyneslo mu to tehdy frčky generála a od té doby za mnou posílá svoje honicí psy. Je mnou posedlý. Má dojem, že když mě připraví o život, válka skončí. Jenže tak to nefunguje. Zažehl jsem plamen a ten bude hořet i po mé smrti. Nebo snad zhasne požár, jen proto, že dohoří sirka?“
„On tomu věří.“
„Je hloupý. Moje vize bude přežívat i v myslích mých následovníků. Rozšíří se do celého známého světa a ty mně v tom pomůžeš,“ zabodne mi do hrudi nehet zbroušený do špice. Najednou jako kdyby se proměnil. Jeho dosud vyrovnaný pohled je ten tam. Nyní se mu oko blýská zlobou.
„Já? Proč bych to měla dělat?“
„Protože to je i tvůj boj. Ten příběh opovrhované holky, která se rozhodla zachránit životy a byla za to odsouzená k smrti má sílu, a tak jsem ho s dopomocí svých věrných bratrů začal šířit po celém Nazairu. Stačilo jen trochu naťuknout, udělat z něj něco zakázaného, a lidi si ho už předávají sami. Gana je symbolem osoby, která se ze všech sil snažila být užitečná, ale nestačilo ani to, že riskovala život. Ukázkou bezohlednosti špatně nastaveného systému, který nutně potřebuje změnu. A nyní ta samá Gana sedí se mnou u stolu a je mým cenným hostem,“ pokývne mi obřadně. Zloba zmizí a už se zase usmívá. Z toho úsměvu však mrazí.
„Ta Gana vás sem přišla zabít,“ připomenu mu.
„Ano a já se nad ní smiloval, nevyrval jsem jí srdce z její měkoučké hrudi, jak by to zcela jistě udělal Koren, ale věnoval jsem jí několik místních užitečností, aby se zde cítila lépe.“
„Nechci se stát symbolem pro další válku,“ zavrtím odmítavě hlavou.
„To raději zemřeš?“ vystřelí mi k hrdlu jeho ostré dráponehty a stisknou přesně v místech, kde obě krkavice zásobují mozek krví.
Sotva znatelně přikývnu a odhodlaně se mu zadívám do tváře. Pokud stisk zesílí je po mně. Já to ale myslím vážně.
Chvíli si hledíme do očí. Odhadujeme jeden druhého. Pak k mému překvapení sevření uvolní.
„Jsi skvělá,“ mlaskne potěšeně.
„Co?“ nechápu. Nechápu tady už vůbec nic.
„Většina by se v tvé kůži snažila zachránit život za každou cenu. Prosili by, slibovali nesplnitelné. Ty ho ale riskuješ pro ideály, o kterých jsi přesvědčená, což je poměrně vzácné. A vzácní lidé jako symboly fungují nejlépe.“
„Já ale o nic takového nestojím! Mám v Orbenu přátele, lidi na kterých mi záleží. Nechci, aby trpěli a umírali. Všechno není černobílé. To že je někdo z vyšší společenské vrstvy automaticky neznamená, že je zlý a zaslouží si zemřít.“
„A kde byli ti tví přátelé, když tě odváděli v poutech? Snažili se soudce přesvědčit o změně rozsudku? Hledali tě snad? Sepisovali petice za tvůj návrat? Ne. Vykašlali se na tebe. Tvůj osud jim je naprosto lhostejný,“ zabodnou se do mě jeho slova jako ledový hrot.
Au.
Když mě držel pod krkem, bolelo to méně.
„Opovrhovaní na Bellanu jsou jedna rodina. Bratři a sestry. Bojují za sebe. Jsou schopni jeden pro druhého položit i život. Tahle společnost se nedělí na lepší a horší. Jsme si tu rovní všichni stejně. Nebudu tě nutit pod pohrůžkou smrti nebo bolesti ke spolupráci. Jen ti ukážu náš svět a nechám tě svobodně rozhodnout. Nebo se snad chceš vrátit k někomu, kdo tě napral nebezpečným stimulantem, a do krku ti dal bombu?“ vytáhne z kapsy blyštivou serepetičku, setře z ní zaschlou krev, něco na přední straně nastaví a pak ji vhodí do bedny pod postelí.
„Pokud je to tvé výslovné přání, nebudu ti v tom bránit,“ rozhodí rukama.
Jen bezmocně zavrtím hlavou.
„Jsi jedna z nás, jen to ještě netušíš,“ zašeptá. „Čím dříve přijmeš svůj osud, tím pro tebe lépe.“
„Upřímně nemyslím, že jsem jedna z vás. Celý život nikam nepatřím a nyní na tom nehodlám nic měnit,“ založím si vzdorovitě ruce na prsou.
„Mám dojem, že si potřebuješ odpočinout. Srovnat vše si v hlavě a uklidnit se. Pochopení nevzniká ze dne na den. Je to složitý proces. Věřím, že jednou porozumíš. A nebude to dlouho trvat,“ je už zase jako med. Poté hmátne do kapsy od vesty a vytáhne z ní komunikátor. Vyřkne několik rozkazů a chvíli vyčkává.
Vyčkávám taky.
O několik chvil později se ozve rázné zabušení na dveře.
„Smíš vstoupit,“ hlesne.
Panty vrznou a do místnosti vpluje mladý Nizir se sudovitým hrudníkem, který mi už prve byl něčím povědomý.
„Vůdce?“ skloní podřízeně hlavu. Čeká na rozkazy.
„Ujmi se tady našeho hosta. Najdi jí nějaký prostor na spaní a ukaž, jak to u nás chodí.“
„Ano pane,“ vyhrkne mladík a pozvedne ke mně zvědavě pohled. Chvíli mě sjíždí od hlavy k patě a pak se jeho zrak zarazí v místech mého poprsí. Blbec.
„A chovej se slušně,“ pozvedne Jednooký hlas, zřejmě si toho taky povšiml.
„Ano pane,“ sklopí voják okamžitě oči k podlaze.
„Chci, aby se tu cítila dobře.“
„Rozumím.“
„Výborně a teď mě nechte o samotě. Až přijde správná doba, promluvíme si znovu. Věřím, že jednou najdeme společnou řeč,“ zabodne se do mě naposled černé žilnaté oko.
Vůbec mi z toho není dobře na duši.