Gana/32

Přistanu ve tmě. Paprsek zhasne. Je ticho.
Srdce mi skáče v hrudi jako zběsilé. Nejradši bych tu kraksnu nakopla, a co nejrychleji odtud vypadla, jenže to by mi podepsalo okamžitý rozsudek smrti. Navíc upřímně, vůbec netuším jak.
Nezbývá než vyčkávat a v duchu odhadovat, co se mnou provedou místní, kterým jsem bez dovolení vlezla na hřiště.
Sotva na to pomyslím, ozve se cvaknutí a temnotu protne jasné bílé světlo z několika halogenů. Zacloním si oči předloktím. To nevypadá dobře.
Zpod povrchu se vysune jakási rampa. Z ní seskočí několik vysokých tmavých siluet, které se ke mně začnou přibližovat. Mají takové rozmáchlé, klátivé, pohyby, ale přesouvají se velmi rychle.
Aktivuju překladač, nacvaknutý na přední kapsu. Jeden z posledních dárků od Korena. Tuším, že se bude hodit.
Netrvá dlouho a můj skromný přepravník obklíčí zelené postavy v jednotném černém oděvu. Vypadají mohutnější, než ti, které znám z domova. V rukách se jim objeví zbraně. Masivní a lesklé, s větším počtem čudlíků okolo spouště, než jsem dosud měla příležitost vyzkoušet. Kdoví, jak fungují.
Obávám se, že to za chvíli nejspíš poznám na vlastní kůži. Není důvod, proč by mě nechávali na živu. Jsem jen další pěšák, kterého sem poslali obětovat. Všichni mí předchůdci zmizeli a za chvíli zmizím i já. Zableskne se, střely opustí hlavně a moje orgány se rozprsknou o vnitřek modulu. Díky modré ampuli mě to však netrápí. Alespoň budu mít konečně klid a žádný další bastard mě už nevyužije pro své plány…
„Vylez a ruce zvedni nad hlavu!“ ozve se odkudsi zvenku. Zvuk tlumí tlusté plexy, takže není úplně zřetelný. Překladač ho však rozpozná a pošle mi do naslouchadla elektronicky zdeformovanou zprávu.
Poprava se zřejmě odkládá.
Chvíli váhám. Jako můžu se tady zabarikádovat a doufat, že plexy je neprůstřelné, ale co z toho. Když mě nedostanou tihle, pozvou si další kolegy s lepšími zbraněmi. Nezbývá než se vzdát. Sama proti celé planetě, není zrovna ideální poměr sil.
Zmáčknu tlačítko s nápisem OTEVŘÍT KABINU a kopule se pomalu začne zvedat. Do plic mi pronikne hustý smog zapáchající po chemikáliích.
Rozkašlu se. Koren měl pravdu, vzduch je tu řídký a navíc neskutečně smrdí. V modulu bylo kyslíku dost, tady zoufale chybí.
Učiním pokus se zvednout. Končetiny mi však přijdou těžké, jako kdyby byly zalité do betonu. Vysoukat se ven mě stojí strašně úsilí. Když se mi to přece jen povede, musím se zády opřít o stěnu přepravníku, abych se neskácela k zemi.
„Co tu děláš?“ zaskřehotá jeden z Bellanů a postoupí mým směrem o pár kroků. Je vyšší než ostatní a z temných vypoulených očí mu svítí panovačný výraz. Povšimnu si, že má na taktické vestě přišpendlené tři zlaté pecky.
Ostatní ho kryjí. Hlavně se zalesknou v ostrém světle a na hrudi mi přistane několik teček laserových zaměřovačů.
„Omlouvám se, ale kde to jsem?“ vžiju se do role dezertéra. Nic jiného mi nezbývá.
„Bez dovolení jsi vstoupila do ochranné zóny nejvyššího z Bellů.“
„E?“
„Nedělej hloupou. Patříš k armádě těch rozmazlenců z UNIE, musela jsi moc dobře vědět, kde přistaneš.“
„Nechtěla jsem vstoupit do vaší ochranné zóny. Netušila jsem, kde skončím…“ zavrtím rychle hlavou.
„Nehraj na nás divadlo. Přiletěla jsi sem zabíjet. Všichni z UNIE v našich řadách jenom rozsévají smrt. Půjdeš s námi. O tvém osudu rozhodne vůdce,“ přistoupí ke mně a zkušeným chvatem mi zkroutí ruce za zády. Až mě vyděsí, jak strašnou má proti mně sílu. Tady jsem slabá jak děcko. Veškerý výcvik, který jsem absolvovala u jezera, mi tu je k ničemu.
Mrskne se mnou o stěnu vznášedla a začne mě prohledávat. Nic u sebe ale nemám, všechny svoje věci, včetně zbraně jsem nechala uvnitř v batohu.
Když to zjistí, něco si pro sebe zamručí a nasadí mi nějaká dost divná pouta z jednolité slitiny. Jsou těžká, že nejdou skoro unést a nepříjemně mě táhnou k zemi. Zavrávorám.
Jen se ušklíbne. Poté pokývne dvěma nejbližším ozbrojencům a vyrazí směrem k rampě.
Jeden z nich mě chytí za paži. Ostré drápy se mi zaryjí do kůže, až mi vytryskne krev.
„Tak pohni,“ zavrčí.
Docela ráda bych mu vyhověla, ale při pokusu o chůzi se mi roztřesou kolena a nohy vypoví službu. Kdyby mě nedržel, tak sebou nejspíš švihnu.
„Nizirové,“ zamručí druhý s despektem. „Bez antigravu jsou v prdeli.“
Co je zač ten antigrav by mě docela zajímalo. A pak taky, proč mě jím sakra nevybavil Koren?
Když oba Bellani pochopí, že samostatně se tu nikam nedostanu, čapnou mě v podpaží a začnou vléci za svým šéfem. Zbytek skupiny je nám v patách.
Jejich velitel už stojí na rampě a netrpělivě podupává nohou. Počká, dokud se na ni všichni nenamačkají, načež vyloví z kapsy jakýsi ovladač a stiskne tlačítko. Ozve se skřípavý zvuk a plošina se dá do pohybu.

***

Klečím. Ano klečím. Dost ponižující mimochodem. Ale na to, abych vzpřímeně stála, mi nezbývá dostatek sil. Do kolen mě tlačí hrubý beton a do týlu občas šťouchne hlaveň. Mám dojem, že opojení z modrého bonbónu je fuč, jelikož se začínám bát. Navíc se mi tu strašně blbě dýchá. Tam nahoře u jezera bylo kyslíku určitě o dost víc. Tady lapám po dechu při každém druhém nádechu.
Celá tahle neslavná eskapáda se odehrává v nějakém velkém, železobetonem vyztuženém, podzemním sále, do kterého jsme jeli výtahem nejméně o sto patrech. Když Koren tvrdil, že tu Bellani žijí pod zemí, tak jsem fakt netušila, jak moc hluboko. Už chápu, proč je tak těžké je dostat. Jsou tu před námi v naprostém bezpečí. Nevím, jaká zbraň by je odtud vyšťourala, ale obávám, že ji UNIE nemá ve svém repertoáru. Zahrabali se před námi pod povrch a udělali to sakra důkladně.

V mém blízkém okolí se začínají shlukovat zvědaví Bellani. Všichni mají stejné černé uniformy. Tvoří hloučky a ukazují si na mě. Někteří se pošklebují, jiní mě sjíždí netečnými pohledy. Neustále jich přibývá a já si všimnu, že nejde vždy jen o domorodce téhle planety.
Objeví se i pár modrých obyvatel Buxu, několik žlutých Torenů a v neposlední řadě i značný počet Nizirů.
Tohle nechápu. Neměli by být mrtví? Vždyť přece krvelační Bellani své nepřátele, co sem doputovali z UNIE, bez skrupulí vraždí. Anebo je to všechno jinak?
V jednu chvíli všechno ztichne.
I já zatajím dech a pohlédnu ke vchodu.
Vysoký Bellan, který se blíží, má na sobě černou uniformu jako všichni ostatní. Držením těla však jasně dává najevo, kdo je tady pánem. Mnozí mu salutují, další se jen mírně ukloní. Všichni s určitým respektem couvají, čímž mezi sebou vytváří širokou uličku.
Kráčí mým směrem a mně je z toho čím dál víc úzko.
Když se mi přiblíží na dohled, tak je okamžitě zřejmé, o koho se jedná, jelikož pravé oko má převázané páskou.
Polknu.
Jednooký.
Poměrně nedávno jsem se bála, že ho za celý vyměřený týden vůbec nepotkám. Že tady skejsnu, aniž bych vůbec získala příležitost úkol splnit. Moje obavy byly kapánek mimo. Neuplynula ani hodina od mého přistání a už se díváme do očí. Tedy do oka. Má ho temné, s drobnými zlatými prasklinkami. Pravou část tváře mu pokrývá seškvařená kůže. Vypadá nesmírně ohyzdně.
Kráčí zvolna a veškerý mumraj utichá. Povšimnu si, že trochu napadá na levou nohu. Válka si na jeho tělesné schránce vybrala svou daň. Je z něho ošklivý, spálený, poloslepý mrzák.
Přijde až ke mně, skloní se a pod bradu mi vrazí nehet zbroušený do špice, tak ostrý že připomíná hrot nože.
Nezbývá mi, než zaklonit hlavu.
Chvíli si mě nevěřícně měří a poté své úzké rty roztáhne do širokého úsměvu.
„To je ale náhoda,“ zamumlá si pro sebe.
„Eh?“
„Přede mnou nemusíš klečet, ten kdo tě k tomu donutil, se mi zodpoví,“ rozhlédne se podmračeně po mých strážích.
Ti jen začnou krčit rameny, jako že to není jejich vina.
„To ta gravitace,“ hlesnu bezmocně. „Já tady stát neumím. Všechno je tu hrozně těžký. Ty pouta třeba,“ vypnu se jako luk, protože mi drtí zápěstí u země.
„Ty myslím nebudou potřeba,“ přiloží k nim jakýsi čip. Blikne to a kov s žuchnutím dopadne na beton.
Uleví se mi a začnu si mnout odkrvená zápěstí.
„Děkuju,“ podívám se na něho vděčně.
„Další voják, kterého sem UNIE poslala na smrt,“ otočí se k ostatním. „Další život, který měl být zbytečně zmařen,“ praská mi v uchu elektronický překlad.
Všimnu si, že nedaleko postávající Nizirové začnou podmračeně přikyvovat. Jeden z nich, takový udělaný, se sudovitým hrudníkem mi je něčím vzdáleně povědomý. Jen si nemohu vzpomenout čím.
„Přitom každý, mnohými opovrhovaný život, je cenný,“ praví důrazně. Přijde mi podivné, že osoba, která vyvolala válku, hlásá takovýto názor. Člověk by čekal, že mi těmi svými drápy podřízne hrdlo a přede všemi teatrálně posvačí moje srdce. Nebo tak něco…
Odpovědí mu je souhlasné mručení. Hlasy Bellanů jsou o dost hrubší než naše. Takové hrdelní, bez zpěvného přízvuku, jaký používáme my.
„Přišla jsi mě sem zabít, přiznej se,“ obrátí se zpět a probodne mne svým temným, žilnatým okem. Ten pohled se mi propálí až do vnitřností.
Prostor ztichne, že by člověk uslyšel spadnout nábojnici.
Vycítím, že lež okamžitě pozná. Pravda mě ale s největší pravděpodobností bude stát život. Přesto odevzdaně přikývnu. Tuším, že lhát nemá význam.
„Nejsi první a nejspíš nebudeš ani poslední,“ ušklíbne se, poté sáhne do kapsy od kalhot a v čtyřprsté dlani se mu zaleskne jakýsi blyštivý předmět. Levicí mě pevně uchopí za krk a předmět mi vrazí mezi klíční kosti.
Srdce se mi rozběhne na plný kvalt. Jsem přesvědčená, že v nejbližších vteřinách zemřu. Sice nevím, co je ta serepetička zač, ale zbraně na jiných planetách můžou mít různé tvary,
Čekám, a strachy skoro nedýchám. Doufám, že to bude rychlé a pokud možno bezbolestné.
Cvakne to. Ucítím palčivou bolest. Vnímám, jak se mi z krku vyřine krev. Smrt se však nedostavuje. Žiju.
Jednooký mě pustí a předmět se zkrvaveným okrajem zasune zpátky do kapsy.
Prsty mi vyletí k hrdlu. Korenovo sledovací zařízení je fuč.
„Vítej na svobodě,“ pokývne mi.
„C…cože?“ nechápu. Zmateně se rozhlédnu okolo sebe.
Okolo stojící vojáci se uculují mému vyděšenému výrazu.
„Tvé zotročení je u konce. Ten, co tě za mnou poslal, právě ztratil kontrolu. Už ti nemá jak ublížit. Jsi volná.“
„To jako, že mohu odejít?“ zeptám se nesměle.
„A máš kam?“
Jen bezmocně zavrtím hlavou.
„V tom případě, buď mým hostem, Gano.“