Gana/33

Tma. Neproniknutelná, lepkavá, bezútěšná, na jejímž konci se nenachází ani maličká jiskřička světla. Pluji kupředu, ale mám pocit, jako kdybych se vůbec nehnula z místa. Je všude. Pod mýma nohama, nad hlavou, za zády. Nevidím nic, ani sebe samotnou. Vnímám jen její všeobjímající přítomnost. A pak ještě něco. Řezavou bolest na plicích, které jako kdyby se mi trhaly na tisíc kousíčků.
Vzpomenu si na Korena, jak mi tvrdil, že ti, co nepřivyknou na zdejší znečištěný řídký vzduch, zemřou mezi prvními.
Co když měl pravdu a ta tma je sama smrt? Co když to už takhle bude napořád? Co když jsem tu tíhu a místní ovzduší prostě nezvládla?
Setmělo se tak náhle, když mě Jednooký oslovil jménem. Strašně mě zajímalo, odkud mne vlastně zná. Chtěla jsem se ho na to zeptat. Jenže místo toho mě do tváře udeřil beton a od toho momentu je všude ta hnusná tma.

V jeden moment můj nos i ústa obejme něco měkkého a do plic mi začne proudit kyslík.
Nadechnu se.
Rozkašlu se.
Kdosi mě přitiskne k lůžku. Má docela sílu. Tady má každý sílu. Kromě mne.
„Uklidni se a pravidelně dýchej,“ slyším nad sebou hrdelní bellanský hlas, tenhle je ale vyšší než je obvyklé. Nejspíš jde o ženu.
Zkusím poslechnout a silou vůle zklidnit dech i rozbušené srdce.
„Nádech, výdech, nádech, výdech,“ odpočítává.
Bez odmlouvání následuju její rady.
Díky tomu moje víčka přestanou být tak strašně těžká a já konečně rozevřu oči dokořán.
„No sláva,“ zaslechnu nad sebou úlevný povzdech.
Začnu se okolo sebe rozhlížet. Ležím v posteli s železnými pelestmi, která už něco pamatuje, jelikož místy prokvetla rzí. Nacházím se v nějaké vybetonované cele s šedivými zdmi bez omítky, po nichž se v rozích plazí stružky vody. Do očí mě píchne zářivkové osvětlení, jelikož občas problikne.
„Vítej mezi živými,“ pokývne mi jakási Bellanka v zašedlém plášti, který býval kdysi nejspíš bílý. Žena má světle zelenou tvář, bez jizev a vrásek. Vypadá mladě a docela sympaticky.
„Co se stalo?“ nechápu.
„Zkolabovala jsi. Bellan není úplně vhodný pro měkoučké Niziry,“ dloubne mě drápovitým nehtem do paže. Její ruce jsou dlouhé a vyzáblé, podle všeho neobsahují žádné maso. Kosti má potažené tenoučkou kůží protkanou strašnou spoustou žilek.
„Aha,“ pokusím se vzepřít na loktech, ale nepovede se mi to. Jsem slabá jako hmyz.
„Měla jsi v krvi nějakou drogu. Myslím, že to s tím kolapsem souviselo.“
„Drogu?“ zavrtím odmítavě hlavou. „Já neberu drogy.“
„Rozbor tvé krve mluví jinak,“ ukáže mi na kapesním displeji jakýsi vzorec.
„Modrý bonbón! Měl mi pomoci zvládnout tlak a zregenerovat se po letu,“ rozpomenu se.
„Málem tě stál život. Se stimulanty se musí opatrně. Dodají ti falešný pocit energie a pak tě bez varování sejmou.“
„Dal mi ho Koren. Myslela jsem, že ví, co dělá,“ zavrčím otráveně.
„Tvůj velitel?“
„Něco takového.“
„Asi mu na tobě moc nezáleželo.“
„Nikomu na mně nezáleží. Jsem zvyklá,“ odseknu.
„Měla jsem to stejně. Než se moje životní dráha propojila s Nejvyšším z Bellů,“ praví s téměř posvátnou úctou. Vypadá to, jako kdyby se při vyslovení toho jména mírně uklonila.
„Máš na mysli Jednookého?“ ušklíbnu se.
„Neříkej mu tak. Jmenuje se Zarak. Ale všichni ho oslovujeme Nejvyšší anebo Vůdce. Výraz Jednooký dehonestuje jeho zásluhy kvůli zranění, které utrpěl ve válce.“
„Ve válce, díky níž bezohledně uvrhl UNII do chaosu.“
„To ti nakukali?“
„Nikdo mi nic nekukal. Stačilo se koukat okolo sebe. Bellanští uprchlíci zahltili naši planetu a díky tomu přestala být práce pro nás obyčejné. To díky vaší válce jsem dnes tady,“ naštvu se a trhnu sebou, až mi z pusy odskočí dýchací trubice.
„Rozmazlenci drží spolu. A my musíme taky. Copak to nechápeš?“
„Hmgrh…“ zápolím s trubicí.
„Zarakovi na místních záleží. Chce nám vydobýt svobodu a čistý vzduch. Rovnou šanci pro život. On nebojuje za sebe, nezneužívá nás, jako nás až dosud zneužívali jiní. On bojuje pro nás. Naučil nás zvednout hlavy, narovnat shrbená záda a postavit se nepřízni osudu. Až dosud jsme byli opovrhovaní. Levná pracovní síla, jejíž osud nikoho nezajímal. Dusili jsme se na téhle hnusné, umírající planetě, kterou jsme sami nezničili, ale byli nuceni na ní přežívat.
Opovrhovali námi rozmazlenci z Bellanu 2., ale i zbytek UNIE středu. Nikdo nám nepodal pomocnou ruku v téhle mizérii. Naopak. Ještě na nás sprostě vydělávali. Co také jiného s opovrhovanými, než je využít pro těžbu a lacinou výrobu.
Nejvyšší nás naučil nosit to opovržení jako štít a z naší zloby a frustrace vytvořil meč. Sjednotil místní rozhárané frakce a učinil z nás bratry. Ukázal nám, že je lepší zemřít se ctí ve válce za spravedlivou věc, než umírat pomalu, chřadnoucí a nemocný pro něčí zisk,“ vyhrkne zapáleně.
„Nerozumím tomu, proč jste mě nechali žít, když mě sem vámi nenáviděná UNIE poslala zabít vašeho milovaného vůdce? Vždyť jsem váš nepřítel!“ nejde mi na rozum.
„Nejvyšší z Bellů je milosrdný. Nelibuje si ve zbytečných obětech. Všichni opovrhovaní jsou bratři. I ty patříš k opovrhovaným. Jinak by tě sem nevyslali. Nejsi první ani poslední Nizir, kterého tu dávám do kupy. Tví předchůdci, ale velmi rychle pochopili pravdu a přidali se k nám. Věřím, že i ty brzy prohlédneš,“ zadívá se mi vážně do očí.
Raději uhnu pohledem. Tahle válka je jejich, ne moje. Můj úkol je sejmout Jednookého a vypadnout odsud, co nejdřív. Když to nedokážu, zůstanu tady trčet navždy. Navždy v místě, kde se nedá hýbat ani dýchat. To už je lepší smrt!
„Proč mi pomáháš?“ zamračím se. Celé její vysvětlení mi nějak smrdí.
„Jde o přání Vůdce, kterému jsem oddaná celou duší. Je pro mne nejdůležitějším mužem a všechno, oč mě požádá, s hrdostí splním.“
„Jsi jeho manželka?“ vyrazí mi informací dech.
„Jsem jedna z jeho Oddaných. Touha mít ho jen pro sebe by byla sobecká. A sobectví do bratrství nepatří.“
„To nemá špatný…“
„Nesnižuj to. Nevíš, o čem mluvíš. Netušíš, jak intenzivní štěstí člověk zažívá, když může být oddaný někomu, jako je on. Nejsem voják. Naučila jsem se léčit, jelikož je to pro společenství cenná schopnost. U nás se životy neplýtvá. Vyvíjíme nejen zbraňové systémy, ale i léčiva, analgetika, bezpečné stimulanty…
Všiví politici UNIE si myslí, že jen oni mohou všem diktovat, jak by se měli chovat. Že jen oni mají nastavený ten správný systém, a tudíž smějí určovat pravidla. A přitom jediné, co mají, jsou peníze. My už ale jejich peníze nepotřebujeme. Stvořili jsme si vlastní systém. Jednotný a soudržný. A jim se to nelíbí, protože by mohl ohrozit ten jejich, ukázat mnohým, že to jde i jinak…“
„Takže celá planeta v tom jede s vámi? Všichni se touží obléct do černých uniforem a vyrazit do boje? To se mi nějak nezdá. Co si pamatuju na lidi z Nazairu, tak by jich do toho hodně nešlo. Třeba moje ségra Kalpa, nebo máma. A taky holky z úklidovky. Ty by radši držely hubu a krok, než aby riskovaly život.“
„Nuzní se válce brání. Nejraději by vrátili staré časy, než se systém změnil,“ přizná neochotně moje ošetřovatelka.
„Nuzní?“ zaujme mě,
„Místní, co mají z boje strach. Nepřidali se k nám. Pracují v genofarmách, dolech, fabrikách. Respektujeme jejich rozhodnutí, jsou součástí našeho systému. Neúčastní se obsazování Bellanu 2. Jsou skrytí v podzemí a po slunci netouží. Bojí se. Zvykli si na útlak až příliš. Většinou se jedná o starší lidi, kteří nechtějí mít s naší věcí nic společného.“
„Opovrhovaní vašeho systému,“ konstatuju sarkasticky.
„My jimi neopovrhujeme. Vážíme si jejich práce. Každý systém potřebuje vizionáře, bojovníky, ale i dělníky. Jedno bez druhého by nefungovalo.“
„A že dělníci, jsou vždycky ti nuzní,“ poznamenám.
„I já byla kdysi dělník. Pracovala jsem ve zbrojovce na kompletaci krátkých ručních zbraní. Než přišel Zarak, dal mi jednu z těch zbraní do ruky a řekl: Následuj mě. Od té doby můj šedý jednotvárný život získal barvu a smysl,“ praví rozzářeně.
„I já dělala ve fabrice, ale pořád mi něco chybělo. Nestačila mi ta jednotvárná práce,“ přiznám neochotně.
„Máme mnoho společného,“ mrkne na mě povzbudivě. Nechápu, proč se mě tolik snaží přetáhnout na svoji stranu. Možná ty žvásty o bratrství fakt žere.
„Pojď, něco ti dám, aby ses tu cítila lépe,“ zmizí mi ze zorného pole. Učiním pokus zvednout se na loktech, abych zjistila kam. Trvá mi to sice déle a stojí veškeré úsilí, nicméně se mi to nakonec přece jen povede. Ať žije kyslík.
Za chvíli je moje společnice zpět. Ve čtyřprsté dlani svírá jakousi průsvitnou folii.
„Svleč se a nasaď si tohle,“ podá mi ji.
„Jako úplně do naha?“ vyděsím se.
„Já tě neukousnu. Navzdory tomu, co o naší rase šíří vaše propaganda, tak měkoučké Niziry nepojídáme,“ ušklíbne se.
„Žádná taková propaganda se u nás v tomhle směru nešíří,“ zavrtím odmítavě hlavou. By mě zajímalo, co jim o nás Jednooký nakukal. „A nemůžeš se otočit?“ začnu se svlékat. Prsty se mi třesou a ničí mě, jak u toho na mne zírá.
„Jsem zvědavá. Nikdy jsem nahou Nizirku neviděla. Až dosud tu přistáli pouze nazairští muži. Většina vaší armády je posílána na Ballan 2. Tady končí jen velmi malá skupinka. Většinou s úkolem zabít vůdce.“
„Hmh,“ přetáhnu si tílko přes hlavu.
„K čemu máte vepředu ty kopečky s čudlíkem?“ je zvědavá.
„No…eee…tak primárně asi ke kojení?“ pokrčím rameny. Bože to je trapas. Tohle fakt nebudu nikdy nikomu vyprávět. „Vy snad nemáte prsa?“ sjedu pohledem její absolutně plochou hruď, která pod trikem připomíná spíš krunýř.
„Bellové nepijí mléko. My ženy sice dítě porodíme, ale když se vylíhne z vejce, dorůstá v břišní kapse našich mužů.“
„Z vejce? Vy snášíte vejce?“ zakuckám se.
„Co se divíš. Mě zas přijde divný, krmit mimino mlékem. To dělají krávy.“
„To sice ano. Ale z vajec se rodí ptáci, hadi, nebo hmyz…“
„A Bellani,“ usadí mě příkře. Nejspíš ji to přirovnání naštvalo. Mě ale Bellani přijdou takoví hmyzí. Chybí jim jen blanitá křídla. Kdoví jestli jim třeba neatrofovala…
„Obleč si to,“ mrskne po mně průsvitnou folii.
Poslechnu a navleču ji na sebe. Přimkne se mi ke kůži a zcela se mnou splyne. V tu chvíli se mně neskonale uleví. Těžký svět se najednou stane lehkým jak papírový kapesník. Vstanu z postele. Udělám několik rychlých kroků. Povyskočím. Začnu máchat rukama nahoru dolů. Už zase všechno funguje jak má. Najednou mi je ukradené, že jsem nahá. Moje tělo už zase patří mně. Hurá!
„Co to je za zázrak?“ vyhrknu nadšeně.
„Antigrav. Používají ho tu všichni, co nejsou místní. Ale i naši, když přistanou jinde. Pomáhá přivyknout odlišné gravitaci. Je to naše soukromá technologie, kterou za žádnou cenu neprodáváme na okolní planety, aby se nám tu nikdo moc neroztahoval. Vynalezli ji naši vědci, když zjistili, jak rozdílné jsou gravitační síly na Bellanu 2 a tady.“
„Celý svět vás má za odpadní jámu a přitom vlastníte tak úžasné vynálezy,“ vydechnu okouzleně.
„Celý svět ještě okusí, jak chutná pomsta opovrhovaných,“ přelétne po její hezké tvářičce odporný škleb. „Vezmeme si zase světlo a čistý vzduch zpátky. Narovnáme naše shrbená záda a zatneme drápy do hrdel našich nepřátel,“ přejede si ostrými pěstěnými nehty po krku.
„A ty nám v tom pomůžeš,“ ozve se znenadání od dveří.
Otočím se. Stojí tam Jednooký.
„Vůdce,“ skloní hlavu moje společnice.
„Já?“ začnu se urychleně oblékat. On se však o moje fyzično vůbec nezajímá. Hledí mi upřeně očí svou černou žilnatou bulvou, což mě při nejmenším znervózňuje. Má silnou autoritativní auru a vyzařuje přirozenou moc. Chápu, proč se před ním všichni tady sklání. Je dost obtížné to neudělat.
„Ano ty, Gano. Pojď za mnou. Vysvětlím ti, odkud znám tvé jméno.“