Gana/31

Bolí mě hlava. Tolik jsem se těšila na svůj první let, a místo toho mám pocit, jako kdybych vychlastala litr toho nejsprostšího denaturáku. Ležím v nějaké modré, poloprůhledné kapsli, a snažím se zklidnit dech na minimum. Moc se mi to nedaří, tlak nad čelem se stává nesnesitelným. Lítání vesmírem je pěkné svinstvo.
Jak dlouho přesun trval, vůbec netuším. Když se ale kouknu na své nehty, tak z obvykle ulámaných nebo ukousaných konečků téměř až do masa, jsou nyní docela slušné drápy.
V pažích mám zabodnuté dvě kanyly, které moje tělo nejspíš zásobovaly vodou a živinami. Naposled jsem se takhle blbě cítila, když jsem se probrala v orbenském špitálu po střetu s autem převážejícím pizzu.
Chvíli tam jen tak ležím a snažím se přivyknout místnímu tlaku. Trvá to snad věčnost. Pocítím nervozitu, vůbec se odtud neumím sama dostat. Není tu žádný čudlík, s nápisem OTEVŘÍT. Pouze měkké lůžko ze syntetické pěny a trubička, kterou sem prostupuje kyslík. Jinak nic.
Čekám.
Vlastně bych měla být ráda, že se ještě nic neděje, jelikož, až se dít začne, bude to v hajzlu. Jenže to čekání je úmorné, každá minuta se vleče jak týden a moje mysl mi přehrává ty nejhorší scénáře.
Pokud se pokusím zabít toho mocichtivého prevíta, jeho poddaní mě nejspíš rozcupují na malé kousíčky. Pokud to neudělám, Koren se mě zbaví. Zmáčkne tlačítko na nějakém dálkovém ovladači a hlava se mi rozprskne, jako zralý meloun, když spadne na beton. Tak nějak nevím, co je horší.
Jako v ozvěně mých myšlenek, se ozve podivné zasyčení, průhledný plast zajede do stran a kapsle se otevře.
Posadím se a učiním pokus o nádech. Jde to. Vzduch se ve vesmírné lodi naštěstí dýchat dá.
Zamotá se mi hlava a před očima začnou rotovat rudá kola.
„Tak jsme tu,“ ozve se za mnou.
Otočím se. Stojí tam Koren v nějaké hodně nóbl uniformě s několika vyznamenáními na klopě. V dlani drží jakýsi pytlíček s modrými prášky.
„Co na mě tak zíráš? Myslelas, že jsem jen obyčejnej šmudla, co za trest na konci světa trénuje nováčky?“
„No.“
„To je dobře, chtěl jsem, aby sis to myslela,“ ušklíbne se.
„Pokud máte takové postavení, proč jste si vybral mě? Určitě jste mohl získat daleko většího profesionála,“ nechápu.
„Profesionálů jsem už vyzkoušel dost. Je čas na změnu. Čas na amatéra. Jak jsem řekl, budu to zkoušet, dokud to půjde.“
„A pěšáci mezitím umírat...“
„Zemřela jsi už ve chvíli, kdy objevili tvůj podvod.“
„Koukám, že jsem se ocitla na seznamu vašich morálně obhajitelných vražd,“ neodpustím si sarkastickou ironii.
„Všichni vojáci jsou na seznamu morálně obhajitelných vražd. O tom válka je. Já ji nevyvolal. Nejsem za ni zodpovědný. Jen chci, aby co nejdřív skončila. Ty snad ne?“
„Tak nějak nevěřím, že by moje bezvýznamná osoba k tomu mohla přispět.“
„Je úplně jedno, čemu věříš,“ začne mi vyndávat kanyly z paží a zalepovat je silnými náplastmi. Postupuje velmi zručně, ani to nebolí. Zřejmě má praxi. „Jsi voják, který musí splnit rozkaz. Tvoje sebedůvěra v tom žádnou roli nehraje. Pokud se ti to povede, staneš se hrdinou, pokud ne, budeš další v řadě mých neúspěšných rozhodnutí.“
„ I kdyby se mi to nakrásně povedlo, podřízení Jednookého mě rozcupují na tisíc malých kousíčků.“
„Jistě, to riziko tu je. Možná. Ovšem, je zde i určitá šance, že celá událost nebude mít svědky, tobě se podaří uniknout zpátky k přistávacímu vznášedlu a s ním se vrátit na orbitu. Všechny souřadnice jsou pečlivě naprogramované. Stačí jen zmáčknout dvě tlačítka.
Budu na tebe čekat týden. Když se do té doby neobjevíš, odepíšu tě jako ztrátu.“
„Paráda.“
„Celou dobu s tebou hraju rovnou hru. Nevěším ti žádné bulíky na nos. A ano, přiznávám, šance pro splnění tohohle úkolu se rovná výhře v meziplanetární loterii. Ovšem i to se občas někomu podaří.“
„Já nikdy nic nevyhrála. Obvykle mívám spíš smůlu. Když jsme jako děti hrávaly packy, vždycky jsem si vytáhla tu nejmenší. Vždycky.“
„Přestaň fňukat a sněz tohle,“ vyloví z pytlíčku velkou modrou ampuli. Vypadá jak bonbón. „Srovná ti to tlak, zklidní bolest hlavy a tvému organizmu urychlí regeneraci. Na nějakou dobu se budeš cítit jako bůh. Uvolňuje to zábrany, přestaneš se konečně tolik bát. Dám ti sebou kvalitní výbavu včetně bellanského překladače, spolehlivou zbraň s tlumičem a energy-gely na týden…“
„A co když se mi za tak krátkou dobu nepodaří Jednookého ani potkat? Co když tam skejsnu?“ skočím mu do řeči.
„Za týden odtud odlétáme na měsíc Thurwa, protože i tam začaly jednotky toho bastarda nehezky úřadovat. Pokud to nestihneš, zůstaneš na Bellanu. Navždy.“

***

Celý život se bojím dvou věcí. Tmy a cizích lidí. A teď mířím do světa plného mimoniziranů, kde noc trvá déle než dvě naše, protože jejich planeta je prostě děsně obrovská. Týden, který mám na úkol vymezený, však Koren odpočetl na hodiny nazairského času. Takže tam vlastně budu mít k dispozici pouze tři dny a tři noci. V tuhle chvíli mě to ale netrápí. Modrý bonbónek mi všechny trápení vymazal z hlavy. Dal mi ještě jeden, kdyby se to všechno nějak podělalo, abych neumírala smutná. Přijde mi to veselé, neumírat smutná. Přijde mi veselé, že ho vůbec zajímají moje pocity, až budu umírat. Je tak ohleduplný, až to bolí.
Z batohu vylovím malý hudební přehrávač, který jsem kdysi zapomněla v kapsičce od slavnostní uniformy. Koren mi vrátil i mušli, co mi dala Ruba, takže Gana už je zase komplet.
Do uší se mi zaříznou kytarové ryfy, které vyplaví vzpomínky. Ty dny, kdy jsem rozmazlené Cukře uklízela barák, mi přijdou jako jiný život. Proč jsem jen tehdy odtud zdrhala? Proč jsem si nevážila klidu a jistý práce? Proč jsem si myslela, že potřebuju od života něco víc, než všechny ostatní? Proč jsem jen sakra toužila po hvězdách?
Z průhledné kastle přistávacího vznášedla vypadají tak nějak blíž. Jejich chladná záře poblikává všude kolem mě. Miliony svítících teček objímají můj malý svět ze všech stran. Ještě nikdy jsem nezažila něco tak nádherného. Konečně letím.
Uvelebím se v sedačce a celou duší vnímám ten magický okamžik. Hudba hraje, hvězdy září a já pluju vesmírem.
Trvá to však jen chvíli. Pak začnu klesat. Nejdříve pomaličku, pozvolna, pak však čím dál větším fofrem. Gana když na moment roztáhne křídla, tak ji vždycky čeká strmý propad. Tak to prostě funguje, je potřeba si na to zvyknout a počítat s tím.
Zalehne mi v uších. Musím si do nich vrazit prsty, aby mi nevybuchly přetlakem. Koren tvrdil, že by na to měla účinkovat ta ampule. Ale věřte někomu, kdo vás bez výčitek pošle na smrt.
Modul zrychluje, zářící vesmírná tělesa se vzdalují, Bellan naopak blíží. Ve tmě pode mnou však není nic vidět. To když jsme odlétali z Nazairu, to byla jiná paráda. Zářil milionem blikajících světýlek. Tady je děsivé temno. Místní civilizace funguje pod zemí, jelikož povrch si zničili. Mám podezření, že za to můžou ty zbytečně vytištěný papíry a plastový kelímky od kafe.

Na displeji se objeví odpočítávání výškových metrů. Už jich zbývá jen pět tisíc a přepravník začne brzdit. Vzpomenu na přistávání ohromných impozantních vznášedel nad městem, jak pomaličku usedala uprostřed Orbenu a na mě to dělalo dojem. Teď usedám já se svým „kradeným“, nikterak impozantním modulem pro šest osob. Kabina má šedivou glazuru a nenechá nikoho na pochybách, že patří armádě sjednocené v barvách UNIE.
Doufám, že se mi povede přistát někde bokem a zorientuju se ve zdejším prostředí dříve, než si mě všimnou. Souřadnice nastavoval Koren, tak snad věděl, co dělá. Já nemůžu ovlivnit vůbec nic. Nezbývá, než mu důvěřovat.
Od povrchu mě dělí už jen pouhých tisíc metrů. Cítím, jak se zespodu začne vysouvat podvozek. Vypadá to dobře. Všude panuje ticho a všeobjímající temnota. Co mě dole čeká, bude překvápko. Díky modrému dárečku mi to však žíly netrhá. Už chápu, co lidi vidí na drogách. Svět je náhle nějaký snazší.

V jednu chvíli tmu prořízne ostré fialové světlo.
Vyděšeně nadskočím, protože po mně chňapne jako nějaká chobotnice, obalí modul ze všech stran a začne ho stahovat mimo původní směr přistání.
Do háje! Co to je?
Kdybych věděla, jak se přepravník ovládá, snažila bych se vyprostit, ale nevím ani jak si upravit sedačku.
„Chytili mě nějakým dost divným paprskem,“ zašeptám ke svojí hrudi, do níž mi Koren nastřelil sledovací a odposlouchávací zařízení. V uchu mám zastrčené maličké nalepovací naslouchadlo, kterým mě vybavil kvůli instrukcím.
„To se dalo čekat,“ ozve se okamžitě.
„Cože?!“ vyhrknu zoufale. Na displeji blikne pět set metrů. „Dostaňte mě odtud, než mě dostanou oni!“
„To není proveditelné. Budeš si muset nějak poradit. Vzbudit emoce, získat sympatie, vykecat se z toho…“
„Takže mě v tom necháte?“ vyhrknu zděšeně.
„Ať se bude dít cokoliv, hlavně nezapomeň, co je tvůj úkol,“ zhrubne jeho hlas.
Paráda.
Nechal mě v tom.