Gana/29

„Dnes jsme spolu naposledy,“ praví jednoho večera Koren.
Od doby, co mě sem dovezl vězeňský autobus, uběhly rovné tři měsíce. Byly to kruté a intenzivní tři měsíce. A já si za tu dobu zvykla na ledacos. Bolest kloubů a svalů, modřiny, žízeň, hlad, absolutní nevyspání, nervy našponované k prasknutí, přetrénování organismu, kdy jsem jenom ležela a nebyla schopná se ani hnout.
Změnilo mě to. Stala jsme se otrlejší k vlastním pocitům i pocitům jiných. Koren neustále stupňoval tlak, zároveň však jako kdyby podvědomě dával pozor, aby to neprasklo. Jenže ta hranice byla velmi tenká a já se jí mnohdy dotýkala konečky prstů.
Někdy jsem jen odpočívala a drtila do sebe bellanskou řeč a kódy intergalu, jindy makala od rána od rána do noci. Ten kluk, co jsem ho tehdy zabila, nebyl jediný. Po něm přišly i další úkoly. Daleko drastičtější, jež se do mé duše vypálily jako rozžhavený cejch. Neprasklo to. Zmučená nervová vlákna se zocelila a ztuhla v novou hmotu.
Stala jsem se vojákem, jemuž nezáleží na jiných, ale ani na sobě. Jen poslouchá příkazy, ať jsou jakékoliv…
„Cože?“ navrátí mě Korenova slova do přítomnosti.
„Myslím, že už jsi připravená.“
Polknu.
Měla bych mít radost, že peklo končí. Jenže tohle peklo bylo jen přípravkou na daleko horší peklo, kde už si nikdo nebude dávat pozor, aby to neprasklo. Tak strašně moc jsem chtěla roztáhnout křídla a podívat se na jinou planetu. Teď se mi to nejspíš podaří. Že já kráva jsem si radši nepřála nový boty.
„Nejsem,“ kníknu přiškrceně.
Jen zavrtí hlavou a rysy mu ztvrdnou.
„Na to co tě čeká, nejde líp připravit.“
„Ani nevím, co to je.“
„Kdybych ti to řekl na začátku, nespolupracovala bys. Vzdala bys to rovnou, jelikož ta šance, že se ti to povede, je skutečně velice malá. Jenže i malá šance může někdy vyjít. Je to všechno o určité dávce štěstí. Až dosud jsem trénoval jenom muže. Ty nejsilnější a nejurostlejší kluky, co mi sem zespodu poslali. Myslel jsem, že když budou mít dost vůle, odhodlání a v neposlední řadě právě toho štěstí, zvládnou to. Bohužel, nepřežil ani jediný. Signál posledního jsem ztratil před třemi měsíci,“ zachmuří se. Vypadá, že ho to mrzí. Pokud je trénoval tak pečlivě jako mě, musel k nim získat nějaký vztah. Člověk vždycky získá nějaký vztah k někomu, v jehož blízkosti se vyskytuje. Ani Koren není absolutně bez svědomí, i když se ho snaží všelijak maskovat. Čas od času z něj hrozně táhne chlast. Mám dojem, že jím to svědomí vymazává.
„Když ses tu objevila ty, napadlo mě, že bych mohl pro jednou udělat výjimku. Holky jsou sice slabší, ale mohou vzbudit emoce. Ty jsi na probouzení emocí jako dělaná. Máš v sobě něco, co budí sympatie. Mohla by ses dostat blíž.“
Sympatie. Hmh.
„Blíž kam?“
„Až dosud jsem naplánoval špatný scénář. Všichni mnou vycvičení kadeti dostali výzbroj, výstroj a uniformu. Šli na to jako vojáci UNIE. Ve tvém případě uděláme malou změnu…“ pokračuje, aniž by mi odpověděl.
„Jakou?“ zamračím se.
„Žádnou uniformu nedostaneš a ze zbraní jenom devítku, nůž a jed. Ten jed, bude pro tebe. Kdyby se to náhodou posralo, tak abys netrpěla moc. Šance, že se to posere, je velmi vysoká.“
„Paráda.“
„V mém novém scénáři budeš dezertér. Žádný voják UNIE, ale holka co zdrhla a přistála na blbým místě.“
„Ještě pořád nevím, o co jde!“
„Povím ti to zítra. Dneska se dobře vyspi a zregeneruj, co to půjde. Poslední dobou jsem tě moc nešetřil. Ale dělal jsem to pro tvoje dobro.“
„Neusnu!“
„Vezmi si tohle. Uklidňuje to mysl a urychluje regeneraci tkání,“ vyloví z kapsy nějaké prášky a jeden mi podá.
„Drogy?“
„Všechny léky jsou drogy, záleží jen na množství a frekvenci požití. Tyhle ti umožní si odpočinout. Je to lepší jak chlast, ale nesmí se používat moc často.“
„Tak díky,“ sáhnu po tabletce. „Ale ještě stále jste mi neodpověděl, o co půjde.“
„Nebuď nedočkavá. Chci, aby ses na to pořádně vyspala.“ Jeho chladný pohled zteplá. „Vedla sis dobře, snažila ses. Nevzdala to. Zasloužíš si chvíli oddechu a růžových snů.“
„To je asi první pochvala za celou dobu,“ ušklíbnu se.
Jen zavrtí hlavou a odchází. Dívám se za jeho vysokou kostnatou postavou, která se už začíná mírně hrbit. Něco známého, na co se mi podařilo zvyknout, už zase mizí. Cítím se bezradná, bezmocná. Koren mi dal na uklidnění drogy.

***

Ta noc trvala nad věčnost a zdálo se mi nespočet podivných snů. Tentokrát ale nebyly děsivé. Nefiguroval v nich žádný strašlivý dům plný nepříjemných překvapení, ani bazén se zelenou krví. Naopak. Vracely se mi v nich chvíle, kdy mi bylo dobře. Ten moment, kdy jsme uzdravila Rafana a následně jsme spolu zahnali smečku drbanů. Pak den, kdy mi Serena nabídla odvoz. Chvíle, když jsem skočila před Horta a schytala za něj nálož bolesti a chvíli hřála v jeho náruči. Objevil se i obraz toho jak Plamínka zachráním před napadením závislého bezdomovce a jeho prchavý pohled plný uznání. Poslední návrat vedl k ocenění primátora Guly. Jak mi špendlí odznáček na uniformu a blesky reportérů cvakají.
Vzbudím se ve chvíli, kdy mi Hort klade na srdce, abych mu slíbila, že přežiju.
Otevřu oči. Je mi vzteklo. Sny mi jen ukázaly moji slabou stránku. Snažila jsem se všem pomoci. Nemyslela na sebe. Chtěla jsem, aby ti okolo mě nedopadli špatně. A výsledek? Všichni mě zradili. Hort dal přednost svojí ženě a nešel se mnou dělat na jih. Plamínek mě napráskal policii. A za záchranu života rodilé Orbenky jsem dostala akorát tak deport. Deport do míst, odkud člověka bez skrupulí pošlou na smrt.
Jsem vzhůru. Tělo se zregenerovalo, mozek je vyspalý, ale Gana se cítí mizerně, protože ji akorát tak všichni využili, a pak se na ni vysrali.


***

„Tak jsem tu,“ objevím se o pár minut později v Korenově stanu.
Už na mě čeká. Sedí ve svém rozkládacím křesílku, jako prvního dne a balí si cigaretu.
Unaveně vzhlédne. Má pytle pod očima a několik hlubších vrásek na čele.
„Odpočinula sis?“
„Jak se to vezme. Zdálo se mi mnoho snů, o chvílích kdy mi bylo skvěle. Jenže mi došlo, že se mě všichni snažili jen využít. Od mých rodičů, až po ty další, které jsem potkala v Orbenu. Snad jen ten můj pes to se mnou myslel dobře, než mu fotr podříznul krk.“
„I já tě využiju,“ ubezpečí mě.
Polknu. Je tvrdý.
„Ovšem, jak jsem řekl, pokud se ti podaří splnit úkol, osobně se postarám o to, abys získala čestné občanství, ve všech městech na Nazairu. Už se nebudeš muset bát a potupně skrývat svou identitu. Pojď blíž,“ přikáže.
Poslechnu. Jsem zvyklá ho poslouchat.
Zvedne ze stolku podivnou pistoli a přiloží mi ji do jamky mezi klíčními kostmi. Pak zmáčkne spoušť. Cvakne to a ze zbraně vystřelí jakási kapsle, která se mi zaryje pod kůži.
„Au,“ odskočím. „Co to proboha je?
„Sledovací zařízení s rozbuškou. Díky tomuhle o tobě budu mít absolutní přehled. Dozvím se tvou přesnou polohu. Budu vědět, co říkáš. Jestli jsi při vědomí, spíš nebo tě zabili. Pokud porušíš můj příkaz, aktivuju rozbušku a utrhne ti to hlavu i s kusem trupu. Pokud úkol splníš a v pořádku se vrátíš, vytáhnu z tebe to svinstvo a dostaneš, po čem tolik toužíš. Čestné občanství.“
Nejistě se dotknu krku.
„Je to takové moje vodítko na tebe. Kdybys třeba dostala strach a pokusila se vzít roha.“
„Ať žije důvěra,“ ušklíbnu se.
„Nevěřím ti. Bavilo tě trénovat, když to bylo jen jako. Našla jsi útočiště u ozbrojených složek, protože jsi neměla žádnou životní vizi. Ono tam z těchhle důvodů končí většina. Proto se taky válka tak snadno rodí v místech, kde lidem chybí budoucnost. Nemají žádnou smysluplnou práci, a tak je navléknou do uniforem a řeknou, tady se to nabíjí, tady se mačká spoušť a támhleti za to můžou."