Gana/28

Ráno je nevlídné, sychravé a všude se povaluje sytá mlha, že není vidět na krok. Hodím na sebe zateplenou kombinézu a vysoukám se ze stanu ven. Je mi zima a v duši mám temno.
Celou noc mě trápily noční můry, které mne probouzely a drásaly moje zmučené nervy. Bylo jich hodně, ale nejvíc si pamatuju hnusný bazén se zelenou krví. Hluboký, že nešlo dosáhnout na dno a hustý, že se v něm nešlo skoro hnout. Kdykoliv jsem z posledních sil doplavala ke břehu, přišel Plamínek a tyčí mě praštil přes ruce, takže jsem žuchla zpátky do té děsivé kapaliny. Nedalo se vylézt a mě začaly docházet síly.
A on se smál. Hleděl svým povýšeným, vítězoslavným pohledem na to moje zoufalé neštěstí a neskonale si to užíval.
Promnu si zalepené oči a na zahřátí si dám pár kliků. Moc to nepomůže. Dneska se cítím slabá jako komár. Nejradši bych se zachumlala do deky a až do večera nevystrčila z postele nos. Jenže na slabost není Koren zvědavý. Nezbývá než nasadit masku a tvářit se, že jsem v pohodě.
„Dej si jich ještě třicet, ať se trochu probereš. Vypadáš jak chcíplotina,“ ozve se za mnou.
Už je tu. Ruce za páskem, v hubě cigáro a spokojeně se pohupuje v bocích. Působí odpočatě. Jeho zřejmě noční můry netrápí, i když toho za sebou musí mít taky dost. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo jich zbavit. Někdy s ním o tom budu muset hodit řeč.
Udělám, jak mi řekne. S ním se nemá cenu hádat. Člověk si akorát zadělá na problémy.
Opřu dlaně o zem a jdu na to. Nejdřív je mi blbě a nejradši bych to vzdala, ale jak mi v těle začne proudit krev a skutečně se cítím líp.
„Fyzická námaha je tady jedinej způsob, jak si vyčistit hlavu. Něco o tom vím, věř mi.“
Má pravdu. Tady člověku prášky na depresi sotva někdo předepíše.
„Dneska tě čeká nová lekce,“ poznamená, když naproti němu stojím ztmavlá námahou.
„Jaká?“
„Naučím tě omračovat holýma rukama.“
„Cože?“
„Zlepšila ses, už nejsi takový nemehlo, proto ti dneska ukážu pár triků, který pomůžou zachránit kejhák, když se ti někdo dostane příliš na tělo.“
Proč koneckonců ne.
„Jsi ženská, což je výhoda. Navíc mladá, s figurou nezničenou porodem. Máš prsa akorát do ruky a pevný tělo, takže když se dostaneš do pazourů Nizirovi s největší pravděpodobností, tě bude chtít vošustit. Jenže u Bellanů tohle neplatí. Pro ně budeš jenom nepřítel. To jistě chápeš.“
Čeho všeho si nevšímá. Prsa akorát do ruky, hmh.
„Jo, to je logický,“ přikývnu.
„I tak je pár triků, jak se nenechat hned zabít. Zahrát na city, vzbudit soucit. Máš velký oči a nevinnej kukuč, kdekdo ti uvěří, že jsi jen ubohá holka, co se veze na vlně nepříznivýho osudu.“
„No, ona to je i tak trochu pravda.“
„Pravda je taková, jakou spolu stvoříme. Až s tebou skončím, nevinná holka zmizí a zrodí se zabiják.“
„Tomu věříte?“ zavrtím hlavou.
„Kdyby tomu tak nebylo, neplýtval bych s tebou časem. Takže lekce číslo jedna. Omráčení. Nefunguje to u všech ras, ale Bellani mají vzadu na páteři pod třetím obratlem, takový místečko, do kterýho když se vhodně trefíš malíkovou hranou, tak zapříčiní, že na nějakou dobu přijde jedinec o vědomí.“
„No super… A jak to chcete natrénovat, když tu nemáme žádného Bellana.“
„Kdo říká, že nemáme Bellana. Počkej tady chvilku,“ přikáže a zmizí kamsi do stanového tábora. O pár minut později přivádí mladého zeleného kluka s rukama spoutanýma za zády, který se vrávoravými pohyby neobratně vzpouzí podvolit jeho vůli. Táhne ho za sebou jako svázané dobytče. Mladík má černé vypoulené oči rozšířené strachy. Zároveň vypadá, že ještě nebyl připraven o poslední zbytky hrdosti.
Koren s ním mrští o zem a zaklekne mu do kříže. Poté si ho přidrží za rameno a nožem, který vždy nosí za pasem, mu rozřízne černou zaprášenou halenu.
„Vidíš, přesně tady je to místo,“ odpočítá na mladíkově páteři příslušný počet obratlů.
„Igworgha, yoha!“ zasípe kluk skřehotavě.
„Co říká?“ zeptám se, celá nesvá. Vůbec se mi to nelíbí.
„To není podstatný. Pojď blíž a dobře se dívej.“
Neochotně poslechnu a usadím se na patách hned vedle.
„Igworgha, yoha. …yoha!“ zopakuje hoch téměř plačtivě.
Koren to ignoruje, zvedne pravou dlaň do výše a udeří.
Mladík zmlkne, panenky se mu protočí v sloup a ochabne.
„Je mrtvý?“ zděsím se.
„Ne, jen omráčený. Neposlouchala jsi snad, co jsem ti předtím říkal?“
„Poslouchala, ale… Je to nutný, sakra?“
„Jistě, že to je nutný. Tenhle mládenec, kdyby mohl, tak tobě i mě prořízne hrdlo a bude za hrdinu mezi svými. Tohle je válka a on nepřítel. Ty jsi válku nezažila, já ano. A bylo to buď my, nebo oni. Viděl jsem umírat až příliš mnoho našich, na to abych měl s těma zelenejma parchantama soucit,“ otočí kluka na záda a několika fackami ho probere z bezvědomí.
Ten se začne okolo sebe zmateně rozhlížet. Ztráta vědomí mu na chvíli zamlžila realitu.
„Teď ty,“ trhne Koren s mladíkovým tělem, takže skončí zase na břiše.
„Yoha… yoha,“ mele kluk jako zaseknutá deska.
„Co to znamená yoha?“ zeptám se zvědavě.
„Prosí o milost, co asi. Dělala bys v týhle situaci něco jinýho?“ uvolní mi Koren místo na mladíkových zádech. Pro jistotu vytáhne zbraň a namíří mu na hlavu.
„Teď mi předveď, jestli jsi dávala pozor.“
Chvíli váhám, ale pak uposlechnu. Mezi stehny cítím, jak přerývavě dýchá. Bojí se. Srdce mu tluče jako splašené a celý se chvěje.
„No!“
Zvednu ruku do výše, natočím malíkovou hranu požadovaným způsobem a udeřím mezi obratle, tak jak mi ukázal. Kluk se přestane chvět. Jeho dech zeslábne a hlava mu padne do prachu.
„Výborně,“ usměje se Koren a spokojeně mě poplácá po zádech.
Mlčky hledím před sebe. Uvnitř mě spolu válčí dva protichůdné pocity. Připomene mi to moje začátky u stráže. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla nebrat cizí útrapy osobně. Vedle Plamínka to jinak nešlo. A teď je to stejné. Bude potřeba vydolovat svoji temnou část a schovat do ní všechno měkké a soucitné. Všechno to, co se začínalo budit k životu, když mi na chvíli začalo být dobře.
„Většina to nedá na první dobrou, je poznat, že už jsi trénovala a umíš nasměrovat energii do úderu. Spoustě nováčků to dělá problém. Hlavně ženám. Ženský se pro válku nehodí. Ale máme rovnoprávnost, že?“ ohrne koutek Koren.
„Jak kde,“ pokrčím rameny. „U nás na jihu ženský moc práv neměly. Lépe řečeno žádný.“
„Tak jsi odešla, abys je získala.“

***

Trénujeme to celý den. Kluk sebou cuká, prosí, snaží se odplazit, ale Koren je neoblomný. Vzal si za cíl mě tenhle trik naučit a nedá pokoj, dokud to nedávám i poslepu se zavázanýma očima. Až teprve se soumrakem, když už se mi únavou začnou klížit oči a mladík je z toho čím dál víc mimo, uzná, že by to stačilo.
Vstanu, abych si mohla protáhnout ztuhlá záda. Hoch mi leží u nohou a skelným pohledem hledí před sebe. Vypadá, že mu je všechno jedno. Už se nevzpouzí, neprosí. Došlo mu, že to nemá význam.
„Myslím, že dnešní lekci budeme moci ukončit,“ odkašle si Koren.
„Výborně, mám hlad jako vlk,“ uleví se mi. Žaludek mi pomalu stravuje sám sebe a vydává ošklivé kručivé zvuky.
„Nepředbíhej. Měl jsem na mysli lekci omráčení nepřítele. Jeden úkol tě ještě čeká.“
„Jaký?“ zamračím se. Tón jeho hlasu se mi vůbec nelíbí. Působí zlověstně
„Zabít.“
„Cože?“ zakuckám se.
„Poprvé je vždycky nejtěžší. Mnohé paralyzuje rozhodování. Začnou přemýšlet, jestli na to vůbec mají morální právo a mezitím zemřou. Nepřítel nepřemýšlí. Nepřítel zabíjí.“
„Mám zavraždit spoutanýho neozbrojenýho kluka, co se nemá jak bránit?“ vyhrknu otřeseně. Žaludek se mi zhoupne jen z té představy.
„Ne. Nechci z tebe udělat vraha nevinných. To poškozuje duši. Přináší noční můry, deprese. Dám mu šanci. Šanci na svobodu, maličkou naději. Ovšem pouze v případě, že tě dokáže sejmout,“ protočí obratně v ruce nůž.
Nevěřícně zavrtím hlavou a couvnu.
„On už válkou prošel, ty ne. Zabíjel lidi našeho druhu pro fanatika Jednookého. Má na svých dlaních víc krve, než si umíš představit. Teď prosí o milost, protože to není žádnej hrdina, ale jen podělanej puberťák, kterýho navlíkli do uniformy, dali mu do ruky zbraň a naučili odjistit granát.“
„Ta smrt bude zbytečná, ať zemře kdokoliv z nás.“
„Ne nebude. Pokud tě sejme voblblej kluk s nožem, nevyplatí se mi věnovat tomuhle výcviku další čas. A jeho život je bezcenej. Zemřel už ve chvíli, kdy mi ho pro tebe chytili. Pokud jej nezabiješ ty, zemře rukou nějakýho jinýho kadeta, který tě nahradí.“
„Jinýho kadeta, který mě nahradí?“ zaujme mě poslední věta.
„Co se divíš. Myslíš si, že jsi jedinečná, neodolatelná nebo snad vyvolená? Že jsi mě uhranula svejma velkejma vočima, a proto ti věnuju tolik času. Hovno! Jsi jen jedna z mnoha. Rozhodně nejsi první. Pěšáků před tebou bylo daleko víc. Zatím se bohužel nikomu z nich nepodařilo dát mat a hra stále trvá.“
Dát mat? Co to sakra znamená dát mat?
„Takže jsem jen jedna z figurek určených k obětování,“ hlesnu. Sice o něčem takovém mluvil už na začátku, ale stejně mi jeho cynismus vyrazí dech.
„To já byl kdysi taky a žiju. Přežijou jen ti nejsilnější. V přírodě to tak chodí odpradávna. To jen náš druh si zasvinil hodnoty humanismem,“ podá mi odjištěnou devítku. Poté se skloní k mladému Bellanovi, a zatímco mu odemyká pouta, něco zajatci důrazně vysvětluje v jeho rodném jazyce. Pak mu vloží do dlaně svůj nůž.
Mladík na něho chvíli nevěřícně hledí, ale brzy pochopí, co se po něm chce a sevře rukojeť v úzké čtyřprsté dlani.
Vstane.
Na chvíli si zíráme do očí. Z těch jeho čiší odhodlání. Odhaduje, jak nejrychleji zdolat vzdálenost, která nás od sebe dělí.
Vrhnu na Korena zoufalý pohled a prosebně zavrtím hlavou.
Chvilková nepozornost se stane impulsem pro bellanského kluka a ten vyrazí. V předklonu, aby se nestal tak snadným terčem. Nůž si přehodí do pravice, chce co nejrychleji bodnout.
Couvnu. Na rozmyšlenou mám jedinou sekundu. Blíží se rychle, rozhodnutý zachránit si život za každou cenu. Za cenu mojí smrti.
Když už se nalézá dobrý metr ode mne, zmáčknu spoušť.
Do ticha štěkne ostrý výstřel, který mě na chvíli ohluší. Ve vzduchu zůstane viset pach spáleného střelného prachu a na mladíkově hrudi se začne rozšiřovat koláč tmavě zelené krve.
Hoch zavrávorá a nevěřícně se zadívá tím směrem. Poté vypoulí své temné oči a bez hlesu dopadne na zaprášenou zemi. Nůž mu vypadne z dlaně. Několikrát sebou ještě cukne a zůstane bezvládně ležet.
Nevěřícně na to zírám. Právě jsem zabila člověka. Na chvíli mám v hlavě duto, ale pak se tam navalí strašná spousta emocí. Je to hrůza z vlastního činu, děs z cizí smrti, kterou bylo tak snadné způsobit. A pak ještě něco. Pocit, který jsem až dosud neznala.
Ohromení nad schopností zločinu, který člověku poskytuje moc.
Ve spáncích mi duní příliv zdivočelé krve. Ten pocit, je tak silný, že na mě jdou mdloby. Zavřu oči, aby ho trochu zklidnila. Nepovede se a začnu zvracet. Žaludek však mám prázdný, a tak ze mě vypluje jen trochu natrávené vody.
„První zabití je vždycky nejtěžší. Pak už to bude jen snazší a snazší. Důležité je, že tvoje reflexy fungují tím správným způsobem,“ poplácá mě Koren po rameni.
„Bylo to zbytečný,“ zadrkotám zuby. Dává se do mě zima.
„Bylo to potřeba. A už o tom nepřemýšlej, nebo si uděláš trauma. Jsi voják a vojáci zabíjejí jiné vojáky, aby obyčejní lidi mohli klidně spát. Jak na sebe oblečeš uniformu a do ruky vezmeš zbraň, už nevede cesta zpátky. Rozumíš?“
„Nevím.“
Podívám se na omlácenou devítku ve své ruce, která se mi stále mírně chvěje. Kdybych ji teď otočila proti sobě, měla bych navždy pokoj. Kdybych ji namířila na Korena, získala naopak problémy. Bohužel nedokážu ani jedno. Jsem na to příliš velký srab.
Natáhne po zbrani dlaň a zadívá se mi do zkoumavě očí. Cítím, že tuší, nad čím přemýšlím.
Chvíli váhám, ale pak mu ji přece jen podám. Pažbou napřed.
Jak říkám, jsem prostě srab.