Gana/27

Pokud žíznivému poutníkovi uprostřed pouště ukážete oázu, vlije mu to do žil nové síly, i když to bude jen přelud fata morgány. Jsem na tom dost podobně. Ještě před pár hodinami jsem byla plně rozhodnutá vše vzdát a klidně se nechat sejmout, než opět dělat někomu šaška. Nyní se však objevil nový smysl - čestné občanství. O něčem takovém se mi nesnilo ani v těch nejoptimističtějších snech. S čestným občanstvím budu moci nastoupit do jakékoliv školy. Nebo se třeba přihlásit k meziplanetárce, zkusit kariéru kriminalistky, pilotky, záchranářky…
„Kam tak zasněně civíš?“ luskne mi před očima prsty Koren.
Je pozdní odpoledne a slunce se pomalu sune k obzoru. Za chvíli bude večer a s ním přijde mrazivá noc. Moje první noc v tomhle děsivým místě.
Koren neplýtvá časem. Stojí naproti mně a v dlani třímá gumový obuch, dost podobný tomu, co používal i Krcha. Tenhle je jen o něco delší a omlácenější.
Jeho hlas mě navrátí do přítomnosti.
„Nyní vyzkoušíme tvou fyzickou připravenost. Tak se předveď, co v tobě je,“ zaútočí bez varování. S Krchou má ledacos společné.
Reflex zafunguje a uhnu prvnímu úderu. Guma mi zasviští kolem hlavy.
Koren však příliš neotálí a zkusí to z druhé strany. Zmizím z dosahu další rány a třetí vykryju předloktím. Při čtvrté mi však dojde dech, do plic se zařízne bolestivý pocit a obuch mi dopadne na žebra.
„Špatně se tu dýchá,“ zasípu a snažím se co nejrychleji zpracovat bolest.
„To místo je vybraný schválně. Na Bellanu je vzduch řidší než na Nazairu, když si zvykneš tady, tam nebudeš mít problém.“
„Ještě jsem se neaklimatizovala, přivezli nás ráno.“
„Někomu to trvá delší dobu, někdo si zvykne hned, jiný vůbec.“
„Doufám, že nebudu ten třetí případ.“
„Takoví umírají mezi prvními.“
Paráda.
„Čím dřív se s řidším vzduchem naučíš pracovat, tím pro tebe líp. Budu tě trénovat, jen pokud to bude mít smysl. Pokud ne, vrátíš se k ostatním. Jasný?“
„Jasný,“ hlesnu. Vracet se k ostatním nechci za žádnou cenu.
„Výborně, tak se nenech zasáhnout. Hbitost je pro ženu tvojí síly jedinečnou zbraní. Nejdřív tě naučím uhýbat, potom zabíjet. Zákeřně, jako had. Na přímej konflikt nemáš váhu. Chápeš?“
„Chápu.“
„A ještě jedna věc. Nechci vidět slzy. Vojáci nebrečí. Ani když umírají, nebrečí. Rozumíš?“
„Rozumím.“
„Nenávidím slzy, jsou znakem slabosti. A slaboši jsou pro mě ztráta času.“
Taky nenávidím slzy. Nejvíc ty svoje.
Další úder je velmi rychlý a při neohrabaném pokusu o úhyb mě zasáhne do stehna. Uskočím příliš pozdě. Bolí to, ale jde zvládnout. Kulhavě se odpotácím.
Vrhne na mě pohled plný despektu a zaútočí znovu.
Tentokrát jsem však připravená a uhnu včas.
Na nic nečeká a rána.
Úhyb.
Útok.
Úskok.
Rána.
Kotoul vzad. Bohužel ne tak rychlý, jak bych potřebovala a při pokusu se postavit, mi podrazí nohy.
S žuchnutím dopadnu na břicho. V páteři ucítím koleno. Chytí mě pod bradou a trhne nazad. V ruce se mu zaleskne nůž. Do krku mě píchne ostří.
„Tyhle srandičky do boje nepatří. Možná tak na žíněnku nebo do špatně napsaný akční scény. Ve skutečným zápase o život, tě o něj rychle připraví.“
Chci přikývnout, ale nemůžu se ani hnout.
Pustí mě.
Rozkašlu se. Plíce už zase dostávají zabrat. Navíc mě rozbolela hlava. Nad očima se mi do čela zabodává ostrý střep.
„Vstávej. Hbitost nic moc. Teď mi zkus nějakým chvatem ten obuch sebrat.“
Z posledních sil se postavím. Chvíli se držím dlaněmi v předklonu za kolena. Celý svět se se mnou točí, až dostanu strach, že to se mnou švihne.
„Omlouvám se, potřebuju chvíli, abych…“
Místo odpovědi znovu zaútočí.
Uhnu do strany, díky instinktu, který ve mně vypěstoval Panko, a pak vstoupím do chvatu na zápěstí. Užuž ho držím tím správným způsobem, ale otočí mi to, a za krk opět donutí skončit na zemi.
„Byla jsi moc blízko. Navíc to celý bylo špatně načasovaný. Tenhle chvat funguje, jenom v dobrým načasování. Jinak si naběhneš do průseru.“
„Chápu,“ zaskřehotám. Mezi zuby mi zaskřípe prach.
„Nechápeš nic,“ postaví se.
S obtížemi vstanu taky.
„Zapomeň, co tě naučili u stráže. Celý ten výcvik tam byl hra na něco. Ale tam nahoře, na Bellanu, tam se nehraje. Tam se jede navostro.
Bla bla bla…
Povšimne si mého úsměšku a znovu se na mě vrhne.
Tentokrát však jsem připravená a místo úhybu, se skulím k zemi, skočím mu po holeních a trhnu. Na Krchu to fungovalo. Tady musí taky!
Koren ztratí rovnováhu a upadne na zaprášenou zem.
Rychle vyskočím na nohy a učiním pokus o znehybňovací chvat.
Soupeř je ale rychlejší a použije to proti mně. Vychýlí mě z rovnováhy, a když upadnu, navalí se na mě, zaklesne mi předloktí pod krk a naznačí lámání vazu.
„Jsi mrtvá,“ poznamená suše.
Jen něco bezmocně zahuhlám.
Pustí mě a postaví se.
Zůstanu ležet na zádech a snažím se popadnout dech. Horský terén není žíněnka na orbenském cvičišti.
„Vstávej, nebo tě zkopu jako neposlušnýho psa,“ uslyším nad sebou. Nejspíš výhružku myslí vážně. Nechce ztrácet čas.
Z posledních sil se vyškrabu na nohy. V plicích mě řeže a v boku píchá. Tahle výška je zlo.
„Cos předvedla, nebylo špatný. Kdybych to neznal a nebyl trénovanej, možná by se ti mě povedlo dostat,“ praví trochu měkčeji, když vidí, jak se proti němu kymácím na poměrně vratkých nohách.
„Měla jsem dobrého učitele.“
„To je poznat. Reflexy nemáš marný. Až si zvykneš na místní podnebí, možná nebude taková ztráta času věnovat ti svou energii.“
„Jo?“ vystřelí mi ego do vesmíru.
„V odhadu jsem se nezmýlil. Až přijde ten správný čas. Věřím, že budeš vhodným člověkem pro mou věc.“



***


Ležím v malém stanu, který mi nechal bokem postavit Koren a poslouchám poryvy vichru narážejícího do celty. Deku mám přetaženou až přes nos a ze všech sil se pokouším zahřát. Celé tělo mě bolí. Výcvik u stráže se s tím Korenovým nedá rovnat. Nikdy netuším, co udělá v příští moment a odkud přijde další útok.
Je to již rovný týden od doby, kdy mě sem přivezli, a naštěstí se mi podařilo zvyknout na místní výšku okolo čtyř tisíc metrů nad mořem. Už se tak nezadýchávám jako první den, neřeže mě na plicích a do mojí hlavy se přestal zarážet ostrý střep. Díky tomu se mi povedlo kapánek zrychlit a Koren se pomalu uklidňuje. Občas po jeho zohyzděné tváři přelétne i spokojený úsměv.
Vítr fouká a začíná pršet. Kapky pleskají o plachtu a v mém nitru roste podivná tíseň. Vůbec nechápu, co má za lubem. Je tajemný a nepřístupný. Možná se bojí, že když mi řekne pravdu, tak se zaleknu, přestanu makat a vzdám to.
Výcvik ostatních předal svým několika podřízeným a věnuje se jen mě. Mělo by mi to lichotit, ale je mi z toho spíš úzko. Nevypadá na někoho, kdo by dělal něco pro nic a za nic. Obávám se ceny, kterou za to budu muset zaplatit.
Koren není Hort. Nemá mě rád. Udržuje si odstup. Kdykoliv by náš vztah mohl přejít na nějakou osobnější rovinu, okamžitě couvne a zaútočí.
Zároveň není ani jako Plamínek. Netouží si na mě honit ego a zvyšovat sebevědomí. Sleduje pouze pragmaticky nějaký cíl. Cíl, který neznám a odmítá mi ho prozradit.
Ani nevím proč, ale vzpomenu si na otce. Toho jsem taky nezajímala. Náš vztah nebýval nikdy osobní. Sledoval se všemi svými dcerami jen jediný cíl. Provdat je a vydělat na nich.
Pocit bezvýchodné bezmoci se mi zahryzne do střev. Stále točím ten samý příběh. Osud bez lásky, bezútěšně vláčený ze sraček do hoven. A budu ho točit dál, dokud nezcepením. Podle všeho to nebude trvat moc dlouho, protože Koren ze mě trénuje pěšáka, kterého chce obětovat.