Gana/9

Cíl naší práce je poměrně rozlehlá budova se třemi balkony a obdélníkovým bazénem uprostřed velké zahrady, která místy připomíná spíš park. U bazénu jsou rozmístěná dřevěná lehátka a malý zastřešený bar.
„Komu to vlastně patří?“ zeptám se Ruby, když po jejím boku mířím pískem vysypanou příjezdovkou k dvoukřídlým vstupním dveřím. Míjíme květinové záhony, zavlažované ze speciálního systému, který napájí i blízkou fontánu s vysochanými delfíny.
„Uzieru Kukovi, spolumajiteli zbrojovky Octamon,“ zašeptá a upraví si malou čapku, která přidržuje její neposedné kadeře. Obě na sobě máme uniformy Gubacakovy úklidovky. Skládá se z modrých šatek po kolena, úhledné bílé zástěrky a téhle debilní čepičky, která mi moc nesedí a pořád někam odskakuje. Obuty jsme do nízkých lodiček téměř bez podpatku. Vypadáme jako dokonalé služky.
„Zbrojovky?“ vydechnu překvapeně.
„Jo, tomu se teď daří. Výroba zbraní jede na plný výkon.“
„Aha.“
„Není to jeho jediný majetek. Ještě má velké letní sídlo na Mazuru a loveckou haciendu v horách. Dokonce vlastní i soukromé meziplanetární vznášedlo. Jeho dcera mi jednou ukazovala fotky.“
„Dcera?“
„Taková pipka naivní. Jmenuje se Cukra. Však ji poznáš. Má dojem, že zachrání svět, když přestane jíst maso a bude se angažovat v humanitárních neziskovkách. Že tím jako smaže všechny hříchy svého zazobaného papínka, jehož blahobytu ovšem dnes a denně využívá. Nejspíš bude doma. Je léto, má prázdniny.“
Nemůžu tvrdit, že nejsem zvědavá. Nikdy jsem nikoho takhle bohatého neviděla. Prohlížím si všechno s pusou dokořán.
„Zavři tu hubu, nebo ti do ní vlítne moucha,“ usadí mě Ruba pragmaticky.
„Promiň, nikdy jsem nezažila takový luxus,“ přiznám, když vstupujeme do dveří. V prostorné chodbě nás zastaví ochranka. Mladý chlápek v černé uniformě se zbraní za pasem.
„Zdravím, Rubo,“ zívne. Vypadá rozespale. „Kdo je tohle?“ stočí pohled ke mně a docela dlouho na mě zírá.
„Moje nová kolegyně. Vystřídá mne, až se to konečně narodí.“
„A kdy to bude?“
„Za čtyři měsíce. Už aby to bylo, sotva se vleču,“ povzdechne Ruba.
„Tak ať je to zdravý,“ popřeje. „Všichni ještě chrápou, tak se chovejte tiše.“
„Neuč vránu krákat, vím, co mám dělat. Nepolezeme jim do ložnice.“
„A ty se jmenuješ jak?“ mrkne na mě kluk z ochranky.
„Gana,“ špitnu.
„Dobrý jméno,“ uchechtne se a cvrnkne do zbraně, kterou má za opaskem.
„Hm, děkuju,“ usměju se nejistě. S muži to moc neumím, až dosud jsem se je snažila spíš od sebe odpuzovat.
„Líbíš se mu, to já poznám,“ pošeptá Ruba, když spolu míříme do kumbálu s košťaty.
„Jo?“
„Ale dávej si bacha. Chlapi se chtějí člověku především dostat mezi nohy. No a pak to končí takhle,“ přejede si po břiše.
„A s kým to máš?“ neodpustím si zvědavou otázku.
„S jedním řidičem. Jmenuje se Kubis Rilka. Má rád velký kozy,“ vycení přední řezáky v úsměvu. „Dokonce tak moc, že si mě chce vzít. Vlastní sice jenom garsonku na splátky, ale je to rodilý Orben. Sňatkem s ním se vyvážu z tý otročiny u Gubacaka. Bude ze mě Rilková. A začnu žít v opravdovém bytě.“
„Tak to gratuluju,“ hlesnu. „Já před jedním sňatkem zdrhla.“
„No jo, ale smraďoši z okraje a rodilí Orbenové, to je jiná liga.“
„Nazýváš své bývalé krajany smraďochy?“ podivím se.
„Jistě. Člověk musí za minulostí udělat tlustou čáru, aby se mu nevracely vzpomínky na rodinu a tak. Už nejsme smraďošky, ale Orbenky. Musíš tomu začít věřit. Jedině tak budeš přesvědčivá.“
„Když já mám pocit, že nepatřím ani tam, ale ani sem. Je to tu všechno tak jiné.“
„Zvykneš si. Na lepší se vždycky zvyká rychle, za pár týdnů už ti to ani nepřijde. A za několik let si tady třeba taky najdeš chlapa. Jen si nech narůst delší vlasy. Takhle krátkým strništěm nikoho moc nepřilákáš.“
„Když já nikoho lákat nechci,“ založím si ruce na prsou.
Jen protočí oči v sloup a vrhne na mě útrpný pohled, jakým se díváme na malé děti, které ještě neznají život.

***


Pracujeme zhruba čtyři hodiny. Vytřeme chodby, vysajeme prach, umyjeme několik koupelen, vyleštíme stroje v přízemní posilovně, uklidíme barový pult po včerejší pijatice a zrovna když vracíme umyté sklenice zpátky do prosklené skříně, ozve se za námi jemné zakašlání.
Otočím se.
Stojí tam holčina zhruba v mém věku, na sobě noční košili a přes ní hedvábný župánek. Tenké pramínky světlých vlasů má ještě zmuchlané, jelikož nejspíš před chvílí opustila postel. V růžových očích se jí ještě bělají hrudky ospalek.
„Dobré ráno,“ pozdraví.
No ráno, za chvíli bude poledne.
„Dobré ráno,“ usměje se Ruba a poníženě skloní hlavu. Neznám ji takhle.
„Dobré ráno,“ zopakuju po ní. Hlavně nevyčnívat a nepřidělat si problémy.
„Neudělaly byste mi citronádu? Kuchařka má dneska dovolenou a máti nejspíš odjela ke kosmetičce. Není tu nikdo, kdo by mi s tím pomohl,“ praví nešťastně.
Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Ta holka je stejně stará jako já a nedokáže si ani udělat pití!
„Ale jistě. Budete do toho chtít led, nebo raději tříšť?“ táže se okamžitě Ruba.
„Nevím, asi nejlépe nic. V noci jsem zapomněla otevřené okno a nejspíš jsem nastydla. Trochu mě škrabe v krku,“ odkašle si.
„A nechtěla byste raději čaj nebo horkou ovocnádu?“ snaží se pomoci Ruba.
„Ne, mám hroznou žízeň. U čaje je otravné, že člověk musí dlouho čekat, než vychladne.“
„Dobrá, hned ji přinesu,“ opustí moje kolegyně velkou obývací halu a kvapně vyrazí do kuchyně.
Osamím s tou divnou bohatou holkou.
„Vy jste tu zřejmě nová, nikdy jsem vás tu neviděla?“ obrátí se ke mně.
„Ano,“ hlesnu a nejistě přešlápnu z nohy na nohu. Hlavně neudělat nějakou hloupou chybu.
„Ona Ruba co nevidět porodí, je praktické, že přivedla včas náhradu. Škoda, docela jsme si na ni zvykli. Nechápu, že s tím děckem musela tak spěchat. Vždyť je strašně mladá. Má život před sebou. Ještě si toho mohla tolik užít. To kupříkladu já mám tolik plánů. Chystám se cestovat až do těch nejvzdálenějších koutů vesmíru a taky studovat meziplanetární právo. Jednou bych se ráda stala úspěšnou političkou UNIE. Podílela se na tvorbě důležitých zákonů a ovlivňovala budoucnost světa. Aby byl co nejspravedlivější,“ zasní se.
Mám, co dělat, abych udržela neutrální výraz. Je toho tolik, co bych jí ráda vpálila do obličeje, ale místo toho strategicky mlčím.
„Co vy si myslíte o politice?“ položí otázku.
Polknu. Tohle je podpásovka.
„Nevím,“ pokrčím rameny. „Nevyznám se v ní.“
„Ach jistě, zapomněla jsem, že lidi z vaší ehm… sociální vrstvy, takové věci zpravidla nezajímají,“ praví blahosklonně.
Kde je sakra Ruba s tím pitím. Začínám mít téhle pipiny akorát tak dost.
„Odkud vlastně pocházíte? Myslím, co jsou zač vaši rodiče, jaké jste ukončila vzdělání…“
„Vyučila jsem se jako prodavačka a nemohla kvůli Bellanům sehnat práci,“ vzpomenu na Gubacakův proslov. Vařím z neznámé vody. Pokud se začne zajímat o detaily, jsem v háji.
„Já to tvrdím neustále, že by ti chudáčci měli dostat lepší příležitost k realizaci než tyhle podřadné práce. Vždyť to jsou lidé jako my. Také měli krásné domy, vystudované tituly, rozjetou kariéru. A nyní musí sedět za kasou nebo rozvážet pizzu,“ vzdychne teatrálně.
Hmh, no chudáci…
„Kdyby měli rovnocenné příležitosti v naší úzkoprsé společnosti, nezabírali by pak místo prodavačkám,“ zahledí se mi výmluvně do očí, jelikož se nejspíš touží dobrat opory pro svůj názor.
„To je pravda,“ přikývnu. Jako pravda to zcela jistě je. Z druhé strany nevím, jak by se lidi z její sociální vrstvy tvářili, až by začali brát práci zrovna jim.
„Tak tady je ta citronáda,“ objeví se ve dveřích Ruba. Je celá zadýchaná a na čele se jí perlí několik průzračných krůpějí. V levici svírá velký džbán, v pravici vyleštěnou sklenici.
„Děkuji. Už jsem myslela, že snad nedorazíš a že tady uschnu,“ usedne do velké kožené pohovky a naleje si nápoj, který hned hltavě vypije.
Ruba mlčí, mrkne na mě, že je čas se zdekovat.
„Co ty si vlastně myslíš o Bellanech,“ vypálí holka otázku jejím směrem.
Polknu. To asi nechce slyšet.
„Válka je zvěrstvo. Nesmírně soucítím s jejich nelehkou situací,“ praví Ruba bez sebemenšího uzardění.
„To je hezké, že máš takový názor. Spousta místních Bellany nesnáší. Někteří moji spolužáci, má matka i můj otec. Nadávají na kvóty UNIE a nejradši by je vyhnali všechny pryč. Vážím si toho, že myslíš stejně jako já. Budeš mi chybět, až odejdeš,“ povzdechne si teatrálně.
„I vy mně,“ svěsí Ruba ramena. Pak už se ale pakujeme pryč, jelikož bohaté holčině zazvoní telefon. Vyloví ho z kapsy od župánku a začne s někým vášnivě komunikovat.

„Jak je možné, že dokážeš takhle přesvědčivě lhát?“ pošeptám Rubě, když v kumbále mácháme špinavé hadry.
„A co jiného mám asi dělat? Vpálit tý náně, že nebýt zbraní, na jejichž výrobě se podílí její fotr, žádná válka není? Že nebýt Bellanů, tak místňáci mají lepší vyhlídky, než jenom někomu šůrovat barák nebo lejt beton do základů?“ odsekne hořce.
„To by asi nebylo úplně nejchytřejší,“ uznám.
„Ne to nebylo. Tuhle práci musíme dělat v masce oddaných, se vším souhlasících služek. Jinak nás vyrazí. Čím líp se budeme přetvařovat, tím lépe se budeme mít. Občas nám i něco dají. Zbytky z kuchyně, hadry, co se jim už nechce nosit. Někdy i nějakou tu kačku navíc pustí. A prachy nesmrdí. Ty nikdy nesmrdí.“
„No a jaký to bude rozdíl od toho, co jsme žily doma? To nás čeká život jenom se skloněnou hlavou a shrbenými zády?“ zaskřípu nenávistně zuby.
„Někdo se narodí k rozletu, jiný se narodí k hrbení. Tak to prostě je,“ bleskne po mě svýma tmavýma očima. Vypadá s tím srozuměná.
Já si připadám si zrazená.