Gana/10

Utečou dva měsíce. Mám svoje první doklady. Podle nich jsem Gana Jaurisová. Osmnáctiletá sirota, jejíž rodiče před deseti lety přišli o život při výbuchu palivové nádrže na utraniový pohon. Vyrůstala jsem v dětském domově v jižní části města, který byl v nedávné době uzavřen z důvodu úspor.
Pomalu se sžívám se svou novou identitou. Vím, že musím působit věrohodně, kdyby se někdo vyptával. Od Gubacaka jsem dostala takovou malou plastovou kartičku s ID. Díky tomu si mohu založit účet, na který mi chodí peníze.
Holky měly pravdu, člověk musí škrtit každý yerinn a stejně mu na konci měsíce nic nezůstane. Orben je drahý. Všechno tu stojí trojnásobně víc než u nás doma. Hlavně na jídle to je znát. Tam jsme dost často jedli u stánku na tržišti, tady žádná taková tržiště nejsou. A na hospody a bufety nemáme. Tak si večer uděláme bagety nebo obložené chleby, které pak ve spěchu jíme během práce.
Večer se v jedné z budov blízko umývárny vaří polívka. Stará se o to kuchařka, kterou zaměstnává Gubacak. Za tu polívku nám strhává deset yerinnů. Jenže člověk má po práci hlad a nechce se mu jít spát s prázdným žaludkem.
Už chápu, proč Ruba tak podlézá Cukře. Díky tomu od ní občas něco dostane. Tu pomeranč, jindy něco sladkého. A Ruba sladký ráda. Tak na Cukru cukruje samý lichotky. Jak jí to sluší, jak se krásně oblíkla, že ten kluk, co ho onehdy přitáhla, je fakt kus a tak.
Já podlézat moc neumím. Cukra mi přijde jako afektovaná pipka a ten frajer, co se s ním onehdy ocicmávala v hale, byl takové nemastné, neslané vyžle. A tak raději mlčím.
Poslední dobou mlčím dost často. Ničí mě, že se na nás všichni dívají, jako kdyby neexistovaly. Jako kdybychom byly duchové.
Na pobřeží jsme si bývali všichni rovní. Každý tam dělal buď ve fabrice, skladišti nebo na plantážích. Nikdo se na nikoho nepovyšoval. Kdežto tady je uklízečka méně, než všichni ostatní.
Když skončíme v Kukově vile, zpravidla nás převezou do jedné prosklené budovy v centru. Sídlí tam spousta firem a my jim luxujeme kanceláře, sotva zaměstnanci odejdou. Mnohdy je tam i potkáváme. Zatímco mezi sebou vesele vtipkují, nás většinou ani nepozdraví. Když jim zaťukáme na dveře, mnohdy jsou děsně otrávení a chovají se k nám neurvale. Dávají nám najevo, že jejich práce je velmi důležitá, kdežto my musíme počkat.
A tak čekáme. Často i celé hodiny. Domů se pak vracíme až s tmou. Naše práce pro nikoho důležitá není.

Je osm hodin večer a já s velkým igelitovým pytlem přes rameno mířím k robustnímu odpadnímu kontejneru ve vnitrobloku. Pytel je velmi těžký, místy prodřený a já se modlím, aby se neprotrhl. Z celého patra jsem už vytahala takovýchto pytlů několik. Přijde mi nepochopitelné, proč se tiskne tolik materiálů, když se pak bez skrupulí vyhodí.
Myslím na stromy, které se kvůli tomu pokácely, a vůbec mi to nedává smysl. Chápu, když je zařazují do šanonů nebo si v nich čtou, ale tohle plýtvání mi přijde jako děsná blbost. Proč tím třeba někdo nezatopí?
To samé kelímky, které vypadávají z automatu na kafe, nebo stojí vyskládány u kulatého barelu s vodou. Lidé vysrknou pár hltů a pak šup s nimi do koše. Za chvíli je ten koš plný. Tak ho vezmu, vysypu do pytle a vyrazím opět ke konťáku. Když se naplní, přijede velké auto a vyveze ho mimo město. Možná do mé domoviny. Na skládku, ve které vyrůstala. Tam se to pak vrství v haldách, které připomínají malá pohoří. A to proč? Protože si rozmazlení Orbeni neumí přinést k barelu hrnek? Celý tenhle svět je dost postavený na hlavu.
Pytel s papíry mi táhne rameno k zemi. Jsem unavená a odpad příliš těžký. Přidám do kroku. Úplně cítím, jak plast povoluje. Nacpala jsem tam toho moc, abych nechodila nadvakrát. Proběhnu vnitroblokem, stáhnu dolů víko té plechové potvory, napnu všechny svaly a pokusím se pytel přehodit dovnitř.
Za zády uslyším hlasy.
Otočím se.
Skupinka mladíků o pár let starších než já, v košilích a kravatách, o něčem živě hovoří. Někteří se smějí, jiní rozhazují rukama. Vypadají tak uvolněně. Když mě míjejí, nevěnují mi téměř žádnou pozornost, chovají se, jako kdybych byla vzduch. Jen jeden mě sjede krátkým přezíravým pohledem.
Stisknu zuby a zaberu ze všech sil. Chci už to mít, co nejdřív za sebou. Igelit však zavadí o plechový výčnělek, pytel se rozerve odshora až dolů a papíry se rozlétnou po okolí.
Zůstanu bezmocně zírat na tu spoušť.
Několik mladíků se uchechtne, další mě obcházejí bez povšimnutí. Nepomůže mi však ani jediný. Bezcitně překročí moje malé neštěstí a zamíří do nedalekého baru.
Do očí mi vstoupí bezmocné slzy. Tak tohle je ten sen, který jsem tak často snívala. Tohle je to úžasné velké město. Pro tohle se vyplatilo riskovat? Pro shrbenou páteř a věčnou žebrotu? Copak lidi jako já nebyli stvořeni k něčemu lepšímu, než k sehnuté hlavě a opovržení ostatních? Copak vůbec nemám žádnou cenu?
Sbírám papíry jeden po druhém. Jsou to nějaké výkazy plné čísel, tabulek a znaků, kterým nerozumím. Nejspíš to bude intergal. Meziplanetární dorozumívací řeč. Tu nás taky v pobřežní jednotřídce neučili. K čemu by nám byla, že? Abychom toužili po hvězdách, co se odrážely v hladině Lady? To sotva. Lidi jako já nikdy nebyli určeni k letu. S přistřiženými křídly už jsme se narodili. Jako ty slepice ve velkochovech, jejichž maso odmítá jíst Cukra.
Než se mi povede posbírat všechny papíry, je už půl deváté. To znamená, že mi ujel dnešní transport. Nikdy nečeká na opozdilce. Kdo se zpozdí, ten musí domů po svých.
Stává se mi to docela často. Na rozdíl od Ruby nejsem tak rychlá. Ta i ve svém pokročilém stavu sviští jako vítr. Má delší praxi a tahle práce jí nevadí. Přistupuje k ní jinak. Tu a tam lohne žeton na kafe, sebere sušenku z mísy pro zaměstnance a má z toho malý pocit vítězství. Mně sušenky nechutnají. Nemám ráda sladké. Chápu, že sežere, co může. Potřebuje výživu pro toho malého tvorečka, co nosí v sobě. Já ale koule být nechci. Necítila bych se tak dobře.

Převléknu se na záchodě do civilu. Obuju své oblíbené škrpály, přes záda přehodím sepranou džínsku a vyrazím městem k naší ubytovně. Těším se do postele.
Míjím ztemnělé administrativní budovy, v jejichž sklech se odráží pouliční osvětlení. Jsou tak vysoké, že obloha je odtud vidět jen malým průzorem. Zakloním hlavu. Spatřím jedno z přistávajících vznášedel. Je to velký dopravní modul. Nejspíš přiváží další várku těch otravných Bellanů. Sice je osobně příliš neznám, ale všichni je tu nenávidí, tak je taky nemám ráda. Berou nám práci a vyvolali válku. Svou bezohledností k vlastní chudině.
Třeba jednou čeká podobný osud i ty namyšlený mladíky a rozmazlenou Cukru, napadne mě. Ta myšlenka mi na rtech vyloudí úsměv. Takový malý, ale škodolibý. Představuju si je, jak musí bydlet v nějakém improvizovaném stanu nebo kontejneru jako my a žebrají někde o práci prodavačky. Zasloužili by to jako lekci. Alespoň by viděli, jaké to je na dně. A jak blbě se z něho odráží.
Zarazím si do uší sluchátka a pustím hudbu. Tenhle přehrávač jsem našla u Cukry v koši. Už jí nevyhovoval. Prý šuměl nebo co. Tak si koupila si nový. Mě ale přijde super moci si díky němu poslouchat písničky za chůze. Člověku to úplně zvedne náladu. Dostane se do jiného světa. S hudbou v uších se daleko lépe sní.
Spustím se dolů z kopce. Projdu rozlehlým parkem, minu noční klub, před kterým Bellanský vyvolavač láká dovnitř první hosty a s rukama v kapsách zamířím směrem k severu.
Do uší mi duní kytarové rify a já se v duchu vidím v uniformě meziplanetární policie, jak mířím vznášedlem vstříc dálavám. Ani nevím proč, mě láká zrovna tohle. Možná kvůli těm botám. Možná proto, že uniformovaní mají zbraně a nikdo si na ně netroufne. A taky patří do nějakého týmu. Nejsou tak zoufale sami. Uniforma uklízečky ke mně nesedí. A s holkama z party si moc nerozumím. Vypadá to, jako kdyby jim tenhle život stačil. Mám s nimi stejný pocit, jako jsem mívala s Kalpou a mámou. Mají mě za tu jinou divnou holku. Jen s Rubou se občas zasměju. Je taková přímá a na všechno má své osobité názory. Jenže Ruba bude za chvíli rodit…
Vstoupím do vozovky mimo přechod, abych si zkrátila cestu. Je to už jen půl kilometru k domovu. Už jen deset minut a zalezu do postele a budu spát. Zívnu.
A pak dostanu děsnou perdu zprava. Bolí to. Hrozně moc to bolí. Okolní svět pohltí temnota.