Gana/8

Můj nový domov je jakýsi objekt smontovaný z vyřazených přepravních kontejnerů. Jsou přivařené k sobě a vstupuje se do nich pomocí žebříků.
„Tady budeš spát,“ ukáže můj nový zaměstnavatel na jednu z přízemních ubikací.
„Myslela jsem, že v Orbenu se bydlí v domech,“ nedaří se mi skrýt zklamání.
„Smraďoši bydlí tady. Je to levné a praktické. Nechal jsem dovnitř zavést proud, takže se tu dá topit i svítit. Umývárny jsou támhle,“ ukáže kamsi za sebe, kde stojí tři podlouhlé buňky. Ještě nějaké otázky?“
„Ne.“
„Tak se běž vychrápat. V šest je budíček,“ pokývne mi. A aniž by se obtěžoval představit mým novým kolegyním, nastoupí do své nablýskané káry a zmizí.
Osamím před zavřeným kontejnerem. Vůbec netuším, jak mě jeho obyvatelky přijmou a jestli mi vůbec budou věřit, že tu mám dneska v noci spát.
Zhluboka se nadechnu a zabuším na vlnitý plech.
Netrvá dlouho a dveře se rozrazí do stran.
„Kdo tu vopruzuje tak pozdě v noci?“ vystrčí ven rozcuchanou hlavu jakási buclatá tmavovláska s mezerou mezi předními zuby. Na sobě má puntíkatou noční košili, která se jí viditelně nadouvá těhotenstvím. Za ní vykukují dvě další holky.
„Ahoj,“ přešlápnu nejistě z nohy na nohu.
„Co tu chceš?“ zeptá se baculka nepřátelsky.
„Mám tady dneska spát. Váš šéf mě přijal do práce.“
„Aha,“ zarazí se a začne si mě měřit od hlavy k patě. „Říkal, že za mě bude hledat náhradu,“ povzdechne si nevesele.
Jen pokrčím rameny.
„Tak se vysprchuj a hadry hoď do pračky. Je u ní i sušička, ráno to budeš mít suchý. Pokud jsi přijela z venku, tak bys nám sem mohla zanést nějakej habrajz.“
Koukám, že jsou tady na čistotu všichni vysazení.
„Mezitím si můžeš půjčit tohle,“ podá mi jakési červené triko s vydroleným nápisem. „Já se do toho už nevejdu,“ hlesne smutně.
„Díky,“ pokývnu jí.
„Nemáš zač. A pospěš si. Ráno brzy vstáváme.“
„Jasně,“ nenechám se dvakrát pobízet. Čapnu tričko a vyrazím k umývárně.
Za chvíli už na sebe nechám tryskat proud horké vody. Je to příjemné. Na poličce stojí několik flakonků s mýdlem a šamponem. Tak se pečlivě vydrhnu a obleču na sebe půjčené tričko. Je vyprané a příjemně voní. I já už konečně nejsem cítit jako smraďoch. Uleví se mi. Ještě rychle vyházím obsah tašky do pračky a podle návodu namačkám čudlíky. Začíná se mi tu líbit. Tenhle svět je úplně jiný, než jsem zvyklá. Takový čistý a voňavý. Musím sem za každou cenu zapadnout.
Když se vrátím, holky na mě čekají. Nechaly pootevřeno, tak se protáhnu mezi dveřmi a zaklapnu za sebou petlici.
Sedí uprostřed malé prostory na jakémsi umělém koberečku a o něčem spolu tlumeně hovoří. U zdi jsou přistrčená čtyři prostá lůžka s matracemi a pokrývkami. V pravém rohu je jedno dosud zastlané. Podle všeho bude moje. Protáhnu se kolem nich a nastrkám pod něj prázdnou tašku.
„Se snad zuješ, ne?“ zamračí se jedna z dívek. Dlouhovlasá štíhlá světlovláska s krysími zoubky, které na mě nepřátelsky vycení.
„Jo jasně,“ stáhnu rychle boty a nacpu je pod postel.
„Škrpály jak nějakej voják. Ty se snad chystáš k Vesmírný Legii, nebo co,“ zašklebí se třetí z holek. Malá zrzka s téměř průsvitnou pletí a výrazně fialovými rty.
„Holky nechte ji. Je tu nová, musí bejt v hajzlu,“ praví smířlivě baculka. „Já jsem Ruba,“ podá mi pravici. Má ji teplou, trošku zpocenou. Rázný stisk však naznačuje, že se jedná o přímého člověka.
„Gana,“ pokusím se o úsměv.
„Támhleto je Ulina, ale my jí říkáme Myš, páč má zuby, jak nějakej hlodavec,“ začne představování Ruba. A tohle je Dora, mrkne na zrzku. Pochází ze severu a je to pěknej šizuňk. Bacha na ni nevrací prachy, když si půjčí,“ ušklíbne se.
„Drž laskavě klapačku, nemusíš hned ze mě dělat přede všema krávu. Tak jsem ti nevrátila pár stovek. Za chvíli budeme brát, dostaneš to zpátky. Nemusíš se bát,“ přimhouří oči Dora.
„Myslíš tisíc,“ vypálí vztekle Ruba.
„Já žádný prachy nemám, jsem úplně švorc. Těžko si ode mě někdo půjčí,“ pokusím se zabránit gradující hádce. Je to tu pěkný slepičinec.
Všechny tři se ke mně otočí.
„Ono švorc budeš i po vejplatě. Tady se bere kulový,“ ušklíbne se Ulina.
„Jak to, kolik?“ zajímá mě.
„Po tom, co ti Gubacak odečte nájem, tak ti zbyde sotva tisícovka.“
„U nás jsem brala pět set. A to bez nájmu. Tisícovka je dobrá.“
„U vás to možná byly prachy,“ ušklíbne se Dora. „Jenže tady jsou holka úplně jiný ceny. Oblíkáme se z hrabáku a jídlo kupujeme z výprodeje. Na nic lepšího nemáme. O zboží z obchoďáků, kde uklízíme, si můžeme nechat leda tak zdát. Stejně tak o restauracích, kinech, divadlech nebo operách. Makáme od rána do noci a za odměnu jíme prošlý žrádlo a spíme v týhle díře.“
„A k tomu víme, že ten skunk vyčůraný za nás inkasuje patnáct tisíc za každou,“ vloží se do toho Ruba. „Tuhle jsem našla v koši zmačkanou fakturu. Nám dá tisícovku a sám si nechá čtrnáct dalších. Pak se není co divit, že má takhle drahý fáro a barák s bazénem. Hajzl.“
„Aha,“ polknu. To jsem si tedy moc nepomohla. Z bláta jsem spadla do jímky plné hoven. Smradlavých a mazlavých, jako celý můj život.

***

Další den nás malý oprýskaný transportér rozváží na naše pracoviště. Je nás tu namačkaných asi deset. V jednu chvíli vůz přibrzdí, Ulina rychle vyskočí ven a vyběhne k impozantní budově radnice. Je to rozlehlý bílý dům se zdobnými ornamenty a velkými okny. Dora nás opustí u velké prosklené kopule s nápisem Plaza Astronomia – Nákupní Centrum.
Zvědavě si vše prohlížím. Je to tu takové čisté, oslňující. Ulice zde jsou rovné, bez děr a prasklin, lemované širokými chodníky, na nichž se začínají hemžit první lidé. Tu a tam se mezi vysokými domy objeví malé náměstíčko či upravený park.
Krámky na kolonádách vytahují žaluzie a prodejci vysouvají ven regály s vyrovnaným zbožím.
Všimnu si dvou vysokých zelených postav s vyzáblými končetinami. Právě vyrovnávají ovoce a zeleninu na malý pultík. Překvapeně otevřu ústa.
„Parchanti zelený, přivandrovalí,“ odplivne si Ruba, sedící natěsno hned vedle mě.
Pár zbylých holek, které jedou s námi, začne přikyvovat. Padne i několik nadávek.
„Koho tím myslíš?“ položím zvědavou otázku.
„Koho asi. Nevidíš tam ty Bellany. Nebo jsi snad naivka, co je na jejich straně?“ zamračí se.
„Ne, to rozhodně ne. Jen je vůbec neznám. Na jihu jsou jen Nizirové. Nikdo z jiné planety se tam nikdy neobjevil.“
„Nikdy jsi neslyšela o Bellanech?“ podiví se Ruba.
„K nám se zprávy z jiných planet nedostávaly.“
„Bellan je díra. Totálně zničenej svět. Vytěženej, špinavej, hnusnej. Je tam vedro a vzduch skoro nejde dýchat. Umírá se tam brzo a lidskej život nemá žádnou cenu…“
„Něco jako pobřeží.“
„Daleko horší než pobřeží,“ praví bez úsměvu Ruba. „Bellani tu planetu naprosto zlikvidovali. Žít se tam dá jen pod zemí a i tak se v těch místech brzy umírá. Bellan je skládka okolního světa. Místo, na který se zapomnělo.“
„A o co se tam teda válčí?“
„Bohatší Bellani, ještě než došlo k totálnímu zhroucení systému, si zaplatili terifikaci sousední planetky, kterou nazvali Bellan 2 a odstěhovali se tam. Jenže Bellan 2 je o dost menší a nevešli se tam všichni. Takže zhruba polovina obyvatel zůstala dole. Ve světě odsouzeném k zániku, kam UNIE sváží veškerý nebezpečný odpad a dá se tam sehnat práce už jenom v dolech.“
„Ale to je hnus, ne?“
Ruba jen pokrčí rameny.
„Chudý nikdy nikoho nezajímají. Ovšem jen do doby, než si najdou vůdce a začnou dělat problémy. Což se stalo přesně tady.“
„Myslíš Jednookého?“ vloží se do toho se zájmem jedna z žen, sedící před námi.
„Kdo je Jednooký?“ zajímá mě
„Nikdo pořádně neví. Ale před třemi lety se prohlásil za Vyvoleného, zburcoval lidi ze svého okolí a s pomocí opraveného šrotu se vrhnul do války proti svým bohatším krajanům. Od té doby se z Bellanu II. stala válečná zóna.“
„S dopomocí šrotu?“
„Bellan se stal skládkou pro kdejaký bordel, včetně přepravních modulů, ale i vyřazené válečné techniky. Celou jednu generaci se to tam hromadilo. Navíc zásoby radioaktivního utrania, které se používá jako palivo pro meziplanetární lety, tam dodnes zcela nedošly. Některé firmy ho v těch místech těžily ještě nedávno a používaly k tomu za almužnu práci místní chudiny.“
„Nedivím se, že řekli dost,“ poznamenám.
„Dneska umírají ve válce, do který zatáhli půlku UNIE. Obyvatelé Bellanu II. utíkají z napadených území a prosí o azyl v našich městech. Tam pak táboří v okolí air-portů a naše vláda je živí. Dává jim práci a snaží se je začlenit do naší společnosti. Je ano. Nás ne. Lidi z okrajů jsou míň než tihle rozmazlení jinosvěťáci. Nepošlou je makat do dolů nebo do fabrik, ale nechávají si je tady uprostřed svých vymazlených měst. Pro ně zeď neplatí. Kvůli nějakým smlouvám či co. Jsou pro tuhle společnost víc než my, co na ně celý život dřeme,“ vychrlí ze sebe rozzlobeně Ruba.
„Aha. A jak to všechno víš?“
Chvíli mlčí a zamračeně hledí před sebe, poté se ke mně otočí s nenávistným pohledem.
„Můj starší bratr Ugor před dvěma lety utekl se mnou z jihu. Šli jsme ruku v ruce za naším společným snem. Překonali mnohé a skoro zázrakem se nám podařilo dostat do města. Já získala práci tady, on na stavbě výškových budov. Půl roku to bylo v pohodě. Jenže pak se porval v hospodě. Někdo se tam do mě pustil a on mu dal za to do huby. Byla z toho velká mela, barmanka zavolala policajty, ti ho vylustrovali a zjistili, že má padělaný ID. Tak ho bez soudu poslali k legii. Asi tři měsíce mi pravidelně zasílal zprávy centrálem. Jenže pak se odmlčel. A mlčí dodnes,“ zlomí se Rubě hlas, fialková tvář jí potemní a do černých očí vstoupí slzy.
„To je mi líto,“ chytím ji za ruku, ale vysmekne se a přimhouří oči do štěrbin.
„Bellani jsou hajzlové a nic dobrýho si nezaslouží. Díky nim tady neseženeme pořádnou práci a ještě nás posílají do války, rozumíš tomu?!“
„Rozumím,“ přikývnu. Nechci se hádat. V hlavě mi to ale šrotuje. Pokud to dobře chápu, tak ten konflikt vzniknul, protože se chudí odmítli dál smiřovat se svou úlohou. Prostě jednou řekli dost a vytáhli do boje. Rozhodli se raději riskovat životy, než aby si až do smrti nechali kálet na hlavu tak jako si necháváme my.