Gana/7

Yosir Gubacak, Serenin syn je štíhlý, takřka hubený čtyřicátník se světle fialovou pletí a řídnoucím vlasovým porostem. Pod skobovitým nosem mu raší takový divný vypelichaný knírek. Na sobě má tvídové sako a pod ním růžovou košili.
Se svou matkou si vymění několik zdvořilostních frází a pak mi naznačí, ať si sednu do vozu, kterým právě přijel. Je to luxusní nablýskaná kára podlouhlého tvaru se zatmavěnými skly.
Nedám se dvakrát pobízet. Otevřu dveře, zapadnu do měkounké kožené sedačky a zavřu za sebou. Ještě nikdy jsem takový vůz neviděla, natož, abych v něm seděla. Na jihu takhle drahá auta nikdo nevlastní. Ani majitelé fabrik ne.
Pohodlně se uvelebím a vyčkávám, co se bude dít. Skrz okénko pozoruju, jak spolu něco tlumeně řeší. Není jim však vidět do tváře, na to je všude už příliš velká tma.
Muž rozhazuje rukama, vypadá rozrušeně. Smysl jejich hovoru však pochytit nedokážu, auto příliš tlumí zvuky přicházející zvenčí.
Když se konečně domluví, Serena odchází. Vypadá sklesle. Mávne mi pravicí na pozdrav a vleze do svého oprýskaného náklaďáku, který proti téhle káře vypadá uboze. Nastartuje, a pak už jen bezmocně pozoruju koncová světla pomalu mizející ve tmě.
„Takže ty chceš pro mě pracovat, smraďoško?“ nastoupí do vozu pan vypelichaný knírek.
Ve vzduchu ucítím nasládlý odér kořeněného parfému. Někde uvnitř se ve mně něco vzpříčí. Na jihu se muži nevoní. Považují to za změkčilost. Všichni tam smrdí kyselým potem a kouřem z ohnišť jejich příbytků. Jsem na to zvyklá. Tohle mi přijde divné, takové zženštilé.
Chci něco říci, ale nenechá mě. Místo toho vyloví z přihrádky v palubce nějaký sprej a palcem zmáčkne čudlík. Ozve se zasyčení a utonu v mlze štiplavého aerosolu
Rozkašlu se.
„Nechci, abys mi zavšivila káru,“ dodá na vysvětlenou a nechá sjet okýnka po obou stranách.
Co je to?“ zeptám se opatrně.
„Docela účinný antiparazitikum. Vy lidi z okrajů hygieně moc nedáte. Myjete se jen, když zmoknete,“ uchechtne se vlastnímu vtipu a nastartuje.
Stisknu zuby. Mám co dělat, aby mu něco jadrného neodsekla. Raději však mlčím. Nejsem zrovna v pozici, kdybych si mohla vyskakovat. Nejhorší na tom je, že má pravdu. Všelijaký hmyz se v slumu množí velmi rychle a hbitě zalézá do matrací, dek a oděvů. Tudíž se co chvíli drbeme všichni. Zda jde o komáří kousnutí, vši, štěnice nebo svrab raději nikdo moc nezkoumá. Občas vykouříme chatrč vonným listím, nebo se vykoupáme v řece. Jenže Lada bývá díky splaškům z výroby tak špinavá, že nás kůže mnohdy svědí ještě více.
„Máma říkala, že máš zájem dělat v mojí úklidovce,“ hodí po mně kosým pohledem.
„Mám a velký,“ přikývnu rychle.
„Orben ale není místo pro flákače a povaleče, jako ta díra odkud pocházíš.“
Raději na to nereaguju. Zřejmě o lidech jako já, nemá moc vysoké mínění. Pro všechny místní jsme prostě smraďoši. Nenápadně si čichnu k podpaždí. Je to ponižující a dost hnusný, ale bohužel má tak trochu pravda. Ani nevím, kdy naposledy jsem se myla nebo prala oblečení.
„Tady se maká,“ pokračuje v monologu, zatímco vůz pomalu míří k centru města. „Spadlo mi teď pár kšeftů a potřebuju na to lidi. Blízko severního air-portu postavili nový obchoďák a před otevřením se tam musí uklidit do čista. Na skle nebo podlaze nesmí zůstat ani jediný smítko, ani jediná šmouha. Ale to ti nesvěřím, nemáš žádný zkušenosti,“ odfrkne si.
„Učím se rychle,“ poznamenám snaživě.
„To doufám. Pokud po tobě bude zůstávat bordel, nebo uděláš nějakej průser, naložím tě do tohohle vozu a vysadím někde daleko za městem uprostřed pustiny. Rozumíme si,“ pohlédne na mě přísně.
Raději rychle několikrát přikývnu. Muž je uhnětený z odlišného těsta než jeho matka. Chladný, arogantní a nepřístupný. Po její srdečnosti ani památky. Taky vlastní úplně jiné auto. Mám dojem, že to s tím souvisí.
„Pak jsou tu ještě pravidelný úklidy v kanclech nebo na úřadě, ale ani tam není moc moudrý, abys lezla, dokud nebudeš něco umět. Nechci, abys připoutala nežádoucí pozornost. Úředníci mají lepší přístup k evidenci a mohli by se šťourat ve tvém původu. To nepotřebuješ ani ty ani já.“
„To ne, no.“
„Asi nejlíp mi pro začátek vychází úklid domácnosti. Tam nejde nic moc zkazit. Vyluxuješ, vytřeš podlahy, vezmeš nábytek leštěnkou. Zaleješ kytky. Zaučí tě do toho Ruba. Ta kravka se nechala zbouchnout a bude u mě končit. Doufám, že nejsi taky tak pitomá,“ pohlédne na mě přísně.
„Nechci teď děti. Právě proto, jsem zdrhla z jihu,“ ubezpečím ho.
„Dobře. Na haranty nejsem zvědavej. Nemám zájem, někomu přispívat na dávky. Pokud si nedáš bacha a někdo ti fakana udělá, na hodinu tě propustím. Je ti to jasný?“
„O tohle fakt mít strach nemusíte.“
„Tohle na začátku tvrdí každá, ale nedá se tomu moc věřit,“ zavrčí podmračeně.
Jen pokrčím rameny.
„Zítra ti nechám vystavit doklady s fingovaným ID. Nejlíp se mi osvědčil jeden děcák, co už dneska neexistuje. To, že holka z děcáku skončí v úklidovce není nikomu divný. Kde taky jinde, že jo. V právnický firmě, nebo bance, kde je potřeba vzdělání, asi těžko. Vyučila ses jako prodavačka, ale práci ti vzali Bellani, a tak uklízíš lidem baráky. To zní docela věrohodně. Když se tě někdo bude ptát na dětství, tak o tom nebudeš chtít mluvit. Nikdo tě nemůže nutit.“
„Ehm Bellani?“ skočím mu do řeči. O obyvatelích jiných planet toho zase tak moc nevím. V místní jednotřídce, kterou jsem pár let navštěvovala, nás toho moc nenaučili. O vesmíru skoro nic. Brali jsme jen místní zeměpis. Názvy největších měst a důležitých průmyslových lokalit. Hledět ke hvězdám nám spíš zakazovali.
„Smraďoši z Bellanu II. Od doby, co jim tam zuří válka, se nám sem cpou uprchlíci bez domova, o který tady nikdo nestojí, ale Nazairští primátoři je musí přijímat kvůli kvótám z Unie Středu. Dostávají na ně dotace, a tak je zaměstnávají na podřadnějších pozicích, aby se tu neflákali a měli z čeho žít. Ono to teda moc nefunguje, protože přistěhovalců je moc a míst málo, nicméně díky tomu žádný nevybydou na lidi, jako jsi třeba ty.“
„Aha,“ pravím zaraženě. O válce s Bellanem mluvila už Serena. Nespecifikovala však detaily. Nyní mi informace docela vyrazí dech. Nás chytají a zavírají do pracovních táborů, aby pak zaměstnávali cizí mimozemšťany?!
„Co se mračíš. Spravedlnost nehledej. Na obyčejným člověku nikdy nikomu nezáleželo. Nebýt meziplanetárních dohod a celý týhle zkurvený politiky, tak je sem nikdo nepustí. Jenže hlavouni z kongresu zaveleli a primátoři musí srazit paty a poslouchat. Já osobně se na ty jejich zelený ksichty a hmyzí pohyby taky nemůžu koukat. Když si jdu ráno pro pečivo a vidím je tam za kasou, chce se mi blejt. Ale můžu to říct nahlas? Může vůbec dneska člověk říct, co si myslí, aniž by byl obviněnej z xenofóbie nebo rasismu,“ zkroutí opovržlivě ret.
„Takže pokud to dobře chápu, budu uklízet někomu dům,“ vrátím se k původnímu tématu. O Bellanech si pak budu muset něco zjistit později. Docela mě to začalo zajímat.
„Přesně tak. Ruba tě zaučí a ty začneš šůrovat, až se ti bude od koštěte kouřit. Protože pokud ne, udělám s tebou krátkej proces. Jasný?“
„Jasný.“
Tak nevím, jestli jsem si úplně pomohla.