Gana/6

Cesta do hlavního města je dlouhá, vleklá, nepohodlná a otravná. Moje společnice, která se představila jako Serena, mě naučila řídit a na rovných vyprázdněných úsecích mi tu a tam půjčí volant. Nejdřív jsem z toho ve stresu, ale časem si jízdu začnu užívat. Jak opouštíme jih a pomalu se blížíme k centru kontinentu, mění se i struktura vozovek a provoz. Tady je asfalt hladký a silnice široké, téměř to s námi nehází. Můžeme jet docela rychle, pokud zrovna nestojíme v koloně.
Trvá to zhruba tři dny, než konečně spatříme obrysy hlavního města. Je podvečer a krajinu začíná obestírat soumrak. Proti obzoru se však tyčí ohromné prosklené budovy, v jejichž odrazu se třpytí zapadající slunce. Vypadá to magicky.
Překvapeně vydechnu, jelikož nad ním spatřím jedno z přistávajících meziplanetárních vznášedel. Je lesklé, podlouhlé a zvolna klesá kamsi do středu města. Nikdy jsem ho takhle zblízka neviděla. V mé domovině se žádný air-port nenachází.
Překvapeně otevřu pusu.
„Dávej pozor na cestu, ať se na závěr nevybouráme,“ cukne mi Serena s volantem. „Anebo víš, co. Radši zastav. Vyměníme se. Za chvíli budeme projíždět branou. Musíš se schovat. Nemáš doklady, a i když ty chlápky, co střeží průmyslový vjezd znám většinou osobně, může se mezi nimi objevit nějaký zmetek.“
Přikývnu a zastavím u nedaleké čerpací stanice.
Serena vyleze ven a jde natankovat palivo.
Čekám na ni a srdce mi začíná bušit. Co když to špatně skončí a dopadnou mě už při vjezdu? Najdou mě na korbě a místo práce ve městě, skončím v nějakém lágru nebo nedej bože v té Vesmírné Legii?! Co to asi je Vesmírná Legie. Hlavou se mi mihne děj military románu, který jsem kdysi našla vyhozený na skládce. Byl o žoldácích, kteří sbírali otroky při svých nájezdech Galaxií a nutili je bojovat po jejich boku. Nejdřív následoval dost hnusný výcvik, který hodně z těch nebožáků nepřežilo, a pak je poslali do krvavé první linie. Končetiny, střeva a kusy trupů tam tehdy lítaly vzduchem a místy se to ani nedalo číst. Jenže já byla zvědavá, jak to skončí. Jestli hlavní hrdina dá svým únoscům na prdel, nebo ho nakonec sejmou. Jenže poslední pár stránek někdo vytrhnul a já se nikdy nedozvěděla finále.
Žaludek mi sevře strach. Už ta četba byl dost horor. Co teprve něco takového zažít. Sice mám kanady od uniformy z meziplanetárky, ale to sotva stačí k přežití v armádě. Prát se moc neumím. A zbraň jsem nikdy v ruce nedržela. Navíc nejsem žádný hrdina jako ten svalnatý borec z románu. Dost věcí se bojím. Tmy třeba. Nebo cizích lidí.
„Nádrž je plná, teď ještě budeme muset něco udělat s tebou,“ objeví se znenadání Serena. V rukách drží dva kelímky s kafem. Jeden z nich mi podá.
Usrknu. Nápoj je horký a velmi sladký.
„Jaký je plán?“ zeptám se opatrně.
„Zajedeme někam do stínu a vlezeš si pod podvozek. Je tam čeho se chytit. Když se přitiskneš břichem k podlaze, nebudeš zvenčí vidět. Doufám, že máš dost sil a nepustíš se.“
„Co jiného mi zbývá,“ přikývnu. Ten trik s podvozkem mi přijde lepší, než trčet na korbě.
„Přesně tak. Nevydávej žádné zvuky. Musíš se ovládat, ať se bude dít cokoliv. Pojedu pomalu, aby se motor příliš nezahřál. Za branou hned zastavím, aby sis mohla odpočinout. Věř mi, mám s tím zkušenosti.“
Zřejmě vskutku nejsem první ani poslední, koho sem takhle propašovala. Nezbývá než důvěřovat, že to všechno nějak ukecá. Domů se sotva můžu vrátit pěšky. Tahle jízdenka není zpáteční.
Udělám, jak mi řekne. Chytím se jakéhosi železa, nohy zaklesnu za výfuk a přitisknu se co nejvýš k podlaze nade mnou.
Slyším, že nastoupí a nastartuje. Nechala vůz chvíli stát, takže motor naštěstí vychladl a není rozpálený.
Náklaďák se dá do pohybu. Jede pomalu a ne příliš dlouho.
Zastavíme.
Polknu. Stojíme u brány.
Slyším tlumený hovor, potom kroky.
Serena otevře dveře a vystoupí ven.
„Zdravím,“ zahučí svým nezaměnitelným chraplákem.
„Koho nám to čerti nesou,“ ozve se nakřáplý hlas. Muž si trochu šlape na jazyk. „Jak bylo dole?“
„Deštivo. Rozmoklý vozovky, blbá viditelnost. Co ti budu povídat, Dagu. Stálo to za starou bačkoru. Jsem ráda, že jsem doma,“ povzdechne unaveně.
„Koukal jsem na síť. Prej dole hrozí povodně. Pokud to tam voda smete, budeme mít napilno. Smraďoši se zase budou houfovat u zdi.“
Serena jen něco otráveně zamumlá, vrátí se k autu a chvíli se přehrabuje v kabině.
Snažím se nedýchat, jsem napnutá jako struna od kytary.
„Něco jsem vám přivezla. Jsou sice bez kolku, ale za pár šupů,“ učiní několik kroků k oběma mužům.
„Cigára! No super. Jsi dobrá baba,“ zaraduje se druhý ze strážných, který pro změnu trochu huhňá.
„A ještě tady tyhle hadry. Na pobřeží se to vyrábí po tunách. Všechny značky se tam šijou ve stejnejch fabrikách.“
„Halenka od Etalonu?“ vyhrkne šišlavý šťastně. „Ty nezklameš. Žena bude mít co nevidět narozeniny. Bude šťastná jak blecha.“
„Já tuhle pěknou košilku dám dceři. Hlásí se do první práce. Určitě jí přijde vhod,“ přidá se huhňavý.
„Jsem ráda, že máte radost. Na pobřeží se tyhle cetky, který tady kupujete za tisíce, seženou snadno pod rukou za kilčo,“ uchechtne se Serena.
„Co jsme dlužní?“ zeptá se šišlavý.
„Ále nic. Berte to jako přátelskou pozornost. Zas tak málo nevydělám, abych si nemohla dovolit podarovat kamarády.“
„Tak moc díky. Máš to u nás.“
„Kdyby lidi tady na vlastní voči viděli, v jakých podmínkách se to tam šije. Víc jak pár stováčů by za to nikdo nedal…“ pokračuje Serena, když tu ji kdosi přeruší. Po asfaltu zaduní další kroky. Příchozí má na sobě pevnou obuv s tvrdou podrážkou.
„Co ssse to tam děje?“ vřískne z ničeho nic vyšší hlas přísně. Zní podivně sykavě, jako kdyby měl mluvčí problém s vyslovením některých souhlásek.
Ztuhnu.
„Běžná kontrola,“ praví nahuhňaný, nic, co by stálo za pozornost.“
„Náklaďáky s prázdnou korbou vždycky stojí za pozornost.“
„Tohle je jen stará známá Serena. Odváží bordel k recyklaci. Točí jižní pobřeží,“ zašišlá smírně druhý.
Místo odpovědi, se kroky ještě o něco více přiblíží. Muž je kousek ode mne.
Přestanu dýchat.
Slyším, jak zápolí s řemeny zadní plachty a pak vylézá na korbu. Ocitne se nad mou hlavou. Cítím, jak kope do provazů a srovnaných igelitových pytlů v koutě. O chvilku později seskočí dolů a dřepne si na bobek.
Napnu nohy a přitáhnu se, abych nepřečnívala spodní rám. Břichem se přitisknu k podvozku.
Stisknu zuby, aby mi nezačaly drkotat, a zatnu všechny svaly. Ruce se mi začnou klepat. Vyčerpáním i nervozitou. Pokud mě tu najde, jsem v hajzlu.
„Máte tady zrezlou zadní nápravu, některé části potřebují výměnu,“ sykne stroze. „Za používání nezpůsobilého vozidla hrozí pokuta ve výši pět tisíc yerrinů.“
„Dole je vlhko, což urychluje korozi. Když jsem vyjížděla, bylo to ještě v cajku,“ brání se Serena. Její hlas, na to v jakém průšvihu se nacházíme, zní až neuvěřitelně vyrovnaně.
„Až pojedete příště znovu na jih, zkontroluju si vás. A běda jak to nebude opravené,“ narovná se konečně muž a poodstoupí. Pak si ještě vyfotí poznávací značku a naše vozidlo konečně propustí.
Ze srdce mi spadne šutrák velikosti meteoritu. Tohle bylo o fous.