Gana/5

Cesta v kabině rozhrkaného náklaďáčku příjemně ubíhá. Ani nevím proč, ale stará řidička ve mně vzbuzuje daleko větší důvěru, než se kdy podařilo mojí vlastní matce. Je tak silná a pevná v názorech. Sebevědomá. Vůbec neklopí zrak k zemi, ale naopak hledí světu zpříma do očí. Je vzorem hodným následování.
Chvíli si povídáme o všem možném, ale pak mě zmůže strašná únava. Víčka mám těžká, že nejdou udržet otevřená. Cítím se s ní bezpečně. Konečně si mohu dovolit pořádně odpočinout. Opřu se předloktím o sklo, a za okamžik se ocitnu v limbu.
Vzbudím se až o pár hodin později. Otevřu oči dokořán. Už neprší. Slunce stojí v záhlaví a z promáčené krajiny se odpařuje voda. Stáhnu okénko a vyhlédnu ven. Kam až oko dohlédne, se bělají chomáčky bavlníku a proti obzoru černají oblé kopce porostlé čajovníky. Zřejmě projíždíme zemědělskou oblastí. Příroda zde působí méně zničeně než v okolí barvíren a tavíren plastu. I tady to však není úplně bez kazu. Ve vzduchu leží těžký puch tekutých hnojiv a nad hlavou nám vrčí několik práškovacích letadel.
„Už jsi vzhůru?“ otočí se ke mně řidička.
„Jo.“
„Spala jsi tvrdě, muselas být hrozně unavená,“ poznamená skoro mateřsky.
„Včerejšek byl náročný,“ usměju se nevesele.
„Jen odpočívej holka, náročné budou i další dny.“
Její slova mě moc neuklidní.
Chvíli panuje ticho.
„A jaké to je vůbec v hlavním městě?“ přeruším ho zvědavou otázkou.
„Pro lidi jako ty to tam bude tvrdé. Nic nemáš, nikoho neznáš a zákony proti ilegálnímu přistěhovalectví jsou tam nastaveny velmi nelítostně.“
„To jest?“
„Víš kdysi to tak nebývalo. Lidi z okrajů se v hojném počtu stěhovali do Orbenu, zakládali tam své rodiny a snažili se poctivou prací obhájit své živobytí. Jenže jich v jeden moment začalo být moc. Pracovní místa v hlavním městě se zaplnila a ti neúspěšní začali na okrajích zakládat vyloučené osady. Přibírali k sobě příbuzné. Žebrali, rvali se. Chtěli ty samé podmínky k životu jako rodilí Orbenové. Vyžadovali sociální dávky, zdravotní péči, nárok na důchod. Protestovali v průvodech, shlukovali se v různých hnutích. Nejdříve jen neškodně postávali na náměstích s transparenty, ale časem zapalovali auta, rozbíjeli výlohy. Bouřili se. Snažili se všelijak připoutat pozornost vlády, vymoci si práva, co nikdy neměli.
Nedělo se to jen tady, ale všude. V ostatních krajích měli podobné problémy. A tak se sešla velká rada primátorů a ti řekli dost. Konec přistěhovalectví. Konec dobré vůle.
Okolo měst se vybudovaly vysoké zdi a začaly masové deportace. Vznikaly pracovní tábory pro nepohodlné, ve kterých mizeli nejen přistěhovalci, ale i jejich idealističtí obhájci. Dneska je klid. Menšina, co tu nějakým způsobem kdysi získala práci, maká a drží hubu. Snaží se nevyčnívat, nebudit pozornost. Ti ostatní prostě zmizeli. Já i můj syn jsme měli kliku, že jsme přišli už hodně dávno. Oba máme fungující živnosti navíc v oborech, které se místním zase tak moc dělat nechtějí. Já odvážím odpad, on vlastní úklidovku, a tak jsme dostali řádné občanství. Takové štěstí ale zdaleka neměl každý.“
„Aha, takže pokud to dobře chápu, pokud mě v Orbenu najdou bez dokladů, můžu skončit v jednom z těch pracovních táborů,“ zastaví se mi srdce.
„To není zdaleka to nejhorší,“ pohlídne na mě žena vážně. „Od té doby, co zuří válka mezi Bellanem a Bellanem II., posílají zatčené přistěhovalce do Vesmírné Legie. A tam to je pro většinu konečná.“
„Eh?“
„V Orbenu se s lidmi z okrajů nemažou a nemají pro ně slitování,“ zahučí temně.
Tak nějak nevím, jestli nasedat k ní do vozu byl dobrý nápad. Jenže co teď? Nechat se vysadit uprostřed zemědělské oblasti a pokusit se žebrat o práci tady?
„Proč jste mě teda brala sebou?“ vyhrknu zoufale.
„Tvrdila jsi, že nemáš co ztratit.“
„No to jo…to nemám. Ale co tam budu dělat? Zatknou mě hned první den a co pak?“
„Můj syn do své úklidovky nabírá lidi, jako jsi ty a umí jim sehnat doklady. Nejsi první ani poslední, která se se mnou svezla,“ poznamená jakoby nic.
„Vážně?“ svitne mi nová naděje.
„Jo. Ta práce není žádnej med a myslím, že ani svý lidi neplatí nijak extra, ale přežít se z toho dá. Když budeš mít zájem, můžu tě s ním seznámit. Nebo si vystup, jak chceš,“ pokrčí rameny.
„Uklízet umím,“ zalžu. Jsem od přírody spíš bordelář, co má ve všem chaos, ale o tom se teď nemá smysl zmiňovat. Prostě se zakousnu a bude ze mě ten nejlepší uklízeč na planetě. Tak!
„Ona to taky není žádná věda. Zvládne ji každej. Navíc nikoho moc nezajímá, kdo mu uklidil barák, kancl nebo stavbu po rekonstrukci. Důležitý je, aby bylo čisto a nebyly problémy. Doufám, že nejsi problémová?“ pohlédne na mě přísně.
„Ne, to nejsem,“ zalžu podruhé.
„Když s tebou problémy budou, můj syn tě vyrazí a ocitneš se bez dokladů a jakýchkoliv prostředků,“ zvážní. „Zůstaneš na ulici a tam tě sebere městská stráž. Lustruje lidi dost často. Primátor si na pořádku zakládá. Pokud nebudeš vyčnívat, nikdo si tě nevšimne. Místní o tuhle práci nestojí, a tak se přivírají oči nad tím, kdo ji vykonává. Dokud nejsou problémy. Chápeš?“
„Chápu. Vynasnažím se vás nezklamat,“ pravím upřímně.
„To bych ti taky radila,“ zamručí si pro sebe.
„Jsem hrozně vděčná, že jste mě vzala sebou. Udělám všechno proto, abyste toho nelitovala.“
„Dobrá budu ti věřit. Pokud mě však zradíš a nabonzuješ, kdo tě do města dostal, najdu si tě a promluvíme si jinak. Znám na to lidí dost,“ přelétne jí po tváři temný stín.
„Jenom idiot kouše do ruky, která ho krmí,“ zadívám se jí odhodlaně do očí. Vzpomenu na Rafana a kaluž krve pod jeho mrtvým tělem. Radši tu myšlenku hned zaplaším. Právě jsem dostala šanci, která se v životě už nezopakuje. Napila se elixíru a získala možnost vznést se k nebi. Byla bych úplně pitomá, kdybych si toho nevážila.
„Lidi často zapomenou, kdo jim jako první podal pomocnou ruku, když byli ještě slabí a bezbranní,“ zamumlá spíš pro sebe než ke mně. „Tak teda jedeme. Budu věřit, že mě má intuice tentokrát nezklamala.“
„Budu ten nejpilnější uklízeč v celém vesmíru,“ ubezpečím ji.
Jen se ušklíbne a přidá plyn. Vozidlo zrychlí, až to se mnou cukne. Úplně cítím ty křídla, co mi najednou vyrostly z paží. Konečně mířím za sluncem.