Gana/4

Ráno je nevlídné, mokré a studené. Pršet nepřestalo a k tomu ještě fouká nepříjemný vítr. Slunce je sice za mraky, ale přesto svítá. Není čas tu dále otálet. Je potřeba zvednout kotvy. Naházím saky paky do tašky a mizím. Lada se proměnila v nepřátelský živel a samovolně se rozlévá do krajiny. Nechci, aby mě strhla sebou.
Opustím azyl přístavní budky a vydám se nazdařbůh pryč. Už zase se brodím bahnem až po kotníky a válčím s poryvy větru, který mi vhání do očí proudy vody.
Povšimnu si, že liják zatopil barvírnu a do kraje prosakuje obrovská duhová skvrna. Má takovou jedovatou barvu. Radši ji obejdu velkým obloukem.
Najednou stojím u plechového skladiště, vedle něhož parkují náklaďáky, které se za pár hodin začnou plnit zbožím.
Náklaďáky…
V hlavě mi blikne smělý nápad.
Ty vozy zamíří do města. Skladníci je napěchují výdobytky našeho snažení a vozidla vyrazí vstříc té opravdové civilizaci. Do světa prosklených věžáků, luxusních obydlí, upravených parků. Do míst odkud se dá odlétnout na jinou planetu. Ty náklaďáky jsou tím elixírem v temném domě. Jízdenkou z bídy, chudoby a beznaděje. Jen to chce nemít strach.
Vezmu za kliku jednoho z přívěsů. Je zamčený. A další stejně tak. Řidiči netouží, aby jim tam někdo v noci lezl. Nedivím se. Obejdu jeden vůz za druhým a zkouším štěstí.
Nemám ho. Nikam se nedá dostat. Veškerý nákladový prostor je pod zámkem, anebo tu stojí prázdné korby, či odpojené tahače. Oslovit posádku si však netroufám. Muži ještě beztak chrní a nechci je budit. Nepřijde mi to vhodné, ani bezpečné.
Bezcílně bloumám po parkovišti a v duchu si nadávám.
Co sis jako, ty blbko, myslela? Že to budeš mít tak snadný? Že si usmyslíš výlet a hned se povezeš? Skončíš jako žebrák bez domova, kterého ve škarpě znásilní drbani. Na samotnou holku si každý troufne. A teď už nemám ani toho psa.
Najedou mi je smutno. Samota na mne dolehne jako těžká deka a už chci zase bulet. Radši ten knedlík, co mi roste v hrdle, spolknu, než mě celý zadusí.
Žádný výlet se neuskuteční. Místo toho půjdu do práce a celý den budu otravovat Kalpu, jestli mě nechá u sebe přespat. Jenže nenechá. Bosor mne nesnáší a nemám právo ji do něčeho takového nutit. Už tak má starostí až nad hlavu. Musím sežrat, co jsem si navařila až do posledního hořkého sousta.
Zahledím se k rozvodněné Ladě. Kdybych skočila do proudu, voda by mě vzala a nikomu bych nechyběla. Měla bych navždy ode všech pokoj. A oni ode mne…
„Hej, kluku, no ty! Pojď mi pomoct!“ uslyším za sebou nakřáplý, skřehotavý hlas. Kouknu vlevo, kouknu vpravo, ale nikde žádný kluk není. Jsem tu sama. Nejspíš to bylo na mě. Opatrně se otočím.
Asi sto metrů ode mne se někdo pokouší vyprostit oprýskaný náklaďák, s plachtou na zádi, který uvízl v bahně. Kola se mu protáčí a nehne se asi o píď. Vozovkám tu mnohdy chybí celé metry asfaltu a zapadnout se dá vcelku snadno.
Vzhledem k tomu, že beztak nemám nic lepšího na práci, vydám se směrem k postiženému.
Z kabiny vyleze jakási postava a s rukama v bok si prohlíží zabořená přední kola.
„Potřebujete píchnout?“ zeptám se účastně.
Řidič se na mě otočí. Má vrásčitou tvář a podmračený výraz.
„Žádnej kluk, ale holka,“ praví bez úsměvu. Při bedlivějším prozkoumání zjišťuju, že jde o starší ženu. Je však takový vysoký kostnatý typ s hrubším hlasem, že to nebylo poznat na první pohled. Přes záda má přehozený dlouhý gumový plášť a vlasy rezavějící stářím schovává v kapuci.
„Berte, nebo nechte bejt,“ pokrčím rameny.
„Neurážej se hned, děvčico. Každá ruka dobrá. Pojď, mám v nákladovým prostoru prkna. Pomůžeš mi je umístit pod kola.
Proč koneckonců ne.
Vynosíme fošny ven a snažíme se jimi zpevnit cestu.
„Já dupnu na plyn a ty se postaráš, aby se to nevzpříčilo.“
Přikývnu a postavím se na levé dřevo.
Žena nastartuje. Vůz poposkočí a sjede dolů.
„To nebylo dobrý. Znovu…“
Pokusím se o větší stabilitu, leč…
„Takhle taky ne, musíš srovnat balanc!“
Tentokrát se zapřu ze všech sil. Vyrovnám rovnováhu a přidupnu prkno v prostředku. Dřevo se ale vzpříčí a málem mě odmrští do bláta.
„Néé, jsi snad úplně blbá?!“
„Možná jo…chjo…“
Jen protočí oči v sloup, ale pak pokračuje dále.
Mordujeme se s tím snad hodinu, ale nakonec se to povede a vozidlo opět stojí na asfaltu.
Jsem celá prokřehlá, mokrá a zablácená až po uši.
„Tak se to přece nakonec podařilo,“ sleze žena od volantu. „Děkuju za pomoc,“ podá mi mozolnatou pravici. Příjemně hřeje a stisk má pevný.
„Nemáte zač,“ pokrčím rameny.
„Jsi celá promočená. Nestůj venku, pojď se ohřát dovnitř,“ nabídne.
Nenechám se dvakrát pobízet. Vyšplhám se za ní do kabiny a usednu na místo spolujezdce. Koženkové sedadlo je už značně prodřené a popraskané, zřejmě už leccos pamatuje.
Rozšroubuje termosku a do víčka naleje horký nápoj. Ve vzduchu zavoní kafe.
„Vypij to, ať nenastydneš. A taky by ses měla převléct. To jsou nápady, courat se venku v takovýhle slotě.“
„Děkuju,“ obejmu víčko dlaněmi. Začínají mi drkotat zuby.
Žena se chvíli přehrabuje v tašce za sedadlem a pak vyloví tlustý vlněný svetr.
„Stáhni ze sebe ty mokrý hadry a obleč si tohle,“ přikáže.
Neprotestuju, shodím ze sebe všechny mokré svršky a na holé tělo navleču kousavou vlnu. Za chvíli je mi lépe a přestanu se i klepat. Zakručí mi v břiše. Zima mi už sice není, ale o slovo se přihlásil hlad.
Žena beze slova ukrojí dva tlusté plátky chleba a naskládá na ně sýr a salám. Jeden mi podá.
Hladově se do něho zakousnu.
Chvíli mě zkoumavě pozoruje a pak se taky pustí do jídla.
„To tě doma vůbec nekrmí?“ brumlá si pro sebe nesouhlasně.
Mlčím. Nechce se mi mluvit o domově. Bojím se, že bych se zase rozbrečela a to za žádnou cenu nechci.
„Mokrá jsi jak nevyždímaná houba a hladová jak toulavej vlčák. Ty žádnej domov nemáš, viď…“ zadívá se mi do očí. Má je tmavě žluté, téměř hnědé, ale zároveň pronikavé, že se člověku propálí až do střev.
„Ne, nemám,“ hlesnu odevzdaně.
„Nějaká tragédie?“ máchne levicí k rozvodněné řece. V pravici třímá krajíc.
„Tragédie mají různý tváře,“ zamumlám s plnou pusou.
„To máš recht holka. Někdy stačí, že se člověk narodí na blbým místě.“
„Někdy stačí, že se narodí,“ ohrnu nevraživě rty.
„Takhle nemluv. Jsi mladá, pěkná, zdravá. Život máš před sebou. Je jen na tobě, co s ním provedeš.“
„Zase tak moc možností tady nemám. K čemu mi je mládí a zdraví? Že za mě díky tomu fotřík utrží víc?!“ odseknu nevraživě.
Žena sebou kdoví proč cukne a po tváři jí přelétne temný stín.
„Tak odtud vítr fouká. Utíkáš před svatbou, kterou ti naplánovali, a tobě se do ní moc nechce. Nebo se mýlím?“
„Nemýlíte, tak to přesně je.“
„Tak jsi vzala roha a teď nemáš kam jít.“
„No…“ opatrně se podívám, co tomu říká. Většina zdejších žen by mě za to odsoudila a vyhnala z auta na déšť. Tahle ale jako zdejší nevypadá. Působí poměrně sebevědomě a svobodně.
„Rebelka!“ uchechtne se.
„Spíš bezdomovec.“
„Taky jsem kdysi utekla. Svýmu starýmu, protože mě řezal jak žito. Byla jsem tehdy těhotná a nechtěla, aby moje dítě vyrůstalo v bídě a věčným strachu. Byla jsem na tom v tý době daleko hůř než ty. A vidíš, dneska mám tenhle auťák. A každej šulin mi může akorát tak políbit zadnici.“
„To auto je vaše?“ položím překvapenou otázku.
„Jo. Vyvážím s ním z Orbenu lisovanej odpad. Včera jsem to vyházela u spalovny a dneska se budu vracet.“
„To jako do hlavního města?“ vykulím překvapeně oči.
„Co se divíš. Snobáci nechtěj mít u sebe na dvorečku bordel. To že vy tady díky tomu nebudete moct dejchat, nikoho nezajímá. Vlastně ani nevědí, že se to tady pálí. Zaplatí za svoz a mají čisto. Platí docela slušně.“
„A společník na cestu by se vám asi nehodil, co? Kdybyste třeba jako zase někde uvízla, že bych vám pomohla se vyhrabat,“ mrknu na ni nejistě. Jestli mě nevyhodila doteď, tak to zcela jistě udělá nyní.
„Hahá, holčina chce na výlet,“ rozchechtá se opět na celé kolo. Má hrubý chraplavý hlas, který však působí poměrně srdečně. Neposmívá se. Jen si to užívá.
„Spíš nemám na výběr,“ přiznám neochotně. „Vždycky jsem se do nějakého pořádného města chtěla podívat. Jenže, tady si na to člověk nikdy nevydělá. Je to moc daleko. Nikdo z místních po tom ani netouží. Jsou smíření. Berou to jako svůj životní úděl. Vdát se, mít děti a pak dřít až do smrti.“
„A ty se tomu údělu toužíš vzepřít. Myslíš, že ve městě se ti bude dařit líp.“
„No… Ženy ve městě se nemusí vdát. Jsou svobodné. Řídí si svůj život samy.“
„Svoboda má ale i odvrácenou stranu,“ zvážní žena. „Navíc upřímně. O lidi z okrajů kontinentu v Orbenu nikdo nestojí. Co hůř, mají tam zakázaný vstup. Ty doby, kdy nás brali na podřadnou práci, už jsou dávno pryč. Bez těch správných dokladů můžeš skončit i velmi špatně.“
„Hůř než tady?“
Chvíli se na mě dívá poměrně nečitelným pohledem.
„Nemám co ztratit,“ vyhrknu zoufale. Tak moc chci, aby mě vzala sebou.
Podivně se usměje.
„Tak jedem,“ zařadí rychlost a nastartuje motor.