Já už nemůžu

Já už nemůžu

Dá se to vydržet, co myslíte ?
Vzpomínám si, jak mi přibližně před čtvrt stoletím – už to zní děsivě a strašně pradávno!
25 let – dalo by se říci třetina života, možná čtvrtina, záleží na různých okolnostech, ale abych se vrátila k původní myšlence.Přítel mi jednoho dne, kdy jsme stoupali na jakýsi vrchol hory řekl : dobrý – můžeš ještě?
Myslela jsem, že si dělá srandičky, ale naopak myslel to vážně.
Sotva jsem popadala dech, abych vůbec šla a lezla do toho velkého strmého kopce natož abych s ním ještě diskutovala o tom, jestli mohu dál.

Zmobilizovala jsem všechny své poslední síly a křikla na něj :
né, nemohu, copak to není vidět a slyšet? Funím jak lokomotiva, sotva dech popadám,...to už jsem seděla na zadku a bylo mi jedno, že není moc teplo, ale fakt jsem si myslela, že dál už nedojdu.
Kecla jsem sebou na tu zem, jak přezrálé jablko a to jen proto, aby se můj drahý přítel zastavil a dal mi šanci mu to vysvětlit.
A co myslíte, slova pochopení, něhy, trochu toho pohlazení, poplácání po zádech apod. - nic !
Naopak, potutelně se usmíval a sdělil mi suše, že to si jen myslím, že nemůžu.

Vstávej a neseď na té zemi, teď, když uvažuješ, že dál nepůjdeš, tak musíš a můžeš minimálně ještě dvakrát tolik.Máš v sobě skryto tolik sil, že si to ani neumíš představit.
To měl pravdu, představit jsem si to nedokázala ani maličko.
A co mám dělat ? Špitla jsem a seděla dál.

Co, co, vždyť Ti to povídám, zvedni se a šlapeme dál.

Přeci nejsem taková padavka, pomyslela jsem si, ale cítila jsem, že mé síly ubývají, nohy těžknou a měla jsem takový silný pocit, že pokud se nějak vyškrábu na nohy, to už jsem téměř ležela, spadnu opět na zem jak to shnilé jablko, co už na stopce nedrží.Dumala jsem si co dál, zatím co můj přítel byl téměř v nedohlednu a vůbec ho nezajímalo, kde jsem.

Šel a šel, dokud jsem ho viděla, seděla jsem dál a byla klidná. Říkala jsem si, přeci se otočí a uvidí, že stále sedím a nabírám síly, zastaví se a mile mi řekne : vstávej lásko moje, čekám na Tebe a když už to nepůjde, zastavíme se, odpočineme si, případně probereme,jak dál. Mohli bychom se i vrátit, byla by to však škoda, jsme pomalu pod vrcholem hory a tak by stálo za to dojít až k vrcholu.
Myšlenky mi šly hlavou dál a dál, že jsem ani nevnímala, kde je má polovička.

Heleno, sakra kde si, co tam děláš???
Ozvi se, nemysli si, že se pro Tebe budu vracet, to bych byl blázen.Mákni, ať tu na Tebe nemusím čekat, slyšíš ?
To jsem nečekala, že mě tak ledabyle odbude a půjde si klidně dál.Nemohl vědět, jestli se mi něco nestalo.
Pomalu jsem se zvedala, brblajíc si něco o mužích, jak jsou paličatí, důležití, tvrdí,...v tom se mi vrátila slova, která byla na začátku, jestli ještě můžu. Opět jsem si povídala sama pro sebe : nemůžu, ale co mám dělat, když si mě tu nechal a klidně si šlapeš sám, hlavně, abys pokořil svůj cíl, který sis vytyčil.

A já ? Já tu zůstanu, ty se pro mě stejně nevrátíš, teď už se ani neozýváš, kde jsem, pravděpodobně si se urazil a je Ti už fuk, co se mnou bude, vždyť ženských přeci je, víc než mužských,najdeš si jinou, schopnější.Tok mých myšlenek plynul dál a dál, když jsem si uvědomila, že to nenechám jen tak a dokážu tomu chlapovi, kterého jsem milovala, co ve mně je.

Moc se mi nechtělo lézt na to blbou horu, která tu je tolik let a bude tu stále, ale řekla jsem si,že překonám sama sebe a dokážu to.
Nahlodávalo mě odpuzující pomyšlení, že mě nahradí nějaká jiná, která poleze jak tatranská koza, nic jí nebude překážkou a ten můj milovaný se bude chlubit, jakou našel prima schopnou novou přítelkyni.
To už samo o sobě mě zvedlo z té studené, vlhké země, kdy jsem procitla, nakopla svůj zadek, nohám zavelela jdeme a s touhou pomsty a zároveň překvapení pro toho, co je tam někde v dáli a snad sám, jsem vyrazila kupředu.

Řeknu Vám, ač se to nezdálo, trochu jsem si odpočinula a šlo se mi o něco lépe.
V mé hlavě se praly myšlenky o tom,jestli měl můj miláček pravdu, že ještě určitě můžu dál nebo to říkal jen tak, aby mě dotlačil k onomu vysněnému výstupu.
Popoháněná touhou to zjistit, jsem šlápla do hovínka, fuj – to byl smrad! A opět jsem stála a hledala něco, čím bych to matlavé smradlavé blatíčko sundala. Kde se to tu vzalo, ptala jsem se sama sebe, přeci v těchto výškách zvířata nejsou, možná tak nějací ptáci, ale to by to bylo menší a ptačí trus nesmrdí. Že by tu někde pobíhala ta "Tatranská koza?"


To už se mi zdálo, že jsem se difinitivně zbláznila – nejsem přeci v Tatrách.
I když kozy se vyskytují i v Čechách, ale na horách, to asi ne.
Helenooo, slyším z dáli, co to je?
Mé srdéčko zaplesalo radostí, ač jsem měla na botě smradlavé blatíčko, upalovala jsem, co jen to šlo, abych dohonila mou lásku, která mě tu nenechala a vrátila se kus zpět.

Tady jsem - křičím a byla šťastná, opravdu šťastná.
A víte, nač jsem přišla ?
To Vám povím příště, tak se těšte, bude to hodně zajímavé.