|
Jen taková blbůstka na začátek :)
 20.09.2020 2 646(13) 0 |
“Takže, ty jsi archeolog?” Byla krásná, koukala na mě svýma velkýma modrýma očima a upíjela slámkou předražený drink.
“Ano,” usmál jsem se skromně.
“Já vždycky milovala Egypt!” Klasika… jak jinak a co jiného, že? “Opravdu, nejradši mám dokumenty o Egyptě. Hlavně Vetřelce dávnověku.”
“No, věř mi, že o mimozemšťanech ten můj obor opravdu není.”
“To mi jako chceš říct, že si myslíš, že ty pyramidy postavili lidi? Já si myslím, že ve vesmíru určitě nejsme sami. Měl bys jet do Egypta a dokázat že… blá….blá...blá...”
...její hlas se ztrácí...
… jsem ve hvězdném systému HR 4577. Sotva pár pozemských hodin, co jsme prošli Hvězdnou bránou. Bylo to peklo. Střelba, exploze, křik, praskání kostí, pláč. Někdo volal maminku. Já se krčím za kamenem a třesu se hrůzou. Přiběhne ke mě seržant, vidím jej dvojmo a jeho hlas je vzdálený.
“Poručíku! PORUČÍKU!!!” Dostal jsem pár facek.
“Všichni tu chcípneme!” křičím na něj.
“Poručíku! Teď není čas na flashbacky z HD 980080B! Teď tady máme špinavou práci! Tak vstávejte poručíku!” Zvedá se a já si začínám zase uvědomovat svět kolem sebe. Řev, střelba, násilí, střeva a cákance zelené tekutiny. Ještě slyším seržanta jak si odplivnul a postěžoval si, že s sebou musí tahat vědce. Pak vykropil dávku ze samopalu na hlouček krčících se mláďat.
V ten moment se na mě začaly sápat dlouhé tenké ruce, potažené šedou kůží. “Přináším ti lásku” říká ta bytost vysokým hlasem. Tak jsem ji brokovnicí přeťal v úzkém pase vejpůl. Adrenalin mi začíná proudit v žilách. “Žijme v míru,” slyším za sebou. Jedním kopnutím toho tvora srážím na maličká kolena. Bolestí rozevřel své mandlové oči. “Všichni jsme krásní,” jsou jeho poslední slova, pak mu můj nůž zajel hluboko do vysokého čela. Rudou pásku s hákovým křížem, kterou mají všichni ti sráči kolem paže si strhávám jako trofej. Další tenký hlásek přinášející pozitivní energii, očividně mládě, samička, celkem roztomilá. Rána z brokovnice jí z hlavy udělala fašírku.
“Výborně poručíku! Konečně jste zpátky!” Volá na mě seržant, zatím co kuchá těhotnout emzačku, která mu donesla květiny.
...
“Posloucháš mě vůbec?”
“Ajo, promiň, jen pár vzpomínek co se mi vrací. Ne, vážně žádní mimozemšťané, ani portály nebo Atlantida, promiň. To v archeologii opravdu nenajdeš.”
“Tak co tam najdeš?”
“Bohatství a slávu, dítě. Bohatství a slávu...”
“Ano,” usmál jsem se skromně.
“Já vždycky milovala Egypt!” Klasika… jak jinak a co jiného, že? “Opravdu, nejradši mám dokumenty o Egyptě. Hlavně Vetřelce dávnověku.”
“No, věř mi, že o mimozemšťanech ten můj obor opravdu není.”
“To mi jako chceš říct, že si myslíš, že ty pyramidy postavili lidi? Já si myslím, že ve vesmíru určitě nejsme sami. Měl bys jet do Egypta a dokázat že… blá….blá...blá...”
...její hlas se ztrácí...
… jsem ve hvězdném systému HR 4577. Sotva pár pozemských hodin, co jsme prošli Hvězdnou bránou. Bylo to peklo. Střelba, exploze, křik, praskání kostí, pláč. Někdo volal maminku. Já se krčím za kamenem a třesu se hrůzou. Přiběhne ke mě seržant, vidím jej dvojmo a jeho hlas je vzdálený.
“Poručíku! PORUČÍKU!!!” Dostal jsem pár facek.
“Všichni tu chcípneme!” křičím na něj.
“Poručíku! Teď není čas na flashbacky z HD 980080B! Teď tady máme špinavou práci! Tak vstávejte poručíku!” Zvedá se a já si začínám zase uvědomovat svět kolem sebe. Řev, střelba, násilí, střeva a cákance zelené tekutiny. Ještě slyším seržanta jak si odplivnul a postěžoval si, že s sebou musí tahat vědce. Pak vykropil dávku ze samopalu na hlouček krčících se mláďat.
V ten moment se na mě začaly sápat dlouhé tenké ruce, potažené šedou kůží. “Přináším ti lásku” říká ta bytost vysokým hlasem. Tak jsem ji brokovnicí přeťal v úzkém pase vejpůl. Adrenalin mi začíná proudit v žilách. “Žijme v míru,” slyším za sebou. Jedním kopnutím toho tvora srážím na maličká kolena. Bolestí rozevřel své mandlové oči. “Všichni jsme krásní,” jsou jeho poslední slova, pak mu můj nůž zajel hluboko do vysokého čela. Rudou pásku s hákovým křížem, kterou mají všichni ti sráči kolem paže si strhávám jako trofej. Další tenký hlásek přinášející pozitivní energii, očividně mládě, samička, celkem roztomilá. Rána z brokovnice jí z hlavy udělala fašírku.
“Výborně poručíku! Konečně jste zpátky!” Volá na mě seržant, zatím co kuchá těhotnout emzačku, která mu donesla květiny.
...
“Posloucháš mě vůbec?”
“Ajo, promiň, jen pár vzpomínek co se mi vrací. Ne, vážně žádní mimozemšťané, ani portály nebo Atlantida, promiň. To v archeologii opravdu nenajdeš.”
“Tak co tam najdeš?”
“Bohatství a slávu, dítě. Bohatství a slávu...”
02.12.2020 - 21:24Kamaráde jsi fata morgana vnímání zítřků. Takový malý Nostradámus ,ten pro jistotu vše skryl do jinotajů. Ne tvor z tohoto světa. Tvá fantazie nezná mezí.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Archeoloické PTSD : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Poslední cesta
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
Nikytu řekla o caecusarchangelos :Fajn holčina. Píše zajímavé povídky.
