Poslední cesta

Vůně pečeného masa, potoky té nejlepší zkvašeniny. Nálada bujará, to hostina pro bohy.

Jakýsi rozruch však panuje mezi nejurozenějšími knížaty.

„Kde je můj pohár?“ pláče ten od boha nejdále posazený.

„Lůza, která si své nedokáže pohlídat!“ smějí se mu ti urozenější.

„Byl jsem okraden! Můj pohár z dalekých krajin přinesený mi byl uloupen!“

„Kdo by chtěl tvůj pohár bezcenný?“

„Kdo by chtěl tvůj pohár nočníku podobný?“

„Kdo by pil ze tvého smradlavého poháru?“

„Jistě jsi ho sám zahodil, když ti víno v chcanky proměnil!“

To už zchudlý kníže strpět nemohl a tak vyzval své soky k boji.

„To se s námi chceš bít nahý?“ Smějí se mu.

„Kde je mé kopí?“ Vyjeknul vyzyvatel zděšeně. „Kde je můj plášť se zlatou sponou? Kde je můj štít s posvátným znamením? Kde jsou mé boty z medvědí kůže? Kde je má ostrá dýka?“

„Tvé boty byly spíše ze zajíce, že před bojem samy utekly!“ Smějí se mu urozenější.

„Byl jsem okraden! Má cenná zbroj mi byla odcizena!“

„Kdo by chtěl tvé ohnuté kopí a roztrhaný plášť? Kdo by chtěl tvou sponu zašlou a boty děravé?

„Všichni jste zloději, v doupěti plíživého boha je vaše místo, ne v Síni padlých!“ Napřímil svůj hřbet nešťastný naháč, dávaje všem na odiv svůj pyj.

Knížata se zamračili. I bujarý rámus od stolů prostých válečníků ustal.

„Ty pacholku nedodělaný! Já tě vyzbrojil a já to s tebou teď vyřídím. Kdybys byl pravým mužem, k obraně by ti snad i tvůj úd stačil. Ale ani ten za to nestojí!“ Zahřměl hlas nejvyššího z urozených knížat. „Teď z tebe udělám ženskou, kterou jsi stejně vždycky byl. Pošlu tě do babince, kde budeš až do konce věků spřádat len!“ Kníže tasil svou ostrou bronzovou dýku a jal se odřezávat úd toho nebožáka. V tu se ale stalo cosi nečekaného. Dýka se urozenému z ruky vypařila!

„Co je to za čáry v posvátné síni?“ Vyděsili se hodující.

I starý bůh na svém trůně zpozorněl, ale jelikož v něj už nikdo dávno nevěřil, neměl sílu jakkoliv zasahovat.

„Ty pacholku nedodělaný! Já tě vychoval a já ze tvé lebky všechny ty čáry svou sekerou vymlátím,“ vykřikl ten Veliký kníže v nápřahu, ale sekera už na naháčovu lysinu nedopadla. Zmizela stejně jako před ní dýka.

Mrazivé ticho prostoupilo Síň padlých. Divoký smích ustal. Bubny odezněly. Zpěv se vytratil. Studený závan zhasil ohně.

„Ty pacholku nedodělaný! Ty čarodějníku zvrhlý! Já tě vlastním údem zplodil a teď tě vlastníma rukama zardousím!“ Zahřměl kníže a uchopil naháčův krk. V tom okamžiku stáli v síni naháči dva.

„Co je to za kouzla ty ubožáku? Jak jsi to udělal?“ Ptali se udatní bojovníci prvního naháče. Všichni zmatení a pohoršení. Celá ta věc byla vskutku podivná a nikdo nic takového za celé věky neviděl.

„Och!“ Vyjeknul naháč a začal se ošívat

„Je posedlý?“ Ptali se zděšením.

„Pohleďte, jeho levá paže zmizela!“

„I jeho pravá paže zmizela!“

„Och!“ Kroutil se mizející první naháč.

„Na co tak blbě čumíš?“ Vyštěkl po mizejícím naháči rovněž nahý Velký kníže.

„To je pohled!“ byla poslední slova, než zmizel docela.

Po krátké době pocítil Velký nahý kníže zvláštní svrbění v kostech.

„Kníže! Tvá noha!“ Vkřiknul kdosi.

„To je pohled!“ Velký kníže to konečně také spatřil.

Mladou antropoložku Veroniku měl každý rád. V letních vedrech nosila na výzkum krátké šortky a volné tílko, často bez podprsenky. Kdejaký brigádník si přál být alespoň na chvíli nebožtíkem, když ji viděl se sklánět nad kostmi, které pečlivě preparovala ze země.