Soumrak kanceláře

Ráno přijdu a otevřu zprávy,
nestačím koukat co se to děje.
V Koreji zemřely na kašel krávy,
v Číně zas jakejsi virus se hřeje.

O týden později už nemám co žrát.
Všichni jsme zralí na státní dávky.
E-maily mizí a obrat šel spát.
Nejsou zákoši ani objednávky.

Hranice zavřené, hotely brečí,
pracovní doba jen deprese hostí,
hlavně že lékárny bereme ztečí,
kde však využít naše zkušenosti.

Jako jiní, i my jsme dřeli,
teď cestování je sprosté slovo.
Lidi do ciziny jsme posílat chtěli
a marně zkoušíme to znova a nanovo.

Měli jsme cíle, sny
a velké naděje,
že poznávání je ta odpověď,
že člověk zjistí,
že jinému roven je,
že tuto větu naučí se nazpaměť.

…

Cítím smutek a cítím chlad,
zatímco bubák nepřestává křičet.
A hlas lidu říká: „Postavte hrad !
nasaďte roušky
a nebuďte p*če“.

Co komu do nás, když strach lítá kolem,
poslední porada a panáka rumu.
Sedíme všichni za jedním stolem,
objemem se, zmlknem
a odejdem domů.

Vymažu tabulky, kde čísla jen kvetla,
položím adresář
na hromadu sběru
zahodím mobil a vypnu světla,
sednu si na balkon
a konec...
na všechno seru.